Bohužel musím potvrdit

Setkali jsme se s tím u starší dcery, začlo to poznenáhlu od školky (to rodič jen mávne rukou, maličkosti), postupně se to zhoršovalo, až měla dcera v neděli večer břichabol a bála se školy. Diskutovali jsme o tom milionkrát - radili jsme jí, aby se s těmi, co ji shazují, zesměšňují, přivolávají do kolektivu a ihned hlasitě odhánějí, nebavila. Aby je ignorovala. Metody dívek byly ale neuvěřitelně rafinované. Nikdo by to do nich neřekl, samostatně jsou to všechno prima holky. Dokonce se kamarádím s jejich maminkami! Dá se to těžko pochopit a vyprávět. Ve skupině se ale najednou začnou chovat jako stádečko a celkem tupě a odevzdaně poslouchají tu nejsilnější z nich.
Cítila jsem, že dcera nutně potřebuje naši podporu, vykašlala jsem se, že já budu nepopulární a maminky dívek pozvala na víno, vše jim vysvětlila. Když slyšely, co vyprávím, klesla jim brada "tohle že dělá moje dítě?" Nechtěly věřit. Těžko si to člověk představí, že její bezva dceraby mohla nalézt zalíbení v tom, někomu ubližovat, i když jen psychickým nátlakem.
Pomohla i paní učitelka, i když nepřímo, ale i tak jsem jí vděčná.
Maminky jsou velmi inteligentní, pochopily mně a doma s dcerami situaci probraly, POMOHLO TO!!

Já jsem si z toho vzala dvě věci:
- agresorovi se dá nějakým způsobem snad ubránit, ale nejhorší je ta mlčící a podporující většina. Která ví, ale nepomůže. Pokud se to prolomí tam, může to velice pomoci. V našem případě skvěle zafungovalo.
- není nic důležitějšího, než dopřát dítěti pocit bezpečí a postavit se za něj. Nemávejme rukou a čelme i nepříjemnostem. Bylo to docela těžké, ale dcera náš postoj odměnila svým "nadechnutím a narovnáním" a teď už snad nikomu nedovolí takové jednání.