Hledání odpovědnosti za potíže s kázní

Úloha obou institucí je nezastupitelná, kázeň dítěte za ně nikdo jiný nezajistí. Pokud by snad jedna strana měla pocit, že za problém může výlučně strana druhá, pak to neodpovídá skutečnosti.

Mnohé nasvědčuje tomu, že výchovné problémy na školách nabývají na závažnosti, zejména ve vztahu k požadavkům kladeným na vzdělání každého jedince. Je však málo přínosné zkoumat, zda jich přibývá oproti době minulé nebo zda jsme byli také takoví či to, jak se mění jejich struktura a závažnost. Podstatné je, že jakékoli prohřešky jsou kontraproduktivní učení. Jestliže dnes jsou vysoké nároky na výsledky vzdělání všech dětí, je i jednotlivý prohřešek nevýhodný. Výsledky školní edukace jsou závislé na řadě okolností. Některé jsou fakticky dané a škola je nemůže ovlivnit. Patří mezi ně např. vzdělání rodičů, socioekonomický status rodiny, zdravotní stav dítěte. Naproti tomu další okolnosti jsou více či méně ovlivnitelné podmínkami a působením školy. Jde například o dobu strávenou ve škole učením, kvalitu výuky, management třídy, příležitosti k rozvoji dítěte, individualizaci přístupu, pomocné služby ve škole. Další ovlivnitelné okolnosti jsou jednoznačně v rukách rodiny. Přestože se leckdy vymlouváme na uspěchanou dobu, potřebu zajistit rodinu a vydělávat, tak o množství času stráveném se svým dítětem i o společných aktivitách rozhodujeme jako rodiče sami.

Odpovědnost za chování dítěte ve škole? Rodiče jen nepřímo

Pro vhodnou pracovní atmosféru ve třídě i pro dosažení maximální výkonnosti je rozhodující kvalita působení učitele, současně však podpora a spolupráce ze strany rodičů a pochopitelně i samotného žáka. Rodiče však nemohou být zpravidla přímo odpovědni za prohřešky, které dítě provede ve škole, protože nejsou přítomni a na dálku se dítě vychovávat nedá. Jejich odpovědnost při výchově dítěte je sice zásadní, ale ve škole jen nepřímá.

Významné ovlivnění výkonů dítěte je dáno i tím, kolik kapacity pozornosti a paměti věnuje samotné dítě školnímu učení. Jestliže zlobí, nedává pozor, nepíše domácí úkoly, nenachází v učení smysl, pere se, ubližuje druhým dětem, bojí se ostatních dětí nebo učitele, chodí za školu…, snižuje se výrazně pravděpodobnost, že se může něco naučit. Současně s tím se snižuje i komfort, pohoda, bezpečí druhých dětí ve třídě. Koneckonců následně i pro učitele jde o nefunkčně vyčerpávající aktivity, když má takové chování překonávat. Chtějí-li rodiče takového dítěte, aby něco umělo, musejí dohánět látku doma. Je tedy v zájmu školy, rodiny i samotného dítěte (které si to ale vždy neuvědomuje), aby ve třídě byla kázeň, pohoda a klid na učení.

Represe jako nejzazší opatření

Existuje řada cest, jak ve škole docílit žádoucí stav. Některé dosavadní organizační návrhy směřovaly víc do oblasti represe – podle nich by měl být např. učitel zařazen do kategorie veřejná osoba, provinivší se děti mají být umísťovány k psychologovi, vyšetřování problémových dětí v poradnách by mělo probíhat i bez souhlasu rodičů, totéž by platilo o zprávách z vyšetření. Ani represivní opatření nelze vylučovat ze života, nicméně měla by představovat až nejzazší opatření, pokud reálně prováděná pozitivní opatření selhala. Rovněž platí obecná zásada, že nejprve se mají systematicky využívat mírnější opatření a teprve pokud nepřinášejí efekt, tak je nutné sáhnout k opatřením razantnějším.

Je žádoucí zkoumat, jak bohatou škálu opatření má učitel k dispozici pro různé druhy nepříznivého chování a jednání žáka. Zatímco pro drobnější přestupky je na výběr množství formálních i neformálních opatření, když však dospějeme k výraznějšímu prohřešku, patrně dojdeme k závěru, že učitel je bezmocný, že vlastně nemá žádné efektivní nástroje k tomu, aby problém bezprostředně zvládnul nebo aby alespoň mohl adekvátně zareagovat. Snad zase až s výjimkou těch nejvýraznějších, kde může zavolat policii.

Smlouva mezi rodinou a školou?

Pro řešení opakujících se mírnějších problémů nebo pro jejich prevenci přišlo ministerstvo s návrhem smlouvy mezi školou a rodiči. Ve světě i u nás se opravdu používají takové smlouvy mezi institucí (škola, poradenské zařízení, psycholog, speciální pedagog, terapeut) a klientem (v našem případě jsou jimi rodiče). Podstatným předpokladem účinnosti takové smlouvy je rovnost partnerů, dobrovolnost vztahu i samotné dohody. To zatím v českém vzdělávacím systému není, protože rodiče jsou víceméně nevolníky, kteří podle dikce zákona musí své dítě předat škole ke vzdělávání, ať se jim to líbí nebo ne. Stávající úprava domácího vzdělání je jen malý krok kupředu, protože rodič musí vymýšlet důvody, proč chce dítě vzdělávat sám a úřad posuzuje závažnost důvodů.

Jestliže projeví rodiče zájem, aby jejich dítě mohlo docházet do konkrétní školy, která bude splňovat jejich požadavky, pak v systémech, které využívají povinné vzdělávání, může škola stanovit podmínky přijetí. Naproti tomu v ČR je ze zákona povinná docházka do školy pro všechny žáky bez výjimky. Jde o zákonnou povinnost rodičů přihlásit dítě do školy a o povinnost školy dítě přijmout.

Individuální vzdělávací plán

Jaké nacházím místo smluv mezi rodiči a školou za podmínek současného základního školství? Ve středním školství spatřuji snadnější možnosti použití už dnes, protože samo vzdělání je nepovinné, a tedy věcí dohody mezi školou a rodiči. V základní škole pak spatřuji dílčí analogii v individuálním vzdělávacím plánu (IVP). Ten je určený pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a je zatím plně závislý na splnění diagnostických kritérií a na souhlasu ředitele školy. Ani s ním nemusejí rodiče souhlasit. Jenže řada rodičů v něm spatřuje možnost intezívnější pomoci a zajištění dalších podpůrných opatření ze strany školy, a proto se ho někdy domáhají i navzdory tomu, že dítě nesplňuje předepsaná kritéria. IVP má obsahovat prvky pomoci ze strany školy, modifikace postupů vzdělávání i obsahu učiva. Podstatnou součástí IVP jsou však rovněž opatření a pomoc ze strany rodiny, případně dalších školských institucí. V mnoha případech však z nepochopení IVP představuje jednostranně zátěž pouze pro školu a učitele – není se co divit, že v něm pak učitelé představují další administrativu a nástroj kritiky ze strany školní inspekce.

Smlouva týkající se chování žáka by mohla mít podobu individuálního výchovného plánu . Jak by takový plán mohl fungovat? Jestliže se v jednání dítěte objevuje i nepříliš významný nebo opakující se problém, který ztěžuje osvojování učiva, plnění povinností, zapojení dítěte do práce třídy apod., je na učiteli, aby neprodleně zavedl opatření, kterými se pokusí snížit frekvenci výskytu nepříznivých jevů. Současně se spojí s rodiči a společně hledají takovou podporu dítěte, kterou může poskytnout rodina. Ze zkušenosti je známo, že někdy stačí pouhý větší zájem ze strany učitele a/nebo rodiče, případně drobná úprava režimu, a problém dítěte zmizí nebo se alespoň zmírní do přijatelné podoby. Učitel o tomto jednání s rodiči učiní maximálně třířádkový zápis (3. 11. jednání s rodiči J. ohledně zapomínaných pomůcek. Dohlédnu, aby si vše zapsal, rodiče každý den podpisem stvrdí, že vše prohlédli, 15. 11. v 15 schůzka). Pokud je problém odstraněn, je vhodné pokračovat v nastavených opatřeních, ale není třeba vymýšlet další. Pokud dohoda nefunguje, problém se i nadále vyskytuje ve stejné podobě, je třeba zintenzívnit opatření jak na straně rodiny, tak i školy. Jedno z opatření může být, že porady s rodinou budou pravidelné a ještě intenzivnější. Vždy je třeba zjistit, co rodiče i škola dělali a co konkrétně dělat dál. Je žádoucí zapojit výchovného poradce, vedení školy, další odborníky ve škole. Je pravděpodobné, že výraznější slovo při návrzích bude mít učitel, protože on jako odborník by měl vědět, co je třeba dělat ke zvládnutí problému a současně co je realizovatelné v konkrétní rodině. Nemá cenu koncipovat vhodná, leč zcela neschůdná opatření.

Pokud po rozumně krátké době není patrná snaha rodiny spolupracovat, nejsou zřetelné výsledky spolupráce, pak by mohl nastoupit návrh intenzivnější a formalizované dohody, tedy individuálního výchovného plánu. Rodiče nemají povinnost ho podepsat, nicméně riskují, že v případě přetrvávajících problémů další kroky školy nebudou již tak přátelské. I rodiče totiž mají povinnost pečovat o zdravý rozvoj dítěte. Škola může IvýP vytvářet i bez souhlasu rodičů – bude však možné naplňovat pouze ta opatření, která jsou ve výlučné kompetenci školy.

Na rozdíl od smlouvy v poradenské instituci bude IVýP ve škole obsahovat větší míru nátlaku na rodiče i závaznosti pro školu. Jde totiž i o výzvu učitelům, kteří odmítají uznat svou míru při vzniku i při odstraňování výchovných problémů a snaží se veřejnosti namluvit, že škola slouží jen k předávání poznatků. Rodič nesmí být při vytváření IVP stavěn do role viníka a jediného vykonavatele všech opatření. Takovou nerovnováhou by se škola zbavovala naděje na spolupráci. Rodič by dělal vše pro to, aby formálně naplnil body dohody, ale fakticky nezmění nic. Proto musí škola velmi dbát na to, aby opatření školy a rodiny byla vyvážená, obsahovala opatření na straně školy, odpovídala možnostem rodiny, obecným zvyklostem běžně pečujících rodin apod. Nezastírám, že smlouva představuje rovněž „alibi“ pro učitele, kteří se snaží, dělají co mohou, nedaří se a oni jsou osočeni, že nic nevyřešili.

Autor je vedoucí katedry psychologie FF UK