Potřeba stále se do sebe znovu zamilovávat

Rodiče jsou také pár

Tatínek a maminka by měli mít neustále na paměti, že jsou také manželem a manželkou a že jejich láska musí růst spolu s jejich dětmi. Jestliže jejich vztah zůstává živý a silný, rodina obvykle dobře plní své funkce a problémy se dají řešit.

Toto téma je často při výchově opomíjeno, proto mu věnujeme několik poznámek.

Protiklady se přitahují

Vždy existuje mužský a ženský způsob vidění skutečnosti a řešení problémů. Tato rozdílnost musí být vidět a nesmí se potlačovat. Tatínkovu a maminčinu roli nelze lehkovážně zaměňovat, protože jeden z nich by se časem začal cítit odstaven. Právě rozdílnosti se doplňují, harmonizují a vytvářejí „rodinný“ pohled na věci.

Růst a měnit se.

Je důležité nezakořenit v šedi zvyklostí, stejně jako nestačí pouze udržovat přijatelnou úroveň. Růst znamená obnovovat se, bojovat proti rutině, naslouchat si, všímat si změn. Nemluvit automaticky k takovému člověku, který byl kdysi nebo jehož mám uloženého v paměti, nýbrž k osobě, kterou mám před sebou dnes.

Muži si rovněž musí uvědomovat, že se ženy topí v odpovědnosti za chod domu, a proto stěží dovedou najít čas pro sebe. Jedna matka napsala: „Jak by to bylo krásné, kdyby si aspoň někdy všimli, že jsem taky člověk se svými chvilkami malomyslnosti, nudy a slabosti. Že jsem stejná jako oni a že mám v sobě ještě hodně lásky, které by mohli využít, pokud by mě považovali za rovnocennou družku, a ne za krávu, která dává mléko.“

Výročí, svátky, dárky, výlety a blahopřání mohou ocelový příkrov zvyku prolomit.

Zbořit zdi obklopující srdce.

Starý příběh vypráví o dvou poustevnících, kteří žili na poušti blízko sebe ve dvou jeskyních. Jeden z nich si myslel, že už je téměř dokonalý, a nesouhlasil s častými malými prohřešky druhého. Aby svému druhovi ukázal, jak je ještě daleko od svatosti, rozhodl se, že při každé jeho další chybě položí ke vchodu do své jeskyně kámen. Po několika měsících byla před jeskyní šedivá, dusivá kamenná zeď. Někdy i my stavíme kolem svých srdcí zdi z malých každodenních kamenů výčitek, oplácení, mlčení, nevyřešených otázek a kabonění.

Je důležité projevovat city a být citliví k bolestem druhého. Přijímat nevyhnutelnou nedokonalost druhého. Ženy mají potřebu mluvit o svých pocitech a cítit, že jim někdo naslouchá a že je chrání. Muži potřebují cítit ocenění za to, čím jsou.

Mít stále otevřené dveře.

Dveře vzájemného porozumění se okamžitě uzavřou se ztrátou důvěry, ohleduplnosti, úcty, respektu, přijetí a pochopení. Dochází k tomu tehdy, když nás všechno začíná zlobit, když se zraňujeme pro nic a všechno, co se zdálo „milé“, je najednou nesnesitelné.

Situace se stane tíživou, když manžel i manželka zaujmou obranné postoje a cítí se napadeni už tím, když partner sděluje, co prožívá.

Láska, romantika, věrnost.

Rodina plní své funkce, když je její citové jádro stabilní. Je třeba neustále vnímat konkrétní lásku, protože ta je každodenní injekcí naděje, kterou pro přežití na tomto světě děti potřebují.

Manžel a manželka se musí opakovaně do sebe znovu zamilovávat a oprašovat romantické rituály – od přinesených květin až k pohledům do očí při vzájemném hovoru.

Skutečným zákeřným nepřítelem rodiny je nepozornost. To, co ničí a rozděluje, obvykle nejsou velké problémy, ale rez nepozornosti. Maličkosti. Jsme si vědomi, že bychom v krajní situaci pro druhého riskovali život, ale potom nejsme schopni ze země zvednout špinavou ponožku, abychom mu udělali radost.

Prožívaný a stále obnovovaný závazek věrnosti je v naší provizorní a nejisté společnosti tím, čím je voda pro květiny.

Najít správnou rovnováhu mezi závislostí a autonomií.

Rodina nemůže být jakýmisi kasárnami s velitelem a podřízenými ani továrnou s majitelem a zaměstnanci. Je nutné dospět k opravdové shodě srdcí. Hodně komunikovat, a především si hodně naslouchat.

Zamilovat se a uzavřít manželství dává člověku křídla… Ale společný život není něco automatického – vyžaduje učení, námahu, oběť. Jako když se učíme tančit. Když jeden udělá krok dopředu, druhý musí dozadu a pak opačně. A to lze jen tehdy, když se držíme v objetí.

Společný život je poslání.

Možná je to velké tajemství – manželství je svazkem, který směřuje za vyšším cílem. Není zde hierarchie, rozhoduje se společně, jsou rozdílné funkce i odpovědnost. Abychom si však pomáhali „jít dál“, je potřeba upřít oči k cíli, který přesahuje omezené obzory života pod jednou střechou.

Ukázka je z knihy Šťastní rodiče, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.