Půjčím rydlo. Zn. Zdarma

Máme doma svini. Bydlí v pěkném, zděném pokojíku, čerstvě vybíleném. A je spokojená. Jako prase v žitě. Dveře má bytelné, dřevěné, rám železný, svařovaný. Ve dveřích malá, vtipná dvířka na umístění hrnců s plnou penzí. Na dvířka jsme pyšní, je to náš vynález. A jako majitelé chytré tři dé tiskárny mají dvířka krásné zavírání s kolečkem zvenku, železem uvnitř. Ještě jsme nezapomněli na poslední naší prasečí obyvatelku, pořízenou původně jako milého společníka.

Milá společnice měla ubikaci dřevěnou, bez dvířek, s výběhem k ostatním zvířatům, obehnaným plotem. Tedy spíše plůtkem, jak jsme záhy zjistili. Plot ze starých planěk nebyl pro Růženu problém. Ne tak pro mne. Když jsem po ránu otevřela dveře naší ubikace a zjistila, že sousedím s Růženou, viděla jsem všechny svaté. Růžena však byla velmi spokojená a nehodlala se vrátit do svého teritoria. Běhala jsem tedy po zahradě a rozzuřeně volala: „Růženo, ty svině jedna!“ Tato rána se opakovala s neochvějnou pravidelností. Nepomáhaly zátarasy, ani látování plotu. Růžena si tvrdohlavě trvala na svém, že výběh jí určený není dost velký. Milá společnice se proměnila v noční můru. Teď již budeme chytřejší. Vše je vymyšleno do detailu, ubytování se rovná čtyřem hvězdičkám. Jméno obyvatelky je Slanina Přeštická. Klidně a spokojeně se uvelebuje na svém slamníku. Slastně zachrochtá po podrbání. S dobrým pocitem ji necháváme oddychnout a zvyknout si na nový domov. Jdeme spát.

Probouzíme se do slunečného rána. Tak vstávejte, děti, hola, hola, škola volá. Šup do auta, ať jsme tam včas. Otvíráme dveře. Něco je jinak. Na zahradě je to jinak. Hodně jinak. „Slanino, ty svině jedna!“