Jak se ve Francii učí české děti?

Ve školním roce 2009/2010 navštěvovalo základní školy v České republice 13 839 cizinců. Rozhodně to není zanedbatelné číslo a jen málokterý učitel se s takovým žákem doposud nesetkal. Stejně tak se řada českých dětí ocitá na školách v cizině. Co je tam přivádí? Jsou v cizí zemi rády? Jak vzpomínají na první den ve škole? Kolik dnů, týdnů, měsíců, let jim trvalo, než se začaly v novém jazyce cítit uvolněně? Jsou na sebe hrdé, kolik překážek dokázaly zdolat? Ještě stále se trochu stydí promluvit nahlas před celou třídou? Neumím na tyto otázky odpovědět, ale mohu vám dát nahlédnout do světa českých dětí, které se v roli žáků-cizinců ocitly ve Francii. Země galského kohouta má vzhledem ke své historii a migrační politice s touto problematikou mnohem delší zkušenost než Česká republika, první organizační doporučení k výuce žáků s odlišným mateřským jazykem pocházejí z počátku sedmdesátých let (viz rámeček níže). Přesto však ani zde, alespoň podle francouzské odborné literatury, nemají pedagogové snadnou práci: chybí státní program, není zajištěna koordinace mezi různými typy přípravných tříd a mezi učiteli přípravných a běžných tříd, velmi nedostatečná je i odborná průprava učitelů (např. všichni vyučující v přípravných třídách by měli mít specializaci „francouzština jako cizí jazyk“ nebo „francouzština jako druhý jazyk“, ve skutečnosti jich toto vzdělání má jen velmi málo).

Fatima Davin-Chnane k tomu v publikaci Immigration, Ecole et didactique du francais říká: „Učitel v přípravné třídě má někdy dojem, že svoji práci neumí nebo že ji nedělá, jak má. Cítí se jediným zodpovědným za výuku, připadá si jako kutil, když si sám stanovuje cíle a obsah výuky i způsoby evaluace.“ Je možné, že podobná slova by rádi vyřkli také někteří z českých pedagogů, kteří se upřímně snaží přizpůsobit svoji výuku kolektivu složenému z českých dětí i z cizinců. Není to jednoduchá práce, a jak je vidno z francouzských pramenů, učitel v ní i navzdory snahám státu situaci řešit zůstává obvykle osamocen. Tři náhodně vybrané příběhy českých dětí ve Francii jsou tu jako připomínka toho, jak moc na empatii, zkušenostech a intuici každého pedagoga záleží. Děti, které hovoří doma jiným jazykem než ve škole, to alespoň zpočátku opravdu nemívají snadné.

MARTIN

Martinovi rodiče se narodili a vyrostli v České republice. Touha poznat svět je přivedla nejprve do USA, poté do Velké Británie a nakonec se usadili ve Francii. Návrat do vlasti zatím nezvažují.

Martin se narodil v Británii, rodiče se přestěhovali do pařížské aglomerace, když mu bylo čtrnáct měsíců. V prvním roce života na něj maminka mluvila střídavě česky a anglicky, aby měl základy obou jazyků, neboť se domnívala, že bude vyrůstat v Británii. Po příjezdu do Paříže ovšem výhradním jazykem v rodině zůstala čeština, neboť ona v té době francouzsky ani neuměla. Velmi brzy jej ovšem začala posílat dvakrát týdně do jeslí, aby se naučil jazyk. Vzpomíná na toto období takto: „I když rozuměl, sám toho učitelkám nikdy moc neřekl. A když jsme se bavili doma, co umí a co by nám chtěl říct, básničku řekl, nějakou francouzskou, básniček uměl hrozně moc… my jsme viděli, že se tam jako něco naučí, ale když jsme chtěli, aby nám řekl nějakou větu ve francouzštině, třeba „jmenuji se Martínek“, tak měl úplně blok, nechtěl nic říct, nevím proč.“

Po nástupu do mateřské školy je nová paní učitelka varovala: „Nic neumí a bude mu to chybět, jestli myslíte, že tady budete delší dobu.“ Začali chodit k odbornici na rozvoj řeči, podle ní měl Martínek ve slovní zásobě asi rok skluz za francouzskými dětmi. Na radu paní učitelky posílili vliv francouzštiny i doma, začali Martínkovi předčítat v tomto jazyce knížky, a především mu pouštěli krátké filmy nebo pohádky nahrané na CD, neboť se báli, že mu předají svůj slovanský přízvuk. To je mimochodem matčina největší starost doposud - podle jejích slov se Martínek za nedokonalou výslovnost svých rodičů zřejmě stydí, poněvadž v přítomnosti rodilých mluvčích s nimi nikdy francouzsky nepromluví ani slůvko.

Snadný nebyl ani přechod na základní školu, Martínek měl však prý štěstí na vstřícnou paní učitelku, která navíc měla k České republice osobní vztah. Hodně mu s učením pomáhala, vytvářela pro něj zvláštní pracovní listy.

Dnes chodí Martínek do čtvrté třídy francouzské základní školy. Jeho maminka nám vypráví, jak se společně připravují na vyučování: „Třeba teď se v biologii učili žaludek. Když tu látku doma probíráme, tak spolu projdeme ta slovíčka, co ještě nezná. A je jich hodně, že se až divím, jak to vůbec může pochopit. Tak to překládáme, aby vůbec věděl, co to je. Ve francouzštině to učitelka taky vysvětluje samozřejmě, ale to je látka, která v běžným životě… děti se o trávicím traktu nebavěj, že jo. Ty slovíčka on slyší poprvé. Učitelka to dá do takovejch souvislostí, že ostatní děti s těma výrazama asi do styku už přišly, Martin to taky tak nějak napůl pochopí… Ale pro jiný děti je tak 10 až 15 % slov novejch, pro Martina 50, takže to je pro něj těžší.“ (Autentické odpovědi respondentů vypovídají o jazykovém prostředí, v němž děti vyrůstají, proto jsme je nikterak neupravovali - red. pozn.)

Přes všechny těžkosti však Martin ani jeho matka o žádné změně neuvažují. Její syn má sice české kořeny, ale „vzděláním bude Francouz“ a na odchod z Francie je podle ní již pozdě. Martin si takovou možnost snad vůbec nepřipouští.

KRYŠTOF A MONIKA

Kavkovi přijeli do Francie před necelými dvěma lety. Otec již v ČR pracoval u velké francouzské firmy a ta ho na blíže neupřesněnou dobu vyslala do Paříže. Kryštofovi bylo v době odjezdu deset let a Monice osm. Mají ještě malou sestřičku, které budou brzy tři roky.

Monika i Kryštof se již ve školce začali učit anglicky, rodiče proto uvítali nabídku firmy, že děti mohou ve Francii navštěvovat mezinárodní školu s výukou v angličtině. Na poslední chvíli se však ukázalo, že je tato varianta pro rodinu finančně neúnosná, a sourozenci proto nastoupili do jiného typu mezinárodní školy, který představoval jakýsi kompromis: základním vyučovacím jazykem je zde francouzština, ale protože minimálně 30 % žáků v každé třídě tvoří cizinci, angličtina je druhým jazykem a má zde významné místo. Obě děti nastoupily zpočátku do přípravných tříd, kde podle matčiných slov „bylo třeba 12 dětí a z toho 10 byli angličtí rodilí mluvčí… kromě našich dvou českých dětí a v každé třídě japonského dítěte teda nebylo dítěte, které by nebylo plynule anglicky mluvící.“ Paní Kavková se domnívá, že tato skutečnost především Kryštofovi mimořádně ztížila integraci do nového prostředí: „Zezačátku, dokud třeba dostávali listy s obrázky školních potřeb a bylo to popsáno francouzsky a byly to číslice a jednoduché věty, tak to zvládali celkem s chutí a celkem tak, že je to jako míň hrozné, než se báli, no a postupně, oni jsou jakoby trošičku handicapovaní proti těm anglickým mluvčím, že mají jiný přízvuk, silně jiný přízvuk… zaskočilo nás, že - děti se jim teda smály, ale že se jim veřejně smáli i učitelé kvůli přízvuku. Postavili je před třídu, nechali je to opakovat, dokud to neřekli dobře a říkali jim, že mluví jako klauni. A efekt byl podle povahy dítěte vždycky: Monička se vždycky strašně snažila no a Kryštůfek přestal komunikovat. Úplně.“

Protože však oba sourozenci měli velmi dobré výsledky v písemných testech, byli po půl roce přeřazeni do běžných tříd. Na mou otázku, zda nyní již Kryštof ve škole hovoří, maminka odpovídá: „No, to já nevím, protože mám problém komunikovat s paníma učitelkama. Když jsem se jich snažila ptát a nějakým způsobem požádat o pomoc, tak mi řekly, že když ony budou mít potřebu se mnou něco konzultovat, že si mě dopisem pozvou a jinak že to není v popisu jejich práce a volného času mi cokoliv sdělovat. A když se to opakovalo víckrát… Tak já jsem spokojená, že mě nezvou dopisem, že je to teda asi v pořádku. Ale kamarády Kryštof pořád nemá.“ Na vysvětlenou však dodává: „Víte, my jsme přišli z pozice, kdy jsem přivezla do Francie dítě, které bylo nejlepší ve třídě, které mělo samé jedničky a které chtělo být perfektní, a velice rychle prostě ho paní učitelka ve třídě nazývala stupide a trhala mu sešity. V té adaptační třídě. Takže on… když jsme byli v české škole, a on dostal třeba dvojku, tak to byla katastrofa, snažil se rychle dostat na tu svoji čelní pozici. A tady jako by ztratil chuť. A ještě možná jsou ty nůžky takové rozevřené, že když přijedem do české školy, tak on velice snadno dělá zkoušky a velice snadno se vždycky zařadí do té skupiny a do třídy, a tak mu možná připadá, že je to tady takové nespravedlivé a… a prostě že je to tady příliš těžké, protože v Čechách má kamarády, má jich tam plno, má tam prostě možnosti sportovního vyžití a má tam dobré známky, když se snaží, a tady mu to nějak dá víc práce, řekněme. Monička naopak má i tady výborné školní výsledky, opravdu výborné. Je v podstatě nějaká druhá ve třídě nebo něco takového. Kamarádí s irskou holčičkou, se kterou ji tam vlastně dali, a mezi francouzské děti nebo děti, které jsou ve třídě dýl, má zase problém se úplně zařadit, ale ne tak jako Kryštof, kde se to tak nějak…“

TEREZA

Oba Terezini rodiče jsou Češi. Do Paříže přijeli před sedmi lety, kvůli práci Terezina otce. Vzhledem k tomu, že má Tereza ještě tři sourozence, její matka zůstala doma a stará se pouze o rodinu. Svůj pobyt ve Francii považují za přechodný.

V době odchodu z České republiky měla Terezka nastoupit do první třídy. Její maminka ještě před odjezdem do Paříže navštívila psychiatra, neboť měla obavy, jak její nejstarší dcera vše zvládne; lékař ji varoval, že to pro děvče bude velmi náročné, a ptal se, zda je odchod v tuto chvíli skutečně nutný. Zároveň však také matku uklidnil tvrzením, že podle výsledků testů je Tereza mimořádně inteligentní dívka a navíc „modrooká blondýna“.

A jak vstup do francouzského školství nakonec reálně proběhl? Nechme promluvit Terezčinu maminku: „Až po letech jsem se dozvěděla, že ve chvíli, kdy ji manžel nechával ve škole, tak ona plakala a křičela: Tatínku, tatínku, já se bojím, nenechávej mě tady!“ A učitelky a ředitelka ji vlekly do třídy. Myslím, že tam asi došlo k nějakýmu šoku… Ona neuměla vůbec francouzsky, na to nebyl čas ji nějak připravit. My jsme měli tři děti, stěhovali jsme se, já jsem byla těhotná, manžel furt v práci. A já jsem francouzsky v tý době neuměla. A pak jsme měli pocit, jakože se to zvládne. Ale u Terky jsme to možná trochu podcenili, protože ona se absolutně zablokovala a vlastně čtyři roky nepromluvila francouzsky. Ona teda začala velmi rychle pracovat a plnit úkoly, protože jako v tý hlavě se jí to rovnalo a ta francouzština se usazovala, ale odmítala mluvit. Nebo ne odmítala. My jsme to řešili po telefonu s psycholožkou, ona tady tu poruchu nějak nazvala, je to psychický problém, kdy dítě nemůže promluvit v určitým prostředí, má vlastně blokaci. V druhým školním roce si Terka začala šeptat s holkama. Vždycky, když něco chtěla, tak to někomu pošeptala, a ten to tlumočil ven. A ta psycholožka tehdy říkala, to je dobrý, to máte vyhráno, hlavně ji do ničeho nenuťte a nestresujte ji.“

Nicméně trvalo další tři roky, než se problém docela vyřešil. Nechtěný podíl na tom měly zřejmě i nové Terezčiny kamarádky ze třídy: „My jsme ji naštěstí dali do církevní, nebo teda do soukromý školy, nedali jsme ji do státní školy, kde nás lidi varovali, že vlastně jakoby ta úroveň je horší. Tady ta škola se opravdu těm dětem hrozně hezky věnuje a dbali i na to, aby Terka byla přijata do kolektivu. A ty holčičky se o ni staraly. Ono to mělo i svý negativa. Protože ony měly pocit, že ji musej chránit a opečovávat. Kvůli tomu, abychom ji jako rozmluvili, tak jsem ji přihlásila na nějaký divadelní kroužek, kterej byl v rámci školy, a přivedla jsem ji tam. A já se svojí špatnou francouzštinou jsem ji tam jako představovala a tam se hned zvedla holčička od ní ze třídy a řekla: Ale ona nemluví francouzsky. A ona vlastně dostala nálepku, jo. Že je ta nemluvná, ta němá, ta zajímavá, a vlastně jako by ty děti ji v tom obraze držely, protože jim to vyhovovalo, mít tam takovýho nějakýho exota. Takže jí jakoby nepomáhaly z toho vystoupit. Pomohlo jí až to, když přestoupila na gymnázium a vlastně z týhletý školy odešla a vystoupila z tý role.“

Dnes je Tereze třináct let a ve Francii se cítí jako doma. Výborně mluví, píše i čte oběma jazyky. Jediné, co ji trápí, je představa, že se rodina vrátí do České republiky a ona bude muset nastoupit do české školy.

Autorka je učitelkou francouzštiny a českého jazyka a literatury. V posledních letech se zabývá především výukou češtiny pro cizince.