Re: Kapičko děkuji za zájem

Hm, Nikolo, to je slušný výčet :-) Pochopila jsem dobře, že s ní bydlíte? Pryč od ní! :-) Rozebírá se to tu horem dolem, prostě to nedělá dobře. A můj postřeh z pozorování chování starých lidí (nejen tchyní :-)) je, že vždy mluví hezky o těch, co je jen občas navštíví, než o těch co se o ně opravdu starají. Připadá mi, že na těch co se o ně starají si nějak vylévají stařeckou zlobu a zášť (a to nemyslím zle, vidím na mém dědovi, že i když se snaží, tak je prostě s věkem stále víc podrážeděný a už sklouzává do toho protivného dědkovství :-) a to je to můj milovaný dědeček!) a nebo jsou podrážděný z toho, že jsou na ně odkázaný. Ale to je až když už jsou starší. Ale je fakt že dvougenerační bydlení nevím, že by někde fungovalo :-(

Já už jsem tu stálice :-) A jak to tu čtu, tak už začínám mít pocit, že jsme s tchyní už více méně v pohodě. I když teď mi tady zase projela skříně, ledva jsem vystrčila paty z domu. Hlídala mi malého. Jinak bydlíme dost kilometrů daleko nato, abych jí tu měla pořád. Ve zkratce je to tak, že mám tchyni, která jediný svůj smysl života vidí v synáčkovi. Už když jsme se poznali, tak jsme se pohádaly, kdo mu bude prát prádlo - tenkrát mi to přišlo legrační, až teď vidím, že to byla docela klíčová záležitost. Veliký kámen úrazu byl, že její synáček zůstal bydlet u mě ve velkém ošklivém městě a odstěhoval se od maminky. Pak jsme bojovali o častnost návštěv, to už byl boj tuhý. Projížděla mi tašky, když jsem přijela, skříně u mě doma, čistila si zuby mým kartáčkem na zuby, lezla mi večer do pokoje, ať jsem chtěla spát nebo se převlíkala, prolezla tašku i mojí mámě, když u ní byla na návštěvě, četla mi SMSky v mém mobilu. Ale pořád jsem si říkala, že je přece maminka mého přítele, tak k ní nemůžu být neslušná, to se přeci nedělá. Pak jsem otěhotněla a poštěkaly jsme se o to, že na naše oznámení, že čekáme miminko, vyndala ze skříně 14 let starý plíny, já řekla, že děkuji nechci, ona se urazila a prohlásila, že nic nedostaneme. Dokonce si stěžovala i mojí mamince. Opravdu jsme od ní k narození malého nic nedostali, ale fakt mi to nevadí, jen je to zvláštní :-) Pak jsem v devátém měsíci musela poslouchat, že ten porod je tak strašná bolest, že na ní po čtyřicetiletech stále nemůže zapomenout. To omýlala neustále a nevypla ani když o to byla dost ostře požádána. Pak následovaly otázky - co když nebudeš kojit? Po mé odpovědi, že hlady malej neumře, že existuje sunar, se stáhla. Po porodu jsem jí radostně hlásila, že je vše v pořádku a přesto že jsme nakonec skončili císařem, tak kojíme a mlíka máme na rozdávání, tak lakonicky prohlásila, že to nic neznamená, to ona měla taky a pak se to zdrclo a byl konec :-( Hm, to bylo fakt povzbuzující. Ale věc, kterou jí nikdy nezapomenu - nějak jsme nezvládli porod - malej byl načtyřikrát zamotanej do šňůry, zkažená voda, v pátek mu naměřeli veliký pokles tlaku a přesto jsme rodili až z úterý na středu a ještě odlučování placenty. Z porodního sálu jsme byli odvedeni na operační, uspali mně a malého vyndali. Na Jipce jsem se probrala, malej nikde, neochotná sestra mi vůbec nic neřekla, mimi přinesli až po dvou hodinách. Do druhého dne mi nikdo neřekl co se vlastně dělo a jestli je malej v pořádku, jen mi ho nosili na přisátí. Hned druhej den jsem oběhla doktory a vyzvídala, jestli se malej nedusil, jestli je v pořádku (to ti nikdo neřekne) no a moje milá tchyně mi večer zavolala, aby mi sladkým hlasem sdělila, že její známá rodila stejně blbě jako já, ale že ta dementní holčička už zemřela.

A pak už jen ty známé věci - kecá do všeho - do kojení, do příkrmů, do oblíkání, do toho co si mám kupovat za jídlo do kuchyně. Až mi vloni ruply nervy a v hysterickým oblouku jsem na ní křičela - dost ošklivě, i když to nejhorší jsem jí neřekla, jen v tom duchu, že už si připadám jako docela velká holka na to, aby mě mohla respektovat. Od té doby se to pouze zlepšuje. Já měla problém, že u mě je maminka svatá a fakt jsem měla problém jí začít říkat, když mi něco vadí - u nás se maminka respektuje a má vždycky pravdu :-) Zní to blbě, ale moje máma je fakt docela fajn a nenapadlo by mne jí kritizovat nějak vážně a zásadně. A pak mám s tchyní ještě jeden problém, jakmile zmerčí, že něco není po jejím, tak se začne lámat v hysterickém pláči a vydírat sebevraždou :-( Útočí na mého muže, že má jenom nás (není pravda) a že když já jsem taková (rozuměj nechci starý plíny nebo jsem si dovolila třeba chtít jít s kamarádkou na procházku s kočárem a nenapadlo mě jí pozvat), tak ona tady nechce být (na světě) a že má stejně rakovinu, slabé srdce, je těsně před infarktem,... případně se oběsí :-( Ale fakt je to už mnohem mnohem lepší a jen se sem chodím utvrzovat, že mám pravdu, když si od nenechám vše líbit.

Fuj to jsem se zase vykecala. Omlouvám se všem pravidelným čtenářkám :-)