Re: Ahoj Lucajdo

Holky, koza je sice krásný sen, ale pro většinu se stane krutou realitou.
Já jsem si ten sen splnila, když jsem byla na mateřské a dnes po 10 letech říkám, jen ne kozu. Zrada je už v tom, že je to hrozně krásné a hrozně chytré zvíře. Takže si ta naše (princezna v Bílska) při naší demokratické výchově brzy dělala, co chtěla.
Sekačka na trávu? Nevím, ta naše se specializovala hlavně na květiny. Měla z toho hroznou bžundu, když jsem ji honila s utěrkou v ruce. Nejkrásnější výhled je na střeše auta (to se nelíbilo manželovi, třebaže vlastníme jen pracovní 120-ku). No, posléze skončila na obojku. Problém přišel s připouštěním. Ve veškeré literatuře je "prskání" jasně popsáno. Leč buď jsme byli tak neschopní, že jsme uvedené příznaky nepozorovali, nebo jsme je pozorovali, leč koza nehodlala přijít o panenství. Ale autem jezdila strašně ráda. Bohužel každý pokus o svatbu obnášel, že auto páchlo kozlem čtrnáct dní. Ale říkali jsem si, to nevadí, alespoň ta naše kozenka bude pořádně vyzrálá, než se stane maminou, věkem dostane rozum. Kůzlete jsme se začátkem června nakonec dočkali.
Něco jako snědení nepřicházelo v úvahu. Shodně jsme si s manželem řekli, že do zimy kůle zesílí a bude na něm více masa. Kůzle nám vyroslo v statnou kozu a protože jsme se zase neodvážili o nějakém zabíjení byť promluvit, zůstalo s námi. Raději jsme už nepřipouštěli, i kozy se mohou množit řadou geometrickou. Další rok s námi žili dvě šťasné kozy, které trénovaly nejrůznější varianty úniky (dodneška nechápu, jak dokázali otvírat karabiny, přervat kožené obojky a překonávat veškeré ploty). O užitku nemluvě, ta starší už neuživila ani kocoura. A tak jsem jim s těžkým srdcem našla nový domov (v milionářské rodině - ať si milionáři také užijí).
Možná, že vás nedostanou, ale my zůstaneme u psů a kocoura a králíků. které mi musí chodit zabíjet mamka. I ostatní užitečná zvířata jsem postupně zavrhla, neboť slepice u nás umíraly věkem (nebo je nenápadně redukovala liška), vejcema se krmili tchořové široko daleko a můj muž trpěl výčitkami svědomí, kdykoliv jsem ho donutila cokoliv zabít. Vegetariáni sice nejsme, ale toho masa stačí dost málo. A kromě toho, každá mateřská má konec a víte co obnáší jít dojit kozu ve čtyři ráno, aby se stihl autobus do práce?
Dnes jsem ráda, když v půl páté přiletím z práce, že uvařím večeři, nakrmím králíky, napíšu s dětičkama úkoly a při troše štěstí se dostanu na půl relaxační hodinky na zahrádku. A nemůžu žádat po manželovi, aby mi s tím pomáhal, neboť ten přiletí z práce a dělá na baráku, který sice miluji, ale stejně nám, jak pochmurným hlasem tvrdí má druhá polovička, spadne jednoho dne na hlavu. Ale stejně by mě z vesnice nikdo nedostal....:))) Jak říkám na kozy pozor!!!