Re: Divím se,

tím pádem ale mají velkou část pravdy ti "bagatelizátoři", jež tvrdí "zvykni si, je to součást ženského světa"....
Ta nepravda je v tom, že poškozená to nemusí trpět, musí se naučit s tím "něco" udělat - odpálkovat, ignorovat, vysmát se..... a smůla je ta, že není vždycky po ruce někdo, od koho by se tahle efektivní taktika dala naučit. Myslím si, že by to měli být rodiče, a to hlavně v té "předšikanovací" době - tj. aniž by pátrali jestli se UŽ něco děje, měli by své děti (a viděla bych to na holky i kluky) naučit jisté finesy o lidských vztazích - například, že nikdo není povinen s námi kamarádit - to že my s ním kamarádit chceme je sice hezké, ale pokud on/ona nechce, nedá se svítit, a to že nás odmítne je sice nepříjemné ale dá se to vydržet, a stejně tak i my máme právo odmítnout něčí společnost když nám není příjemná. A že určitá hrdost je na místě, "dolejzání" a "podlejzání" nevede k přijetí osoby, jen k využití jeho úsluh. I to, že "třídní hvězda" nemůže být každý, ale dobrým člověkem můžu být i když "hvězdou" nejsem, že kvalita člověka se neměří třídním obdivem...... apod.

Píšu to z pozice ZŠ otloukánka (ta sedmá a osmá třída přesně sedí, ovšem i na 1. stupni se to projevovalo). Naši mě taky nijak zvlášť neposlouchali (tátova taktika oko za oko-zub za zub byla pro mě nepřijatelná a neproveditelná), ale měla jsem babičku s dědou a ti mě vyslechli bez posmívání, a utvrzovali mě o tom že jsem hodná toho aby mě měl někdo rád (krom "odstrkování" mě trápily pihy, brýle, nos jak skoba.....). Díky jim za to.
Hodně udělal přestup na SŠ do jiného města, tam jsem začala s čistým štítem a navíc skupinkování probíhalo jinak - kdo chtěl, družil se, kdo nechtěl, nemusel ale i tak byl zván a včleňován do celotřídních akcí, žádné odstrkování nikoho se nekonalo.