Re: Nevím, jak dál.

Otce svých dětí nenapomínám, ale je pravda, že otec mých dětí děti většinou neignoruje (pokud není třeba zabraný do práce). Jenomže to si myslím, že je zase odrazem toho vztahu mezi rodiči - jestli je otec neustále peskován, napomínán, je mu předhazováno, že je k ničemu atd., tak se nejspíš přestal namáhat.

Hmm... několik hodin v nemocnici, co jsem měla bolesti, prospal, tak jsem ho poslala domů... to je opět celý váš problém v kostce - on neudělá to, co si ty představuješ (co měl dělat? jako skutečně DĚLAT - chlapi obvykle potřebují mít možnost nabídnout konkrétní řešení, v situaci, kdy partnerka trpí a v podstatě jí není pomoci, nedokážou jen nabízet rameno k vyplakání nebo politovat) - tak ho vyhodíš i na ten "zajímavý" moment - kdy mohl vidět miminko, mohl si ho pochovat atd... Mě přijde, že on prostě rezignoval. Ty si stejně uděláš, co chceš, všechno si ošéfuješ, tak on na to reaguje takovou tou pasivně agresivní metodou. Že tě nechá všechno táhnout a jen je nespokojen s výsledky, odmítá se účastnit "tvých" akcí (ať je to porod nebo stavba baráku) a nakonec i ty děti jsou "tvoje".

Souhlasím s tím, že rozvod by byl asi vysvobození pro vás všechny. Docela bych se i vsadila, že on bude úplně jiný, když mu nebudeš pořád stát za zadkem a dýchat za krk.

Ale holt rozvod bude podle nějakých obecně platných pravidel, ne podle toho, co sis ty představovala. BUdeš se muset smířit s tím, že to nebude stoprocentně po tvém - to je imho to, co ti vadí nejvíc - že jsi narazila na moment, kdy manžela nedokážeš / nemůžeš přetlačit na sílu.