22.6.2010 8:06:25 Binturongg
Známkovala jsem oběma způsoby
Za 12 let praxe na ZŠ jsem se setkala s obojím druhem známkování, resp. hodnocení.
Osobně se přikláním více ke známkám, jen bych vyrobila větší rozsah stupnice (místo 2- nebo 3+, což už by se dávat léta vůbec nemělo, známky např. od 1 do 9)Pět stupňů je málo.
Nicméně slovní hodnocení jsem po dohodě s vedením uplatňovala tam, kde byly známky stresující a demotivující (specifické poruchy učení, vady řeči...), zkrátka tam, kde děti, jinak průměrně a nadprůměrně inteligentní, měly pocity méněcennosti a věděly, že se "normálním" dětem vyrovnat nemohou.
Jednou holčičku v 6 třídě, která do té doby téměř nemluvila, jsem hodnotila slovně celé první pololetí. Pak se rozkecala až moc (kolegyně se mi smály, že s mou užvaněností bych rozmluvila i němého) a na konci roku mohla být a chtěla být hodnocena známkami.
Podmínkou slovního hodnocení je, že ho lze převést na známku (jinak to u nás bohužel ještě nefunguje, takže nakonec dítě i rodič stejně vědí, co se za veškerou tou "omáčkou" skrývá za zradu
) a další podmínkou je, že z toho musí být ta známka alespoň zčásti patrná.
Jestliže se bojím napsat, kde a jak by mělo dítě přidat, že zlobí a je nepozorné, nelze to považovat za slovní hodnocení.
Slova "Maruška je šikovná a v hodinách se snaží" jsou nicneříkající blbost
Odpovědět