Probouzející se sexualita dětí kontra škola a autority

Každá nastupující generace poznává na vlastní kůži, že se svým oblékáním dostává do konfliktů s dospělými. Spory se týkají zejména toho, co brát na sebe, co se sluší a patří, co je vhodné při které příležitosti. Neplatí to však jen pro -náctileté, ale i pro mnohem menší děti. Vzpomínám, že i já jsem v dětství odmítal nosit kalhoty ze štruksové látky, protože byly tuhé, velmi neforemné, těžké a škrábavé. Stejný osud potkal i některé kousavé svetry a těsné čepice. Je pravda, že ohledy na módu v tomto odmítání byly jen velmi nepatrné - štruksové kalhoty totiž nikdo jiný nenosil, takže jsem se za ně malinko styděl - a protesty proti dospělým v tom nebyly pražádné. Obojí přišlo o pár let později. Dnes se v řadě oblastí posouvají hranice vyspělosti dětí do stále nižšího věku, takže se může stát, že už malé děti kladou důraz na módnost svého oblečení. Ovšem spory o přiměřenost oblečení se mohou týkat i dospělých. Slyšel jsem vyprávět jednoho vysokého akademického funkcionáře, jak odmítl vpustit svého kolegu na promoci v "nevhodné obuvi".

Když do toho vstoupí"paní učitelky"

Pokud dítě bojuje za specifické oblečení pouze doma, průběh i výsledky záleží na odolnosti a toleranci rodičů i na jejich dosavadním přístupu, na způsobu výchovy, finančních možnostech, hierarchii hodnot, které zastávají. Znám eto všichni: někdy dospívající naše rodičovské představy jakž takž akceptuje, zatímco jindy nikoli. Jenže někdy do tohoto rozhodování vstoupí učitelé (nebo spíš asi paní učitelky?) se svými představami a požadavky. Pak se v některých školách mohou žáci setkat s tím, že děvčata mají zákaz chodit do školy v tričkách bez rukávu, ve výrazně krátkých sukních nebo výrazně ozdobené, protože tím prý provokují chlapce. Kritizovaný je tak piercing, nápadnější šperky, malování, záměrně roztrhané punčochy. U obou pohlaví dráždí divoce zbarvené vlasy nebo nekonvenčně vyvedené účesy. Stále ještě se můžeme čas od času setkat s výroky: "Jděte si umýt obličej, jděte se domů převléknout, v tomhle mi sem chodit nebudete!" Učitelé argumentují estetickými hledisky, ale v určitém věku žáků se k tomu také přidá motiv sexuální. Krátké sukně, trička bez rukávů, průsvitné blůzy, velké výstřihy a nevímco ještě prý působí vyzývavě, provokativně na kluky.

U mladších dětí můžeme pozorovat, že chtějí mít velmi často totéž co rodiče, stejný vzorek na šatech, stejné boty, hodinky, čepici... Stávají se tím větší a dospělejší, jsou blíž svým velkým vzorům. Až o několik let později dochází ke změně a následně ke střetům. Proč vůbec mají dospívající potřebu odlišovat se výrazněji od toho, jak si je představujeme oblečené my dospělí, proč se oblékají podstatně nápadněji než my a proč my dospělí se je snažíme vtěsnat do našich škatulek? Pochopitelně se tyto neshody týkají i názorů na hudbu, smysl vzdělání, práce, význam rodinných rituálů, hodnot, které jsou důležité pro život, zkrátka všeho. Já se omezím na rozpory v pohledech na oblékání.

Děti bojují samy se sebou

Na oblečení starších generací není ve skutečnosti žádná velká vada, jen je velmi okoukané a tudíž nemoderní. V dnešním dynamickém světě módy však módní ztratí svou přitažlivost za jednu, maximálně za dvě sezóny. Takže děti pak "nebojují "jen s představami dospělých, ale i samy se sebou. Přece nemohou vyjít ven v tomhle nemožném celý rok starém kabátě! Řada dospělých má následně takový kabát za docela módní a nosí ho ve svátek ještě několik let. Navíc, malé děti už dávno, až na výjimečné příležitosti, neoblékáme do zmenšených kopií oblečení dospělých. Dokonce sami jim občas kupujeme na první pohled docela extravagantní oblečení i doplňky. Jsou pak barevné, zdobné,nápadné. Podobně není důvod, aby -náctiletí nebo mladí dospělí přerušili tuto tendenci a oblékali se stejně konvenčně jako starší generace. Koneckonců ani dospělí dnes nechodí ve stejných šusťácích nebo tesilových kalhotách.

Od určitého věku představují způsob oblečení, módní doplňky, účes apod. významné stavební kameny identity jedince. Mladý člověk sděluje světu i svým oblečením: tady jsem a takový jsem. Jaké jiné hodnoty může v tomto věku nabídnout druhým lidem? Je jasné, že ve věku druhého stupně základní školy a pak i na střední škole hraje nemalou roli i snaha upozornit na sebe druhé pohlaví. Zejména dívky se o to pokoušejí právě oblečením. Ovšem ani kluci někdy nezůstávají pozadu. Dívka se musí odlišovat od druhých - kdyby vypadala úplně stejně jako všechny ostatní, její šance na získání partnera by se výrazně snížila.

Kdo by měl být arbitrem elegance

Neexistují jednoznačné, trvale platné normy pro oblékání. V dané společnosti a v dané době existuje sice obvyklé, přijatelné oblečení pro konkrétní situace, ale zpravidla jde o pouhou zvyklost, nikoli o předpis. Je zřejmé, že se pohledy na tyto zvyklosti mění a vždycky přicházejí jedinci, kteří boří konvence a jsou v dané době pokládáni za extravagantní, dokonce nenormální, úchylné. Zejména ve společnosti, ve které skoro všichni chodí ve stejném oblečení, stačí k odsouzení jen malé odchylky. Z tohoto pohledu nabízí dnešní doba velikou rozmanitost, což dále zvyšuje toleranci. Některé módní výstřelky se vůbec neuchytí, jiné zmizí po jedné, dvou sezónách, některé se postupem doby stanou součástí nové konvence. Kdo by si dnes troufl namítat proti tomu, když mladé i zralé ženy nosí kalhoty! A jaké kalhoty! S patrnými všemi záhyby a úžlabinami těla. Před pouhými 80 lety byla žena v neforemných, pytlovitých kalhotách pokládána za mužatku, extravagantní, nemravnou a nevím co ještě. Nebo džíny a svetr v divadle nebo na koncertě před 30 roky? Nemyslitelné! Dnes zejména díky zahraničním návštěvníkům vcelku běžná věc.

Není mi jasné, kdo má právo měnit hranice vhodného oblékání a kdo by měl být arbitrem elegance. Mají to být módní návrháři, zpěváci a herci, dospělí lidé, rodiče? Nebo bychom měli vytvořit nějakou komisi, která bude stanovovat hranice platné pro příští rok? Že se mně osobně něco občas hodně nelíbí? To je pravda. Řešení je jednoduché - sám takové oblečení a ozdoby nenosím a druhé respektuji. Také očekávám od svých studentů a kolegů, že budou respektovat mé oblečení, které by si patrně na sebe nevzali ani náhodou.

Vůbec nelze pochybovat o tom, že způsob oblečení může posilovat nebo dokonce vyvolávat nepatřičné reakce u druhých lidí. Jenže vždy přitom záleží na kontextu, na širších souvislostech. Jestliže se na módní přehlídce promenují na molu vyzývavě polooblečené ženy nebo muži, nikoho snad ani nenapadne, že by je mohl sexuálně obtěžovat. Jestliže bychom ve stejném oblečení přišli vesnickou zábavu, jako bychom sdělovali: "Jsem volný, chci navázat kontakt, mám zájem a podívejte se dobře, jak pěkně vypadám." Představa, že by samotné vyzývavé dívčí oblečení mohlo ve škole odvádět spolužáky od učení nebo je dokonce dovedlo k sexuálnímu ataku, je přinejmenším velmi přehnaná. Vždyť žáci ve třídě se znají zpravidla léta. O formě jejich vztahů nebude rozhodovat výlučně nápadné malování nebo oblečení, ale dosavadní zkušenosti, znalosti a vztahy.

Připouštím, že v současnosti se sex mnohem výrazněji dostává do veřejného prostoru než tomu bylo před deseti nebo patnácti roky. Existuje mnohem větší informovanost veřejnosti, takže se mnohé sexuální aktivity stávají samozřejmé, mnohem méně lidí se stydí na veřejnosti. V době mého mládí bylo nepřijatelné líbat se na veřejnosti, naproti tomu držet se za ruce přijatelné bylo. Není nic divného na tom, že každá následující generace je odvážnější v odhalování těla. Nemusím vědět, proč tomu tak je, ale je to neoddiskutovatelný fakt. Vždyť ani dnešní paní učitelky by před 50 lety hrubě neuspěly se sukněmi odhalujícími kolena, průsvitnými blůzami, s vypasovanými kalhotami apod. Bylo by dobré, aby se každý mravokárce vrátil o 20 nebo 50 let zpátky do doby svého vlastního dospívání a připomněl si buď své problémy nebo (pokud byl zcela vzorný) problémy svých vrstevníků. Pořád totiž jde o totéž, jen se mění formy protestu a kulisy, ve kterých se odehrávají.

Školní doporučení, příkazy, zákazy

Zpět ke školním doporučením, příkazům a zákazům. Pokud se vedení školy některé oblečení žáků se hrubě nelíbí a je přesvědčeno, že žáci by v něm chodit neměli (platí to i pro učitele?), mělo by stanovit jasná pravidla, sdělit dopředu rodičům a samotným studentům, co je v konkrétní škole pokládáno za přípustné. Stejně jako mají banky, případně jiné instituce stanovené, jak mají být pracovníci oblečeni, jak se mají chovat, co mají říkat apod. Takto ovšem může postupovat škola výběrová, nikoliv ta, která poskytuje povinné vzdělávání. Vůbec nediskutuji o tom, že pro některá specifická povolání je nutná i specifická úprava zevnějšku.

Pokud škola není domluvena s rodiči na pravidlech, měla by mít právo odmítnout pouze takové dítě, které je špinavé, zapáchá, ohrožuje bezpečnost či zdraví své nebo svých spolužáků, ale jinak jí je houby do toho, co dítě nosí nebo jak je vyzdobené a zmalované. V naprosté většině případů totiž rodiče vědí, co dítě nosí do školy. A když už s tím nesouhlasí, tak to alespoň tolerují. Pouze rodiče mají zodpovědnost za dítě. Jestliže má škola přesto pocit, že něco přesahuje míru únosnosti, měla by o tom diskutovat s dětmi a rodiči. Pokud je přesvědčí, tak je změna v pořádku. Pokud ne, nedá se nic dělat. Z hlediska problémů s oblékáním a výzdobou představují jedno možné řešení školní uniformy.

Jsem starší generace a přestože chodím a snad jsem i vždy chodil oblečen velmi konvenčně, možná až staromódně, jsem velmi citlivý na zákazy džín, delších vlasů (zažil jsem 60. léta, kdy mi soudružka ředitelka na střední škole sdělila, že doufá, že s takovými vlasy k maturitě nepřijdu), vyholených hlav, dredů, krátkých sukní, výrazného malování, těsných triček, obarvených vlasů, piercingu, uměle i neuměle rozdrbaných kalhot, holých břich. Pevně věřím, že učitelé, kteří bojují s dětmi o oblečení, případně o jinou ozdobu těla, už dnes představují výjimku. Ono totiž jde o spor zcela zbytečný, nepodstatný a navíc předem prohraný.

Škola se rozhodně nemusí vzdát snah o kultivaci jedince i v otázkách oblékání. Je dobré, když učitelé dětem ukazují, co a proč pokládají za vhodné. Škola může diskutovat, přesvědčovat, ale na rozdíl od rodičů některé metody už dnes podle mého názoru používat nemůže.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.