Ani zrno nazmar!

„Mamí, podívej, kam zase vlezla! Márinko, dolů, vždyť si zlámeš nohu!“

„Jsou úplně jako vy, když jste byli malí, Bětuško! Všude vlezou, všechno chtějí prozkoumat a jejich máma se od té doby, co jsou na světě, ani pořádně nenají. Vidíš, jak už je zase hledá a žalostně mečí?“

„Mamí, a to má vlastně hrozně hloupý, že je nemůže vzít a odnést, třeba jako kočka, viď? A vůbec jí neposlouchají, když je volá.“

„Toníčku, nepřipadá ti to povědomé? Taky dost často neslyšíš, když tě volám,“ konstatuji a Toník se uchechtne. Trošku kůzlata naženeme a vezmeme je do náruče. Róza si jde zkontrolovat svoje přírůstky a spokojeně začíná žrát. Sedneme si s nimi na lavičku a hladíme je. Jejich srst je sametová.

Vyruší nás telefon: „Aní, copak je? Jasně, jestli máš zbytky, tak je přines. Prasátko si chrochtne!“ Anička dělá brigádu v domově důchodců a je jí líto vyhodit to, co starouškové nesnědli.

„ Co kdybyste mi něco přečetli?“ Otvírám připravený Čtyřlístek a začínáme četbou. Přeruší nás zvuk křídel rozrážející vodu. Labutě přiletěly k nám a zkoumají, jestli jsme jim nepřinesli něco k snědku. Miluju tyhle chvíle pohody, sezení na lavičce u rybníka.

„Mamí, vyprávěj nám něco z toho, když jsi byla malá,“ zažadoní Bětuška.

„Když jsem byla malá, tak jsem bydlela ve městě. A strašně jsem toužila žít na vesnici. Snila jsem o tom, že budu mít kupu dětí a budu bydlet ve starém domečku se spoustou zvířat.“

„No vidíš a to se ti vyplnilo. A naše Anička zase sní o tom, že bude bydlet ve městě. Tak se jí to taky vyplní. Já bych chtěl postavit svojí vlastní vesnici. Tak to se mi taky určitě vyplní. A taky postavím město, pro Aničku. A v té velké vesnici bude bydlet i naše Mája. Té postavím ten statek, co si tak přeje.“

„Ty můj rozumbrado. To jsi hodný, že myslíš na svoje sourozence. Pojďte, půjdeme s Rózou domů a nakrmíme králíky. A dáte slepicím zbytky ze snídaně.“

Jsem opravdu spokojená, že bydlím na vesnici. Moje děti ví, jak se pěstuje mrkev, kterou jíme. Vybírají z kurníku domácí vajíčka. Když slepice nenesou, vajíčka nejíme. Když není žádný králík na zabití, svíčkovou nemáme. Zužitkujeme každičký drobek i odkrojek zeleniny. Prostě podle hesla: Ani zrno nazmar!

„Mami, tak jsem doma!“ trochu plačtivě zavolá Anička.

„Copak se ti stalo? Tobě bylo špatně v autobuse?“ vyděšeně koukám na nejstarší dceru zkropenou od pasu dolů něčím neidentifikovatelným.

„Ne, mami. To bylo strašný. Už asi v životě nevylezu ven!“

„Co se vlastně stalo?“

„Vezla jsem ty zbytky z domova důchodců a ono mi to v autobuse prasklo. Rozlilo se to po mně a po celým autobuse!“

Chudinka moje, taková oběť! Ani zrno nazmar! (no nazdar!)