Když se řekne šikana, většinou se nám vybaví chlapci.
Když se řekne šikana, většinou se nám vybaví chlapci. Jsou to ale dívky, které dokážou držet dlouholeté nenávistné vztahy plné jedovatých poznámek a ponižování.
Skončily prázdniny a začal nový školní rok, nové sešity, nové knihy. Řada žáků se těšila na své spolužáky, až se po dlouhých prázdninách konečně setkají a budou si vyprávět své příhody. Ale bohužel najdou se i tací, kteří se do školy netěšili. Důvody mohly být různorodé – odpor ke škole, nechuť se učit, neláska k učiteli, málo kamarádů, narušené vztahy ve třídě. Je škoda, že některé vztahy mezi žáky nemůžou začít od začátku, být vyměněné jako sešit nebo kniha. Expertem na zapamatovávání si příkoří, vztahové nespravedlnosti jsou dívky. Některé svou nenávist mezi sebou dokážou udržovat i několik let. Nenávidět se, zraňovat, pomlouvat, tvořit tábory jedna proti druhé. Tyto jevy z dívčího světa nejsou pro mnohé z nás neznámé. Jak ale poznáme hranici, která určuje, zda jsou tyto projevy ještě v normě, anebo zda se jedná o dívčí šikanu?
Hledání odpovědi mě vedlo do řad vysokoškolských studentek, které jsem oslovila retrospektivním dotazníkem zaměřeným na dívčí šikanu. Studentky anonymně odpovídaly na otázky týkající se jejich osobních zkušeností s tímto druhem šikany. Aby nedošlo ke zkreslení dat nebo k nepochopení pojmu dívčí šikana, byli respondenti podrobně instruováni. Tímto způsobem bylo osloveno 175 dívek, z čehož 25 dotazníků bylo vyřazeno, jelikož za hlavního iniciátora byl označen chlapec, což kategoricky nepatří do dívčí šikany. Výsledná čísla byla překvapivě vysoká. Ze 150 tázaných dívek 48 dívek uvedlo, že mají osobní zkušenost s dívčí šikanou jako oběti, a 69 dívek bylo jejími svědky. Za inkriminovaný věk, ve kterém oběti nejčastěji prožívaly bezpráví, označily převážně druhý stupeň ZŠ, a to zejména 7. a 8. ročník. Za nejčastější projevy, které oběti zažívaly od svých agresorek, označily: z 96 % pomlouvání, 79 % posměch, 73 % nadávky, 60 % ponižování a 46 % ignorování. Pouze 15 % obětí uvedlo fyzické projevy agrese, zejména facky.
Na otázku, zda si dokážou vzpomenout, jak často jim bylo ubližováno, 44 % obětí uvedlo, že každý den, a 46 % téměř každý týden a 1 0 % z nich jednou do měsíce. 42 % obětí uvedlo, že hlavní iniciátorka byla jedna dívka a 23 % označilo dívky dvě. Následně pak v další otázce 23 % uvedlo, že bylo šikanované dvěma anebo třemi dívkami a 1 9 % prožívalo bezpráví od většiny třídy.
Na otázku, jaká charakteristika se nejvíce hodí na agresorku, byla z několika navržených možností nejčastěji označena - hvězda třídy (50 %), pomlouvač (46 %), flákač (44 %), výřečný (27 %), fyzicky silný (25 %). Zda oběti někdy pomyslely, že by pro své trápení ukončily svůj život, odpovědělo 29 obětí negativně, 8 z nich pozitivně a ostatních 11 neodpovědělo vůbec.
Na otevřenou otázku: „Kdo si myslíš, že by ti mohl ve tvé situaci pomoci a jak?“ bylo uvedeno, že nejvíce oběti pomoc očekávaly od svých učitelů (21 %), dále pak od své rodiny (17 %) a od svých spolužáků (13 %). Bohužel se jim tato pomoc nedostala. U učitelů uvedly, že byli často k dění ve třídě lhostejní a o této problematice málo informovaní. Od rodiny očekávaly více povzbuzení a pochopení ve své těžké situaci.
Výsledky výzkumu jasně ukazují na závažnost dívčí šikany. Při osobních rozhovorech s dívkami řada z nich uvedla, že po svěření se učiteli byl jejich problém bagatelizován na úroveň, že se s tím musí smířit, že tyto projevy patří do dívčího světa. Raději pak dále snášely urážky, ponižování, pomluvy, než by se komukoliv svěřily. Zkoušely svou situaci řešit, zpravidla neúspěšně. Některé dívky se zmínily, že si přály zapojit se do mého výzkumu proto, aby se o této problematice dozvěděla i širší veřejnost. Snad i tento článek přispěje k naplnění tohoto přání.