Je pomoc „divná“?

To o mně totiž tvrdí moji kolegové. Pracuji ve stavební společnosti jako asistentka jednatele a auditorka a je mi téměř 30 let. Mými spolupracovníky jsou různé profese – přidavači, zedníci, technici, stavbyvedoucí, projektanti, obchodníci až po vedení. Včera nás navštívili tři kluci spolu s dospělým doprovodem, zazpívali moc hezky nekonečně dlouhou písničku a …. Vedení společnosti nebylo přítomno, a tak lidé, kteří byli tzv. „venku“ na stavbě, každý sáhli pro nějaký ten drobný obnos do kapsičky a většina těch, kteří jsou rozeseti po kancelářích, se vymluvili na to, že vedení není přítomno a z kapsiček nevylovili nic. OK, to je každého věc, každého rozhodnutí, to soudit ani komentovat nechci. Co mě ale zarazilo a celkem i dost rozesmutnělo byla debata, která se u nás na obědě rozvinula poté. Lidé se tak z 85% shodli na tom, že jakákoli charita je podvod, že na něco tak neadresného přispívat nechtějí a nebudou, že nevědí, na co ty prostředky jdou. Zastávali názor, že všude v médiích se píše a mluví o tom, jak dochází ke zneužívání těchto akcí, jen přibližně 40% vybraných peněz že jde na charitu samotnou, že oni nikdy a nikomu nic, protože jim přeci taky nikdo nedá na chleba.

Nedalo mi to a položila jsem otázku, jestli je pro ně jakákoli forma podpory či pomoci (hmotné či nehmotné) nepřijatelná, nebo jestli přímá podpora by jim byla milejší. Moje matka například, letitá učitelka, už asi 16 let praktikuje to, že s dětmi (druhý stupeň ZŠ) vybírá peníze (samozřejmě, jsou to peníze jejich rodičů), má domluvu s fakultní nemocnicí, oddělením hematologie, každý rok jim zavolá, co by konkrétně potřebovali (pastelky, fixy, bloky, povlečení, polohovací křesla se snímatelnými potahy apod.) a dle toho, kolik mají peněz, vezme 4 děti, jedou to společně vybrat a s jinými čtyřmi dětmi jedou dárky předat. Je z toho fajn tradice, jen škoda, že se mámě nedaří přemluvit všechny třídní učitelky na jejich škole, protože přece ony „mají starostí nad hlavu a nechtějí vybírat a shromažďovat cizí peníze“.

Ale mí drazí kolegové opět řekli, že i tohle jim přijde divný, že radši koupí něco svým dětem. Nemám zatím děti jako jediná u nás na firmě, a tak mi vždy předhazují, že nemohu soudit, ale myslím si, že přece právě děti už od útlého věku by měly vědět, že jakási forma solidarity je pro zdravou a dobře fungující společnost velmi důležitá, že pomáhat tam, kde je to opravdu třeba a pokud na to naše síly stačí, je prostě správné. Na konci oběda, jsem si přišla jako úplný blbec, sklidila jsem výsměch.

Tak nevím … jsem z toho trochu smutná, možná to byl jen špatný vzorek, mám kolem sebe spoustu lidí, kteří naprosto nezištně pomáhají, ale zdrtil mě převažující názor mých kolegů, se kterými trávím většinu svého času, že pomáhat je prostě přežitek …

Ještě bych chtěla dodat, že ani já nejsem oddaným příznivcem milionu nadací a spolků, i když jsem pravidelným přispěvovatelem některých, taky mi vadí spoustu věcí kolem charity.

Ale třeba na gymplu a vysoké jsem chodila pomáhat do dětského stacionáře, lidé kolem mě se zase věnují doučování „pomalejších“ dětí, pořádají akce pro staré lidi apod., dá se přece pomáhat různou formou.

Takže se omlouvám všem těm, které svým nepříliš kvalitním slohem otrávím, ale zcela sobecky jsem se potřebovala vypsat a je mi trochu lépe a navíc mě zajímají vaše postoje. Krásný den všem.