Pomozte dítěti, aby se dobře adaptovalo v nové škole

I dospělý člověk se alespoň v koutku duše rozechvěje očekáváním, když přechází do nového zaměstnání, stěhuje se do nového bydliště, začíná žít s novým partnerem, když opouští známé a je v očekávání příštího neznámého.

Dítě má mnohem méně zkušeností než dospělí, takže si ně které souvislosti ani neuvědomuje, nemusí přesně rozlišovat podstatné a méně podstatné okolnosti, je zaměřené na přítomnost a neuvažuje příliš o tom, co přijde zítra. Protopak nechápe, proč má začít chodit do jiné školy, když tady si o přestávce výborně hraje s Karlem a Ivanem a má to blízko. Také má velmi rádo známé, stabilní, vyzkoušené věci, vztahy, podmínky a navíc i po proběhlé změně mnohemvíc podléhá aktuálnímu hodnocení situace, nepodstatným maličkostem. Jestliže se mu okamžitě nedaří, je přesvědčeno, že takhle úplně špatné to bude napořád.

Přirozené změny a "jiné okolnosti"

K některým změnám dochází přirozeně. Dítě nastupuje do první třídy, přechází do speciální školy, nastupuje do víceletého gymnázia, do střední školy, na vysokou školu a nakonec do zaměstnání.

Další změny jsou vynuceny jinými okolnostmi - rodina se stěhuje, ruší se škola, do které dítě chodilo, slučují se třídy... Stejné nároky na dítě kladou i další situace, ve kterých se výrazněji mění podmínky života dítěte:do rodiny přibude sourozenec, rodiče se rozvedou, přistěhuje se nový partner. Nelze podcenit ani např. pobyt na táboře.

Lze dopředu poznat, jestli adaptace proběhne dobře? U starších dětí máme už jisté zkušenosti, jak probíhaly minulé adaptace na nové prostředí. Na jedné straně jak dítě stárne, získává životní zkušenosti, tudíž některýmiokolnostmi není tolik zaskočeno, na druhé straně právě tyto minulé zkušenosti mohou způsobit, že se dítě mnohem více změny bojí. Je proto výhodnější investovat do přípravy víc, než se nám jeví nezbytné. Neměli bychom takézapomínat, že samotné dítě určuje jenom část průběhu adaptace, významnou roli hrají i osoby v prostředí, kam přichází. Navíc, leckdy jako dospělí přeceňujeme význam"dospělých"událostí a podceňujeme závažnost"dětských"změn (změna školy je přece tak banální).

Jak dítěti pomoci?

Co máme dělat, když už ke změně musí dojít? Je třeba dítěti důkladně vysvětlit, proč k ní dochází, jaké spatřujeme přednosti, alespoň mírně bychom měli zmínit, na jaká úskalí se musíme připravit. Dobré je dát mu víckrát prostor,aby samo mohlo opakovat své výhrady, námitky, obavy, aby mohlo klást otázky. Někdy jsou obavy dítěte značně neurčité a iracionální. Když s nimi nepracujeme, mohou narůst do nepřekonatelné závažnosti.

Pokud nejde o změnu ze dne na den, stojí za to věnovat energii a čas pozvolné faktické přípravě dítěte na ni. V žádném případě však nevyužíváme budoucí situaci, abychom vyřešili nějaký aktuální problém, tedy novou situacínevyhrožujeme (počkej až začneš chodit do nové školy, tam uvidíš...). Ničemu tím nepomůžeme a dítě si už dopředu může vytvářet nepříznivé očekávání.

Je dobré, aby dítě vidělo na vlastní oči, kam jde, aby někoho na novém místě znalo. Je tedy dobré seznámit dítě s místem, kam bude chodit, případně i s někým, kdo bude chodit s ním, kdo je bude učit apod.

Čím je dítě menší, tím větší riziko existuje, že v nové škole, na táboře, v kroužku nebude pracovat kvůli nějaké maličkosti a ve skutečnosti hlouposti. Jenže pro dítě se nejedná o hloupost, ale o zásadní záležitost.Například když v nové třídě musí sedět samo nebo mu někdo řekne něco nepěkného, když má malovat něco, co neumí, když na táboře není stejný záchod, jako mají doma...

I u starších dětí, dokonce i u dospívajících, je však často výkonnost velmi závislá na mezilidských vztazích. Špatné vztahy s vrstevníky nebo učiteli mohou způsobit, že se dítě neučí, nesnaží se. Měli bychom počítat s tím,že někdy je dítě nespokojené s jednou událostí a tato nespokojenost se projeví v úplně jiné oblasti. Dítě udává, že je nová škola štve, že jsou špatní učitelé i spolužáci, ale ti za to vůbec nemohou, protože se k němu chovajídocela pěkně. Pak se ukáže, že skutečný problém je v tom, že se rodina přestěhovala, ono se stěhovat nechtělo a v novém bydlišti se mu vůbec nelíbí.

Zajímejte se o to, jak se dítěti vede

Proto stojí za to nepodceňovat první dny a velmi pečlivě sledovat sebemenší známky nepohody, konfliktu nebo prostého neporozumění. Zejména zpočátku bychom se měli maximálně zajímat o to, jak se dítěti vede, co dělalo, co kdopovídal, zkrátka sbírat informace. Nechtějme po dítěti, aby samo hodnotilo, spíš je veďme, aby konkrétně popisovalo - závěry už si uděláme sami. Není samozřejmě nutné dělat překotné závěry a situaci dramatizovat. Jenže někdy seukazuje, že drobná a původně snadno řešitelná záležitost v průběhu doby nabude na významu a později je z ní nepřekonatelný problém. Myslím proto, že je vhodné udělat spíš o trochu víc s rizikem, že to nebylo třeba, než neudělatnic a čekat, až jak se to samo vyvine.

Měli bychom povzbudit dítě, aby pozvalo domů spolužáky, aby s nimi podniklo nějakou společnou akci. Máme tak zároveň možnost mluvit s nimi a získat doplňující pohledy i třeba nějaké informace. Měli bychom se jít zeptat doškoly, jestli není něco zapotřebí. Dokud však učitele dobře neznáme, měli bychom jen velmi opatrně sdělovat, když se dítě necítí dobře nebo když vidí nějaký problém. Je dobré pomoci dítěti, aby na novém místě nemělo technicképroblémy, aby si umělo objednat obědy, aby se rychle dovědělo, kdo je ve škole kdo, na koho se má obrátit o pomoc a případně, jak to má udělat. Někdy učitelé ochotně a dlouho dětem pomáhají, jindy vše brzy odbudou větou typu"už je žák, student, tak to musí zvládnout sám, jinak sem nepatří". Je žádoucí dále podporovat pozitivní vztahy k nové instituci. Zcela určitě by k ní měli být rodiče po nějakou dobu loajální a vykládat všechnyudálosti vstřícně.

Změny patří k životu

Možná si někdo pomyslí, že se zabývám něčím, co prostě patří k životu. Souhlasím a vím, že u většiny dětí proběhne nástup do nového zařízení víceméně bez problémů bez větší přípravy a pomoci. Jenže nikdy to nevíme dopředu.Jestliže jsem uvedl, že děti mají rády známé, vyzkoušené podmínky, musím také dodat, že děti jsou docela flexibilní, takže si s naší pomocí zvyknou na nové podmínky většinou dobře. Na druhé straně si umím představit, jaksložité je, když se dítě dobře nepřizpůsobí, nebo mu přizpůsobování trvá neúměrně dlouho, je nespokojené, do školy chodí nerado, nemá v ní žádné kamarády. Může to vést ke zhoršeným školním výsledkům, zhoršenému zdravotnímustavu, k odporu k instituci, ke vzdělání apod. Umím si představit pocity dítěte, které někde skončí předčasně, je vyloučeno, dávají mu najevo, že tam nepatří. Málokdo pak připustí, že možná zanedbal přípravu na změnu, ale budehledat mnohem závažnější příčiny.

A co když se dítě"zašprajcuje"a změny vehementně odmítá? U některých změn (např. nástup do první třídy) se nedá nic dělat a záleží na dovednostech a zralosti dospělých, jak se sami vyrovnají s takovýmodmítáním. Pak také velmi záleží na věku dítěte a na okolnostech. Zejména u staršího dítěte se naše šance prosadit změnu silou výrazně zmenšují. Takže pokud dítě změnu nechce, neměli bychom ustupovat jeho nátlaku, ale samirozhodnout o změně podle jeho přání. Výsledek je stejný, jen ve druhém případě rozhodli dospělí. Existuje však řada situací, kdy se vůbec nic neděje a nechal bych téměř vše na rozhodnutí dítěte. Když osmileté dítě odmítá jet natábor, patrně vznikne praktický problém rodičům, ale dítě žádné úhony nedojde. V situacích, kdy ke změně musí dojít a dítě odmítá, bychom měli zkombinovat vysvětlování, přesvědčování, lákání a trochu nátlaku. Neexistuje recept,jak tuto směs namíchat, takže se může stát, že se úplně nepovede.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK v Praze a v Pražské pedagogické-psychologické poradně.