Re: Divím se,

Mně se článek líbil, protože si myslím, že se jedná o problém, o kterém se veřejně nehovoří. Proč? Nevím a hlavně nechápu. Moje dcera byla ve třech letech šikanována ve školce holkou, která byla největší ze všech. Báli se jí i kluci. Moje dcera jednou plakala, když jsem pro ni přišla do školky a řekla mi, že ta holka jí dala facku. Řekla jsem to učitelce, ta řekla, že nic neviděla. Tak jsme odešly a dcerka pořád říkala, že jí nedá pokoj. Dokonce si začala hrát s panenkami na ubližování. Zpozorněla jsem a jednou jsem byla svědkem (při vyzvednutí ze školky), jak ta zmíněná holka chce malou praštit. Hned jsem to s ní začala řešit, přidala se i učitelka. Řešily jsme to všechny dohromady a bylo mi řečeno, že učitelky vědí, že ta holka ubližuje. Trestají jí tím, že sedí sama u stolečku. Také mi učitelka řekla, že na Klárku dají pozor. Jenže se to opakovalo a tak jsem mluvila s ředitelkou. Poté se už to neopakovala. Jednou, když manžel vyzvedával malou, byl svědkem toho, jak jiná holka najednou přišla ke Klárce a střelila jí facku. Samozřejmě to začal na místě řešit. Já jsem si sjednala schůzku s ředitelkou a poté to řešila i s maminkou té holky a také s tou holkou za přítomnosti učitelky. Od té doby se už nic nestalo. Šikana existuje a nemůžeme před ní zavírat oči. Já sama jsem ji zažívala jako malá. Moje dcerka mi teď věří a svěřuje se se vším, protože ví, že ji vždycky vyslechnu a pomůžu jí. Není přece normální pomlouvání, ignorace, nadávání. Ukažme svým dětem, že toto není normální.