Už se "probudilo" a hýbe se!

Po delší pauze Vám zase píšu, co je u nás nového. Půlku těhotenství už mám za sebou a teď už týdny budou jen ubývat a břicho přibývat. :-) Událo se docela dost věcí, ale chtěla bych napsat o hlavních dvou, a to že mimčo už se vrtí tak, že to cítím a zase bylo na dalekém výletě - tentokrát lyžovat.

První pohyby (i když nevím, jestli se tomu tak dá oficiálně říkat) jsem ucítila asi před 14 dny, v polovině 19. týdne. Samozřejmě, že jsem nejdřív nevěděla, že to je mrňous, co pociťuji. Myslela jsem si, že jsem snědla něco, co mne nadýmá. Když se to ale opakovalo druhý i třetí den, tak jsem začínala měnit názor. Na minulé návštěvě poradny jsem se sestřičky ptala, jak poznám, že se začíná hýbat, nebo spíš co se stane, když to nepoznám. S úsměvem mi odpověděla, že to každá nastávající maminka pozná, až se začne hýbat. Ale co když to napoprvé opravdu nepoznám? Tak se přece nic neděje a poznám to další den, anebo až ten další. No tak to se trefila, napoprvé jsem si opravdu nemyslela, že to bylo miminko, co do mne dloube. Byla jsem informována (od různých lidí, z knížek i z inetu) a "připravena" na jakési bublinky uvnitř břicha, které pocítím, když si lehnu nebo budu jinak v klidu odpočívat. Bublinky se nekonaly, možná tak jedna velká bublina. Je to jakoby mě někdo šťouchnul nebo dloubnul zevnitř. Někdy byly dny, kdy jsem ho necítila vůbec, jindy se tam pro změnu vrtěl nějak často. :-) Skoky pořád chtěl, aby to už cítil taky. Jen jsem se usmívala a hlásila, kdy se probudil, ale to on ještě cítit zvenku nemůže.

Ale konečně se dočkal! Na konci 20. týdne a měl veeelkou radost, jako malé dítě... Ležela jsem na gauči a říkám mu: "Skoky, pojď sem." Nejdřív nevěděl, co mám na mysli, ale když přišel, dala jsem mu ruku na moje břicho. "A teď chvilku počkej, třeba ho ucítíš taky." Nejdříve nic....asi usnul. Za chvilku ale mrňous změnil názor a předvedl se tatínkovi, co umí. Ani jsem Skokymu nemusela říkat takové ty věty typu "Teď, cítil jsi to?" Jen jsem čekala a Skoky hlásil: "Áááá, teď! To bylo miminko! Opravdu tam je, ještě, ještě se pohni, prosím!" :-)) Zvenku to vypadalo asi tak, jako když nahmatáte puls, ale třikrát tolik znatelné. Prostě je cítit i vidět, jak břicho trošku "nadskočí" a hned se zase vrátí zpátky. Toto dloubání většinou cítím na levé straně, asi tam má nožičky - hlavou by přece takhle neboxoval...

A také jsem zpozorovala, že má miminko asi rádo ovoce. Sním totiž nějaké sladké ovoce, obzvlášť to funguje na ananas (i sušený) a banány, pak si sednu nebo lehnu a jsem v klidu, probudí se a šťouchá do mě. Když si takhle sednu a nic sladkého z vitamínů mu nedopřeji, tak zas tolik aktivní není, lenoch jeden... ;-)

Druhou událost, o které jsem se zmínila na začátku, bylo lyžování. Skoro všichni si mysleli, že jsem blázen, když chci v tomto "stavu" lyžovat. Asi si to většina z Vás myslí taky, ne? Trochu to asi riskantní bylo, ale když si člověk dává pozor a nežene se na sjezdovky, které nezvládne a na kterých si nevěří, tak je to v pohodě. Hlavní rozdíl byl také v tom, že jsme lyžovali ve Francii, kde jsou sjezdovky téměř liduprázdné a hlavně perfektně upravené. Každý rok jezdíme do La Plagne Bellecote (pro ty, kdo tam také jezdí) a místní lidé nás tam už znají. Takže miminko si zvykalo na hory už od "útlého" věku a povozilo se na lyžích. Nespadla jsem naštěstí ani jednou, tak se jen na těch svazích trochu natřásalo. Myslím, že se mu to líbilo, nijak si nestěžovalo. Měli jsme krásné počasí, stále modrá obloha a sluníčko. Na oběd jsem si v restauraci sedla/lehla na lehátko a občas se tam mimčo zavrtělo, ale jen když jsem takhle odpočívala. Žádné problémy s lyžováním tedy nebyly.

Trochu únavná byla cesta. Jeli jsme tam autobusem, ale taky se to dalo vydržet. Nejdříve bylo naplánováno, že budu mít celou sedačku sama pro sebe - výhoda, když znáte "vedoucího zájezdu", který připravuje zasedací pořádek. ;-) Nakonec to ale dopadlo jinak, protože lidé vzadu se tam nějak pořádně neposkládali, tak jsme seděli se Skokym společně, ale vůbec mi to nevadilo. Spíš naopak, mohla jsem se aspoň o koho opřít a nepadala jsem do strany. Na cestu jsem si vzala dva polštářky a udělala jsem dobře. Sice jeden byl plánován pro Skokyho, ale nakonec jsem je jako správný hamoun použila jen já sama. Jeden pod hlavu a druhým jsem měla podepřená záda v kříži. Toto vřele doporučuji všem těhotným cestovatelkám. Vůbec mne pak záda nebolely a i lépe jsem tu cestu přežila. Při každé zastávce na odpočívadle jsem se šla protáhnout a trochu se rozhýbat. Myslím, že toto byla ale opravdu už moje poslední dlouhá cesta v těhotenství. Na lyžovačku jsem se prostě těšila už od léta, kdy zájezd objednáváme (to jsem ještě těhotná nebyla), a nechtěla jsem se jí vzdát, jen tak sedět doma a koukat do zdi. A určitě to stálo za to!

Pak už se udály jen takové ty "těhotenské drobnosti", které ale stály něco peněz. :-( Koupili jsme první těhotenské kalhoty a také podprsenku v těhotenství. Kalhoty jsou ještě ve skříni, ale asi brzo je už budu potřebovat. Jsou na gumu, která se dá popouštět podle toho, jak budu tloustnout. Dnes jsem to ještě do práce zvládla v normálních kalhotách a za knoflík jsem měla upevněnou gumičku. Pas už mi docela zmizel, takže zanedlouho ty těhotenské asi vyndám.

Doufám, že "lacláčům" odolám až do konce těhotenství a nebudu je potřebovat. Nějak tuto těhotenskou módu nemám ráda. Každý se mě ptá, jestli už jsem si koupila lacláče, stále odpovídám, že ne a snad si je ani nekoupím. Měla bych pocit, že v tom vypadám jak v pytli od brambor. Sice mi říkají, že je to nadmíru pohodlné, ale asi bych se v tom pohodlně necítila. Nějak mi to připadá, že prostě každá těhotná musí mít kalhoty s laclem, jinak to není správná těhule. Jako by to byla nějaká uniforma a neexistovalo také jiné hezké oblečení....

Druhý nový kus do mé garderóby - podpůrnou podprsenku v těhotenství - mohu všem doporučit. Koupili jsme ji v obchodě Mothercare. V jiných obchodech měli pouze podprsenky pro kojící matky, tyto nevedli. Nebo ví někdo o nějakém takovém dobře zásobeném obchůdku? Tahle mě sice stála 800,- Kč, ale je opravdu velice pohodlná a oproti normálním perfektně sedí a je to prostě úleva. Jak pro záda, tak pro ramena, které už nemám tak otlačené od úzkých ramínek, jako předtím. Byli jsme ji koupit se Skokym. Říká, že se při tom cítil divně, když já jsem byla v kabince a zkoušela jednu podprsenku za druhou. Občas jsem ho poslala za prodavačkou, aby mi vybrala jinou velikost. A Skoky běhal jako jediný muž v obchodě s podprsenkami sem a tam. Nakonec to ale přežil a nakoupili jsme.

Mějte se zatím pěkně, příště ahoj!