6.3.2021 18:04:42 A Hanusova
Nevím, jak dál.
Už jsem opravdu na dně a nemám se komu svěřit, proto se jdu vypsat alespoň sem a třeba mi někdo z vás poradí a nasměruje mě, jak dál...
S manželem jsme spolu 17 let, z toho 13 let manželé. Máme dva syny 13 a10 let. Posledních cca 7let žijeme ve věčných hádkách, které se střídají s klidnějším obdobím, kdy se snažíme, aby nám to klapalo. To vydrží většinou jen pár dní až týdnů. V tomto krátkém období žijeme relativně v klidu, ale to jen proto, že se snažíme nic neřešit a jakoby potlačujeme naše skutečné povahy, ale to bohužel nejde věčně. Problém je v tom, že oba máme úplně odlišný pohled na život. Já jsem ta aktivnější a snažím se náš život někam posunout. Chci aby měli kluci nějaké vzpomínky na dětství a ne jen tak přežívat. Manžel je ten co vše jen kritizuje a nechce se mu nic podnikat. Když už ale na nějakých aktivitách trvám, tak se vždy před touto aktivitou pohádáme (prý jsem moc akční a pořád ho do něčeho tlačím). Nakonec teda s námi např. na výlet jede, ale stejně je to už od začátku k ničemu, protože kvůli hádce je nálada na bodě mrazu.
Několik let jsme se nemohli taky shodnout na bydlení. Bydleli jsme v bytě tchána a já jsem chtěla mít nějaké zázemí a mít vlastní bydlení. Mým snem byl život v RD, ale manžel nechtěl. Řekl mi že na to přistoupí jen pokud se pokusím o povýšení, které se mi v tu dobu naskytlo. To se mi povedlo a místo jsem získala. Plat se mi zvedl o celou hypotéku, kterou bychom na dům pořizovali. Ale i přes povýšení couvl a stavět nechtěl. Tak jsem mu navrhla, že si koupíme alespoň byt, ale to zase ne, že nepůjde z bytu do bytu. Tak nakonec se stavbou souhlasil pod podmínkou, že všechno kolem stavby zařídím já a on nebude nic muset. Nakonec jsem s tím souhlasila, protože jinak bychom se v otázce bydlení nikdy nikam neposunuli. Kluci byli nadšení, že budou mít každý svůj pokoj a zahradu, chtěla jsem jim i sobě prostě dopřát kvalitnější život...
Koupi pozemku, projekt, hypotéku, koordinaci samotné stavby, kolaudaci, prostě vše a nebylo toho opravdu málo, nechal jen na mě. S ničím mi neporadil, nepomohl, bylo to pro mě hodně psychicky náročné cca dva roky. V tomto období jsem se cítila hodně sama, bez jakékoliv podpory z jeho strany. Vložila jsem do stavby kus života. K manželovi jsem si vybudovala jakousi vnitřní nenávist, přestávala jsem si ho postupně vážit, že mě v tom opravdu nechal. Začaly se tedy objevovat problémy v intimním životě. Vyhýbala jsem se sexu, protože jsem o manžela ztratila zájem. S tím se logicky objevily další hádky. Manžel začal být nervózní z nedostatku sexu. Občas jsem mu to proto dopřála, aby byl doma klid, ale tím se ta nechuť k sexu ještě prohloubila.
O syny neměl nikdy velký zájem. Výchova, učení je taky většinou na mě. Nejvíc mě mrzí ten jeho nezájem k dětem. Někdy ho musím dokonce napomínat, aby synům aspoň odpověděl na otázku, když se ho na něco ptají. Prý je ale moje chyba, že se tak chová. Je přece nervózní z toho, že mu TO chybí.
Abych jen nepsala o jeho chybách, na druhou stranu, o domácnost se staráme společně. Nakoupí, uvaří i ,,uklidí. K tomu, abych si ho vážila to ale nestačí. Já potřebuju, abych se o něj mohla opřít i v jiných věcech. Poslední 8 měsíců, je to mezi námi úplná katastrofa. Buď se hádáme nebo se nebavíme, spíme odděleně. Po poslední hádce mi dokonce syn řekl, že by chtěl, abychom se rozvedli a to pro mě byla poslední kapka. Řekla jsem manželovi, že se chci rozvést, ale on, že se nikdy nerozvede. Že ničím rodinu a že se ho chci jen zbavit, když už je dům postavený.
Už v průběhu stavby souhlasil s tím, že pokud by náhodou někdy došlo k rozvodu, tak ho vyplatím ze společně vložených peněz a dům zůstane mě a dětem (když jsem ho vlastně postavila já). To už ale teď neplatí. Nevím co mám dělat. Nechci sporný rozvod. Nechci do toho zatahovat děti a taky nevím, jestli bych psychicky zvládla se několik let před soudem obhajovat a dohadovat se.
Na rozvodu se dohodnout se mnou nechce. Jak z toho ven??? Už nechci dál žít ve věčných hádkách 😔
Odpovědět