O radostech a strastech velké rodiny a také o radostech a strastech bydlení na vsi by se daly psát romány. Zvláště ve dnech, kdy radost ze sněhové nadílky zvolna utává společně s ubývajícím sněhem a kdy procházka může znamenat a také vždy znamená katastrofu.
Jsem opravdu spokojená, že bydlím na vesnici. Moje děti ví, jak se pěstuje mrkev, kterou jíme.
Po jahodové smršti z babiččiny zahrádky dozrává na jejích záhoncích mladý, šťavnatý hrášek.
Přestěhovali jsme se skoro již před šesti lety do obce poblíž Prahy. Občanské vybavení nás v té době příliš netrápilo, protože jsme oba dojížděli za prací do Prahy a tam jsme vše potřebné i vyřídili.
Touto otázkou mě překvapila moje pětiletá dcera. Dala jsem se do vysvětlování. Jako děti jsme během školního roku bydleli s rodiči ve městě.
Mám za sebou tři porody. Třetí porod, který jsem zažila, byl ale jednoznačně nejúžasnější.
Včera jsme zase seděli u ohně na zahradě a přistrkovali do plamínků baculaté buřtíky. Je zkraje jara, dětem se to zatím ještě neomrzelo.
"Maminko, já chci na tramvajku," špitá můj syn denně, ale jak ubíhají týdny našeho nového života - na venkově - se stále menším důrazem.
Nikdy jsem nechtěla auto. Svým založením vůbec nejsem technický typ. Ba naopak. Když jsem byla malá, jedním z mých přání určitě bylo být průhlednou éterickou bytostí. Kus tohoto přání ve mně zůstalo vlastně až do současnosti.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.