Re: Superženy
Mirko,
ještě k tématu. Já si myslím (a mám to podložené zkušenostmi z docela drsného dětství, kdy jsem chodila všechno, jen ne dobře oblíkaná), že ta extrémní vnímavost na to pohrdání, kterou pozoruju u Tebe a kterou jsem kdysi trpěla taky, pramení téměř výlučně z nízkého sebevědomí.
Dřív mě dokázala jediná polohlasná kritická poznámka rozhodit na několik týdnů až měsíců. Ani to ten dotyčný možná nemusel tak myslet, ale já jsem si málo věřila a všechno jsem si moc brala (jako že všechno negativní vyřčené na mou adresu bylo vlastně jakoby potvrzení, že si nevěřím právem).
Dneska bych si pravděpodobně pomyslela, že dotyčný je vůl, a pustila bych to z hlavy. Ale už dlouho jsem žádnou takovou poznámku nezaslechla, a rozhodně to není proto, že bych teď oproti dřívějšku byla taková krasavice.
- IMHO to, jestli si věří nebo nevěří, z člověka vyzařuje a na toho, na kterém je vidět, že si věří, si málokdo troufne, kdežto v tom druhém leckterý blbec vycítí snadný terč, na kterém si může hojit svoje mindráky.
Možná je opravdu trochu (psychický) rozdíl v tom, když určitou skromnost volíš dobrovolně oproti tomu, když jsi k ní v podstatě donucena okolnostmi. Ale na první pohled asi málokdo pozná, jestli se oblíkáš v sekáčích nebo u Vietnamců z chudoby nebo z milionářského rozmaru
Odpovědět