Re: Muj pribeh...a co dal?! ....aneb chybí dětem prarodiče?

Ahoj Gábi. Přečetla jsem si všechny tvé příspěvky a jen tak mě napadlo, co kdyby ses přestala nechat citově vydírat. Možná to bude znít hrubě, ale tví rodiče si podle svého chování moc soucitu nezaslouží, ani jeden ani druhý. Proto abys byla štastná, potřebuješ, aby štastná byla tvá současná rodina a tomu vše upřednostni. Pokud je netoužíš vidět tak se vůbec nenuť, abys domů jezdila. Pokud tě tvůj otec strká do toho ať přijedeš domů, řekni mu na rovinu, že domu nechceš přijet a že on to má k tobě stejně daleko jako ty k němu. Nenech se stresovat vyčítavými telefonáty, protože tvé nenarozené dítě ty stresy prožívá s tebou a rozhodně mu to k vývoji moc neprospívá.
A k těm vztahům vnoučata - prarodiče. Já osobně jsem zažila, že i když jsem měla prarodiče oboje ani jedni nikdy o nás jako vnoučata neprojevily žádný zájem. Nikdy nás nechtěli na prázdniny, nikdy se na nás nepřijeli podívat, dokonce si pletli jak se kdo se sourozenci jmenujeme, když k nim naši jednou za čas přijeli na návštěvu tak ani na té návštěvě jsme je nikdy nijak nezajímali. Nikdy jsme od nich nic nedostali, žádný dárek k vánocům nebo narozeninám. Mám dojem, že ani nevěděli kdy ty narozeniny náme. Pamatuji si, že jako dítě jsem to vůbec neřešila. Své prarodiče jsem brala jako že někde žijí, ale vůbec jsem od nich nikdy nic v jakémkoliv směru nečekala a ani mi k životu nechyběli. Když zemřeli, vůbec se mě to tenkrát nedotklo, bylo to ja by umřel cizí člověk. Žádnou lítost jsem tenkrát necítila a nikdy jsem neměla pocit, že jsem s nimi v životě o něco přišla. Paradoxně mé děti potkalo dnes něco podobného. Jejich prarodiče o ně taky nemají zájem. Tchýně k nám přijede 2x do roka a na děti se ani nepodívá. Dětem doveze balíček bonbonů s tím, že víc jim koupit nemůže, ale vzápětí to zazdí tím, že začne vykládat jak krásně bylo v Itálii ze které zrovna přijela. Moje mamka kdyby vnoučata nepotkala v baráku ve kterém s nima bydlíme, tak by si na vnoučata taky vůbec nevzpoměla a neustále mi zdůrazňuje, že děti ji lezou na nervy, jsou hlučné a ať po ní nechceme nějakou pomoc s dětmi, protože jí taky nikdy nikdo nepopomohl tak ona taky nikdy nikomu pomáhat nebude. Naštěstí se bez její pomoci obejdeme. Nejdříve mě to dlouho moc mrzelo, ale přestala jsem to řešit. Děti se prarodičům raději vyhnou a taky od nich nic neočekávají. Já si zase říkám, že zasahovat do toho nebudu, protože co si prarodiče zaseli ať si také sklidí. Když oni nemaji zájem o vnoučata, tak nemůžou očekavát, že se jich vnoučata budou doprošovat. Navíc na dětech vidím, že jsou smířené se stavem věcí jaký je a taky to neřeší. Když to kolikrát mezi sebou s mužem rozebíráme, vždycky mu říkám, že doufám, že jednou nebudu jako ty naši rodiče, že pokud jo tak to že se raději zavčasu půjdu odprásknout, aby to ty naše vnoučata nezažily stejně.