Re: Mno,
Asi jak komu. Někomu stačí být spokojený, někomu ne. Já jsem taky víceméně spokojená. Ten problém bude asi jinde, už jsem to tu psala - je to o očekáváních. Jsem člověk s hodně divokou minulostí a stereotyp jakéhokoli vztahu mne ubíjí, protože mám pořád vzpomínky a vím, že to může být jiný... představa dalších x spokojených let je pro mne šílená, nejsem na to ten správný typ člověka.
Vůbec to nesouvisí s tím, že mám dítě. Syn je paradoxně velice nenáročný dítě a vždycky byl. Navíc, nezatěžuje mne to, že se o něj musím starat, jak psala Vranimůra - ono toho starání není zas tak moc a hrát si s ním mne baví. Jediné, co mne opravdu nebaví je jít s ním třeba na písek nebo někam do herny a DOHLÍŽET na něj. Mám prostě potřebu se aktivně do něčeho zapojit, když si s ním hraju sama, je to OK, ale sedět někde a dívat se na to, jak si hraje s jinýma dětma prostě považuju za příliš pasivní způsob trávení času, takže na tyhle aktivity využívám jiné lidi, které to baví nebo které za to event. platím. Pro mne to není relaxace, ale šíleně úmorná činnost, jsem zvyklá pořád aspoň NĚCO dělat... a tahat si na pískoviště notebook je blbost. :o) Písek v klávesách mu nedělá dobře. :o) V tomhle jediným jsem bezesporu nedostatečná matka.
Btw. - syn je velice společenské dítě a odloučením ode mne myslím nijak netrpí. On si hraje s každým, kdo k nám přijde nebo koho kde potká. Každý, kdo se mu věnuje a baví se s ním, je pro něj kamarád a na mne si přitom ani nevzpomene.
Odpovědět