Kraken, je otázka, jak to vybalancovat mezi péčí, která se osvědčila generacemi (bezpečnost, vedení k určitému chování) a mezi úplným necháním sama sebou vorat vláčet. Řekla bych, že je dobré v prvních letech alespoň v určitých věcech dítě vést, seznamovat ho s určitými situacemi - a také s alternativami řešení, např. dvouletý chlapeček mlátí na písku rok a půl velkou holčičku lopatkou po hlavě, rodič by měl jít, říct - ne, tohle se nedělá, a pak - podle reakce dítěte - dosáhnout toho, aby chlapeček lopatičkou nemlátil (vč. nejzažšího řešení, pokud by se této libé činnosti odmítal vzdát, pak odejít z pískoviště, samozřejmě po upozornění na tuto možnost). Toto je podle mě základ výchovy - jedině tím způsobem se malé dítě dozví, co je správné a co ne - a rodič tam musí být, vidět, slyšet a reagovat (tedy musí být tak trochu za zadkem). S postupujícím časem a zkušenostmi dítěte se toto dozírání musí odbourávat a nechávat dítě se osamostatnit. To je teorie, jak jsem ji nasála víceméně dodatečně, u nás osamostatňování poněkud zhaprovalo, ale mé dítě není průměrné, nemůžu jeho reakce zobecnit. Jinak jsem přesvědčená, že je chyba jak to, aby se žena vzdala svého života úplně a navždy, tj. i když vidí, že dítě dělá pokroky, má snahu se zapojovat do činností, zajímá se o naši práci, touží dělat svoje základní úkony samo, tak máma nakluše a na dětské "já sám" vezme rázně věc do svých rukou a praví "ukaž, já ti to udělám". Tak je ale chyba i to, když v tom nejútlejším věku nechá onoho dvouletého chlapečka mlátit lopatičkou tu holčičku, protože ona je přece svá, má svůj život a dítě ať si poradí, je přece osobnost. To je podle mě ona liberální výchova, kde dítěti nejsou dávány žádné hranice a kde to dopadá tak, že děti si dělají co chtějí, šikanují, vysmívají se učitelům a v krajním případě postřílí spolužáky
.
Závěr? Do jisté doby je vhodné, aby rodič stál dítěti "za zadkem" - kvůli výchově, kvůli bezpečnosti. Jak se dítě stává šikovnějším a zkušenějším, pomaličku nechávat řešení známých situací v jeho kompetenci. V první fázi naučit dítě, jak se v dané situaci chovat, ve druhé fázi - po dostatečném "zaučení" - nechat dítě jednat samostatně. Jak dítě roste a osamostatňuje se, tak pak se konečně zase vracet ke svým touhám a koníčkům.
Zcela zásadně jsem proti tomu, aby rodiče zůstali "svými" bez ohledu na potřeby dítěte, čímž mám na mysli potřebu vedení a stanovování hranic. Vysmáté maminy, které kecají u cigárka a nevšímají si, jestli jejich zlatíčko někomu neubližuje, nežužlá psí hovínka nebo právě nepadá z vysoké průlezky, mi sympatické nejsou ani trochu.