Mohlo by se místo známkování hodnotit slovně?

PRO

Iva Benešová, cvičitelka jógy, aromaterapeutka, matka tří dětí

Zrušit známkování? Ano určitě. A nahradit slovním hodnocením.

Dítě samo dobře pozná, co se mu daří a co ne. Skutečně potřebuje něco jiného – sounáležitost, podporu, ocenění. Pokud děti od malička učíme závislosti na hodnocení dospělých, je nesnadné potom ve škole navázat jinak. Často odpor rodičů a prarodičů a nedostatečná diskuse s nimi znemožní slovní hodnocení. Ano, potřebujeme srovnání, ocenění a opatrně dodávám i kritiku… Jsem ale přesvědčená, že známky jsou pro to nevhodným nástrojem.

Hlavní je učit děti společnému dílu. Spolupracovat a učit děti oceňovat své spolužáky, a tak poznávat i sama sebe. V současné době je třeba učit takovému přístupu děti, ale především jejich rodiče. Tvořit, učit se, hrát si spolu bez hodnocení. „Jenom“ společně být a zažívat vnitřní pocit naplnění a radosti z objevovaného. Přestat děti odměňovat a trestat. Zapomenout na výroky typu – šikulka, to se ti povedlo.

Máme tři děti. V předškolním věku byly s námi doma a tento přístup znají. Jakkoli se mu my sami pořád učíme. Dvě starší poznaly na základní škole i slovní hodnocení a také dnes na gymnáziu mají slovní a bodové hodnocení. Pro ně bylo náročné začít soutěžit.

Vážím si všech učitelek a učitelů, kteří tuto nesnadnou, klikatou a náročnou cestu prošlapávají pro nás ostatní, děti, rodiče, prarodiče a další učitele.

Lucie Podhorná, učitelka na gymnáziu v Liberci

Jsem proti klasickému způsobu, neb je neobjektivní a nesplňuje ryze informativní funkci. Známkování je bráno spíš jako odměna či trest, a tudíž motivuje jen k dosažení dobré známky, ale ne k tomu, aby sám student usiloval o osvojení dané látky. Potlačuje přirozenou zvídavost dětí, které chtějí udělat radost paní učitelce nebo rodičům dostanouli „za jedna“, než aby se samy od sebe snažily naučit se něco nového. Známka by měla podávat informaci čistě o míře pochopení a naučení se látky, nikoliv přibírat další přívlastky jako „za snahu“ či „za aktivitu“. Proto je pak v důsledku takový rozdíl mezi hodnocením jednotlivých kantorů a škol, a znevýhodňuje tak mnohé žáky při přijímačkách. Na druhou stranu jak právě zde vyřešit otázku přijímaček? Pro mě by alternativou byl určitý kompromis mezi slovním hodnocením a kreditním systémem. Slovní hodnocení je pro učitele obrovsky náročné, a to nejen časově. Jednou za pololetí by mohlo být dostačující. A právě do něj jde zakomponovat onu „snahu, pasivitu“ atd. Toto jsou přece pro budoucí život cenné údaje, bez kterých se jen tak nějaký pohovor při žádání o práci neobejde. Na známky se vás nikdo nikdy ptát nebude. Bodový systém pak na základě přesně daných pravidel podává žákovi mnohem objektivnější informaci a zpětnou vazbu na kolik danou věc pochopil.

Martina Podhorná, učitelka angičtiny a hudební výchovy, t. č. na mateřské dovolené

Jako absolventka Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové jsem odjela po dvouleté praxi v českém školství na roční stáž na internátní školu do Velké Británie. Působila jsem zde jako asistentka na Department of Music (katedra hudební výchovy). Moje zkušenosti se tedy týkají hlavně oblasti výuky hudby – jak v Čechách, tak v Anglii. Angličtí studenti měli školní rok rozdělený na 3 semestry. Na konci každého tri-semestru obdrželi slovní hodnocení ze všech předmětů, obsahující seznam probrané učební látky, výčet projektů či jiných aktivit týkajících se výuky, charakteristiku práce a výsledky daného žáka. Mohu konstatovat, že po přečtení hodnotícího formuláře vyplněného daným vyučujícím měli rodiče jistě mnohonásobně konkrétnější a přesnější představu o tom, čím jejich syn či dcera za uplynulý semestr prošli (např. jaká látka byla probrána, jak toto učivo daný žák zvládnul a jaký měl k tomu přístup). V předmětech zvaných výchovy (hudební, výtvarná, tělesná) má totiž jedna jediná známka na vysvědčení za pololetí téměř nulovou výpovědní hodnotu. Vždyť kritéria hodnocení např. v produkci hudby jsou tak těžko nastavitelná a provedení hudby těžko měřitelné. Totéž, si myslím, platí pro výuku jazyků. Studenti by měli být „povzbuzováni“ jiným přístupem než způsobem, že za to a to je ještě jednička, ale takhle to už je za dvě. Je ale též potřeba připomenout, že slovní hodnocení je pro pedagogy velice časově náročné. Zavedení takovéhoto principu hodnocení by tedy nevyhnutelně muselo přinést změny v časových a finančních přístupech v rámci učitelských úvazků.

PROTI

Jana Hlaváčková, důchodkyně a babička

Hlavní důvod, proč jsem zastáncem klasického známkování je, že učitelé slovní hodnocení psát neumějí, takže z toho pak člověk nic nepozná. Nevím proč, ale pokaždé dostali mí vnuci (dvojčata) na prvém stupni takové slovní hodnocení, že jsme z něj měli dojem, že se paní učitelka bojí napsat, že něco neumějí. Bylo tam, že jsou přátelští a že při vyučování dávají pozor, ale jestli jim jde čtení nebo matematika a kde by měli přidat, tam nebylo.

Lenka Pokorná z Hrádku nad Nisou, matka Terezky 10leté a 8letého Honzíka

Nad otázkou hodnocení slovního nebo klasického formou známek jsem se často zamýšlela a zpočátku se přikláněla k tomu slovnímu. Dnes preferuji známkování. Přiměla mě k tomu vlastní zkušenost, respektive zkušenost mých synovců. Ti totiž na své základní škole měli jako prvňáčci slovní hodnocení. Bylo pro ně přímo demotivující. Závistivě prohlíželi „opravdové“ žákovské knížky mých dětí a obraceli listy plné známek, zatímco oni měli v notýsku „jen razítka“ nebo poznámku o tom, že jsou dobří v matematice a plynule čtou. Co by dali za známku! Další případ zažívám i u svých dětí, které mají slovně hodnoceno projektové vyučování. Jejich nadšení z práce na projektech opadlo ve chvíli, kdy zjistily, že mají za dobře odvedenou práci „jen pochvalu“. Žáci, kteří tak pilní nebyli, mají sice ve svém hodnocení poznámku o tom, že se nesnažili, ale výslednou známku na vysvědčení to nikomu neovlivnilo. Nemyslím si, že by pochvala nezahřála u srdíčka každého z nás. Kritika nás určitě vede k zamyšlení a rádi se dozvíme, v čem jsme se zlepšili a kde jsou naše mezery. Ale připadá mi, že známky ve škole jsou pro děti něčím takovým, jako je výplata za práci v zaměstnání nás dospělých. Takže drsně, ale jednoduše řečeno: „Za práci mi neděkujte, za práci mi plaťte!“