Proč přispíváte

Dobrou školou je v tomto ohledu stanice metra Budějovická v Praze. Ta v některých obdobích bývá doslova obklíčena vyběrači na nejrůznější charity. Když tudy jdete do práce/z práce/ na oběd/ z oběda, dožadují se vás i čtyřikrát za den o příspěvek na několik nadací. A druhý den zas. Mezi tím pobíhají "podomní prodejci" mobilních oprátorů dělající "výzkum", jakého oprátora máte a kolik měsíčně protelefonujete. U eskalátorů pak prakticky denně stojí dva žebrající slepci. Zpočátku jsem s tím měl problém, protože jsem byl vychován v duchu "všem všechno půjč, s každým se rozděl". Když jsem přispěl, cítil jsem se pak zneužitý. Když jsem nepřispěl, cítil jsem se taky divně, tentokrát zase jako lakomec. Trvá určitý čas, než si člověk vybuduje patřičnou "hroší kůži", aby s klidem řekl na otázku vyběrače: "Zajímá vás osud dětí v dětských domovech?" "Ne, nezajímá" a necítil se potom špatně. (Oni to moc dobře vědí a proto se ptají právě takhle.) Někdy sbírka spočívá v předraženém prodeji bezcenných pseudopředmětů. Už jsem si zvyknul jim dát peníze, ale předmět si nevzít. Vždyť výroba té zbytečnosti, kterou nechci, také něco stála a ten někdo si jí nechal patrně zaplatit. Proč mám svůj příspěvek na charitu krátit ještě o výrobní náklady toho nesmyslu? A tak přispívám podle nálady. Někdy ano, jindy se zcela klidným svědomím odmítnu. Ale trvalo mi, než jsem se k tomuto postoji dopracoval. Osobně je mi líto těch, kteří ještě nejsou dostatečně otrlí a nechají se citově vydírat a zneužívat a pak jsou na sebe naštvaní, nebo kteří hledají trapné výmluvy typu: "Nemám peníze (každý má nějaké peníze), přispěl jsem jinde (no a co, já potřebuji peníze tady) atd.", místo aby jednoduše řekli "Ne", když cítí, že nechtějí. A nebo řekli "Ano" a to i s vědomím, že ty peníze možná skončí večer na mejdanu onoho vybírajícího mladíka a dál se tím neužírali.