Řeším to úplně stejně. Přispíváme také pravidelně na několik charitativních účtů, ale pokud mě někdo osloví na ulici, tak v 90 % případů nepřispěju, pokud to není lety prověřená a známá akce, jako květinky proti rakovině apod.. Nejsem lakomá, ráda pomáhám, ale nemyslím si, že musím přispět každému na potkání, navíc, když u toho mám pocit, že je něco špatně.... potřebuju mít záruku, že to skutečně jde, tam, kam má a ne nějakému podvodníčkovi do kapsy. Nemyslím si, že bych se vymlouvala a zastírala "pravý" důvod, že vlastně vůbec nikomu nechci pomoct (jak tady bylo několikrát zmiňováno). Jsem prostě vůči lidem, kteří mě jen tak osloví na ulici nedůvěřivá a to je podle mě v pořádku. Už několikrát se mi stalo, že mě třeba postarší paní žádala o peníze, protože prý jí propustili nečekaně z nemocnice, nemůže se vůbec dovolat manželovi a pořád jí není úplně dobře a potřebuje se nutně dostat domů, ale chybí jí peníze na autobus, nebo mladá dívka, která se tvářila jako studentka a taktéž potřebovala na zpáteční cestu z Prahy do Brna. Bohužel už jí došly peníze, ale tak moc by chtěla domů....
Dobrá, říkala jsem si poprvé před lety, když mě takto oslovily první 2 průkopnice, i to se může stát a třeba mě taky jednou propustí z nemocnice bez koruny a budu chtít domů, a přispěla jsem. První paní si vzala na mě kontakt, aby dodala pravdivosti svým slovům, s tím, že se určitě ozve a peníze vrátí (samozřejmě nic), druhou slečnu (tu studentku, co chtěla domů do Brna) jsem pak pravidelně potkávala na různých zastávkách metra a pokaždý jí chybělo na tu spropadenou jízdenku, takže žádala o příspěvek další a další lidi...
.
Proč bych měla tyhle lidi podporovat a proč bych se měla stydět za to, že je dneska s klidem v duši odmítnu a nic jim nedám? Ještě navíc tohle jsou pidipodvodníčci a je spousta těch větších..
Jak říkám dám tam, kde vím, že se to správně využije. Kde tu záruku nemám, prostě nedám a tak jako kolegové autorky si řeknu, že radši něco koupím svým 2ma dětem. Na tom není vůbec nic divného.