| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Jaké štěstí je mít zdravé dítě

 Celkem 213 názorů.
 ...j.a.s... 


S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 8:59:03)
Je pochopitelné, že člověka konfrontace s těžkostmi života zasáhnou, ale přála bych autorce, aby si uchovala i jistý nadhled - ačkoliv ve svém věku na to má ještě právo...
Já bych totiž nepaušalizovala, že komu ujedou v obchodě nervy je nutně špatný rodič, co si takové štěstí nezaslouží.
A podnět k diskuzi pro autorku: Je opravdu smutné, když dítě má při narození 600 g, ale zajímalo by mne, kolik takových dětí to přežije a jaký mají poté život... Je to tragédie, ale spíš je mi ouzko, když dnes nemocnice zachrání jakýkoliv život a rodiče pak získají opravdu těžce postižené dítě a starejte se sami. Nevím, já bych tohle asi nedokázala. A navíc protože vím, co to obnáší, tak bych nechtěla zachraňovat dítko za každou cenu. Je to kruté, ale je to tak. I to dítko by mělo mít nárok na kvalitní život.
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:05:15)
Josephine, myslím, že jsi nečetla pozorně.
 lleennttiillkkaa 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:17:11)
Myslím, že kdyby se vám narodilo miminko vážící 600g, tak neuvažujete nad tím, jestli bude postižené nebo ne. J´´Bylo by to vaše DÍTĚ, chtěla byste aby přežilo. Nebo se mýlím?
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:23:42)
Abych řekla, tohohle se děsím již několik let... A popravdě, asi bych byla raději, kdyby to malé nemělo bolesti a prostě odešlo do nebes. Nevím, bylo by to pro mne vzhledem k zdravotním komplikacím stravitelnější než to, že mé dítě nebude mít plnohodnotný život a bude jen jíst a vylučovat... A čistě racionálně kolik dětí takovéhle váhy přežije a má možnost normálnějšího života?
 Jenda00 


Souhlasím s Josephine 

(3.9.2009 9:27:19)
ve všem, také bych si asi v koutku duše přála, aby moje maličké nic netrápilo nic nebolelo. Jen upřímně nevím,jestli bych byla tak silná, aybch to v nemocnici dokázala říct nahlas. Ale jak píšu nahoře ASI, nikdy jsem před takovým řešením nestála a hrozně obdivuji ty rodiče, za to jak to všechno zvládnou.
 fisperanda 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:43:59)
Tohle nikdy nevíš, nemůžeš to tvrdit dopředu, jak bys a co bys. Hodnotíš to podle stavu, ve kterým bys byla a který neznáš, takže vážně nemůžeš vědět, jak bys reagovala. Já jsem si taky vždycky říkala, že mít postižený dítě musí být strašný a pak že bych musela uvažovat jestli ho dát - nedát pryč a tak dál. Pak mi v nemocnici řekli, že dcerka je asi mentálně postižená. Měla tři týdny. A nic na světě nebylo jistější, než to, že na mým vztahu k ní to nic nemění, a že s ní zůstanu, i kdyby mě to mělo zabít. Žádný jiný alternativy nepřicházely v úvahu. Vůbec. Pak mi řekli, že šlo o omyl doktorky, naštěstí.
 Hanka 75 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 22:58:12)
myslím, že bych to cítila naprosto shodně jako vy. TAkovou situaci jsem nezažila, ale jsem si tím, jistá, jak jen človšk u situace, kterou neprožil může být.
 lleennttiillkkaa 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:57:02)
Já uznávám, že se může stát, že dítě bude postižené. Mě se narodil syn s porodní váhou pod dvě kila, v termínu. Já vím že dvě kila jsou rozhodně víc než 600g, ale v tu chvíli jsem si přála aby žil, to jestli bude postižený mě napadlo až dýl a stejně bych ho měla ráda. Už když se dělali v těhu triple testy, tak jsem řekla, že i kdyby hrozil downův syndrom, tak si miminko nechám. Ne všechny postižený děti jsou na tom tak špatně. Věřte nebo ne, ale spousta z ich jsou štastní človíčkové. Dítě se může stát postiženým i během života...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 11:05:32)
Ono lze pochopit touhu rodiče, aby jeho dítě přežilo, i když se narodí půlkilové, ochotu nechat si ho, i když bude mít DS... protože v tu chvíli převažuje emotivní složka, nikdo nepřemýšlí o tom, že z toho miminka může být "ležák" na dalších třicet, čtyřicet let; ani o tom, že DS má mnoho podob a stupňů postižení... a že z neohrabaného přátelského děcka může vyrůst dospělý stokilový a těžko ovladatelný "agresor". Takhle daleko prostě lidé v 99% případů nevidí, protože vidět nechtějí. A nevsázela bych moc na to, že pokud k tomu nakonec nedej Bože dojde, tak nikdy nezalitují a nepřehodnotí své někdejší pevné přesvědčení.
 MirkaEyrová 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 11:18:26)
Základní princip toho, že si rodiče postižené dítě nechají ve vlastní péči i přesto, že u dané diagnózy hrozí i například riziko agresivity (či jiných komplikací), leží v tom DÁT ŠANCI žit spokojený a plnohodnotný život. Například Maceščina Míša by v dětském domově nebo ústavu neměla šanci. Maceška a její rodina jí byli schopni dát tolik lásky a péče, že Míša může rozvíjet svůj výtvarný talent, a dokonce jsem se dočetla, že snad má hrát hlavní roli ve filmíku o autistce.

V tom je naděje pro lidstvo: milovat, milovat tak, že budeme dávat šanci všem, bílým i černým, hubeným i tlustým, zdravým i postiženým...
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 11:22:24)
Mirko, ~R^~x~
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 11:25:00)
Mirko,
obávám se, že u mnoha diagnóz nic takového jako spokojený a plnohodnotný život neexistuje. Autismus resp. poruchy autistického spektra jsou proti tomu úplné prd. Pardon, že to tak musím říct.
 MirkaEyrová 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:02:09)
No jo, jasně. Ale stejně bych se naprosto neodvážila hodnotit rodiče tak moc postižených dětí - jestli chtějí bojovat za takový život dítěte nebo ne, jestli si ho nechají doma nebo ne. Správně jsi napsala, že v tom zajisté hrají roli emoce, resp. láska. Ale na tom myslím není nic špatného, naopak, bez lásky a všech jejích podob včetně tolerance, empatie a soucitu bychom se tu na světě už dávno pobili.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:07:30)
Mirko,
nikoho nesoudím, na to ani nemám právo. Jenom konstatuji. Viděla jsem totiž i rodiče, kteří to prostě nezvládli a nakonec dítě dali do ústavu... a myslím, že jim rozumím, ona prostě ta láska a dobrá vůle někdy nestačí. Takže bych to uzavřela tím, že nikdo nemá právo soudit ničí rozhodnutí a každý má právo to rozhodnutí učinit podle sebe - ale taky ho kdykoli změnit.
 Bibia 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:16:29)
Pokud se rozhodnu, že dítě nemá být zachráněno a tedy zemře - už nic nikdy změnit nejde!!! Mé svědomí by tento konečný soud nepobralo!!! Asi bych se víc trápila, že jsem dítě nezachránila a odsoudila ho bez boje zemřít, než nad tím, že má nějakou formu postižení (to neznamená, že by mě to také netrápilo)!

Ale máš pravdu, každý se musí rozhodnout podle svého svědomí a situace.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:27:00)
Nejsem si tedy jistá, jestli se rozhodují rodiče - snad jsou na to nějaké "tabulky", odkdy se zachraňuje předčasně narozené dítě a kdy ještě ne. To rodič rozhodnout podle mne nemůže...
 Bibia 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:30:40)
Pak tedy debata nad tím, že já chci takto nebo takto, je asi bezpředmětná. A možná je to dobře. Ta tíha rozhodní by neměla být přímo na rodičích, které své dítě chtějí a chtějí ho mít zdravé! Což je naprosto přirozené přání!
 & 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:41:24)
No neco jako tabulky asi existuji, ale urcite se to deje po diskusi z rodici. Podle mne spis de o to ze se lekari musi ochranit, ze nebudou zachranovat..
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:49:22)
Moje kamarádka porodila synka v 5. měsíci (!) a zachránili ho - bohužel ale s postižením. Přesto, že jí lékaři řekli, že nemusí slyšet, vidět a že mu nedávají víc než cca 5 let života, bojovala ona i malý a dokázali boj vyhrát. Malý byl ale opravdu hodně postižený - na roce teprve dokázal udržet hlavičku. Spousta lidí tehdy říkala, že by bylo lepší nechat ho odejít už po narození, podle prognóz lékařů. Možná si to potom někdy myslela i ona, při pohledu na malého a při pomyšlení, co ho čeká, ale když se Vám miminko narodí, nic nedokáže ten pocit a naději zlomit...a já si myslím, že je to dobře. Miminko vnímá svět okolo sebe už u maminky v bříšku a podvědomí (do kterého se zapisuje prakticky všechno, co se děje) se vytváří téměř jako první - zkuste si představit, co je lepší. Zkrácení případného utrpení a neplnohodnotného života, nebo pocit, že jste milováni, byť žijete neplnohodnotný život?
 aaadula 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 13:46:22)
"Tabulky" jsou - oficiálně se zachraňují děti s váhou od 500g a od 24.tt. Ale ne vždy to je možné. Mě se narodil chlapeček pod 500g a proto, že jsme bylí daleko týdnově , už to nešlo přerušit, přestože jsem o to žádala. Ale pochybuju, že ti, co o tom rozhodují, někdy vstoupili na takovéto oddělení, aby viděli, kolik bolesti a utrpení tam je a kolik dětí takto zachráněných, přestože byly jasné prognozy o postižení, končí v ústavech, protože spousta lidí to prostě neunese. Sama jsem to prožila a rozhodně se nikomu nedivím a nikoho nesoudím, protože, každý je jiný a každý má jiné síly a dokud tím nikdo neprojde, ať nesoudí. Na druhou stranu je to sporné, protože náš chlapeček, byť tak maličký je ve svých 14ti M v podstatě zdravý a krom toho, že je zatím drobný, nijak extra nezaostává za svými vrstevníky. V prvé řadě by se "ti nahoře" měli zamyslet nad sociální podporou pro tyto rodiny, stát Vám totiž nedá ani korunu na nic (ještě jsme platili pobyt dítěte v nemocnici - naštěstí to pak zrušili, tak ne celou dobu) a ještě Vám ukrátí mateřskou dovolenou, kterou pro takové dítě potřebujete naopak delší a ne čerpat MD, když je kolik měsíců v nemocnici.
 Lenka 3 děti 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:22:44)
Pracuji jako zdravotní sestra, ale u dospělých a vím co znamená starat se o postiženého celých 24hodin. A všimla jsem si, že rodiče postižených dětí se postupem času stále víc bojí o to co se stane s jejich dítětem, kdyby se něco stalo s nimi, vzhledem k tomu, že žijí v neustálém stresu mají větší pravděpodobnost civilizační choroby s fatálními následky. V ústavu se tyto děti zvyklé na domov nedokážou adaptovat, tak co dál? Zažila jsem i maminku, která se zhroutila z toho, že nemohla zůstat s postiženým synem doma, protože prostě domácnost z jednoho platu neutáhly a ona musela jít do práce a chlapeček do stacionáře. Takže plně chápu rodiče co se rozhodnou ukončit trápení svého postiženého dítěte a dát souhlas s nerozšiřováním terapie. Já sama ma obrovské štěstí, že mam tři zdravé děti. A to že zlobí, alespoň je vidět že jsou zdravé. A jestli někomu vadí, že křičí, dupou, prostě si hrají jako zdravé děti, tak je to pro mě naprostý ubožák.
 Bibia 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:28:21)
I tohle chápu a nesoudím. Přesto by mi svědomí že jsem rozhodla o osudu (tedy smrti) dítěte nedalo spát!

Jinak s péčí 24 hodin denně u dospělého člověka mám své zkušenosti a zvládnout se to dalo a doma!!! Stejně tak, jako bych nedokázala rozhodnout o ukončení života dítěte, nedokázala jsem svoji babičku dát do LDN a stejně tak nedovolím, aby tam skončila moje maminka.
Až budu stará, snad se o mě také někdo rozumně postará :-) - to byl jen povzdech. Vím, že to není povinnost našich dětí :-)
 Tajtrdlík 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:45:52)
To je právě ono, kdo se postará o rodiče těch postižených dětí, když rodiče ani neví kdo se postará o to dítko postará.
Myslím si že rodiče, kteří nemají štěstí stojí před rozhodnutí volit mezi větší a nebo ještě větším zlem minimálně dvakrát.
Jednou hned při narození děťátka nebo dokonce ještě v období těhotenství, jestli dál léčit, i když je zřejmé těžké postižení a nebo neléčit a zůstat bez miminka.
Podruhé v době, kdy dítko je už větší péče o něj nákladnější a navíc není jisté jestli ho ti rodiče přežijí. Kde sehnat peníze a nejít do práce, protože pak by dítě muselo do ústavu? A kdo se o dítě postará až tu ti rodiče nebudou?
Bohužel i když medicína dokáže zachránit 600g vážícího novorozence, tak v naší společnosti jde hlavně o peníze.
Docela by mě zajímali zkušenosti rodičů starajících se o postižené dítě ve školní věku, jak s nimi jednají na sociálkách a všude jinde, kde by jim měli na péči přispět, většinou prý doporučují ústav.
A tu almužnu co dostanou hanba mluvit.
 sarmyn 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:06:43)
Nevím jak to je jinde, ale naše bývalka má od státu příspěvek na holku, těžká DMO :-( asi 9000,- od státu + výživné 5000,- a semtam jde do práce ....tak málo nemá....
Bohužel peníze nejsou všechno, nemůžu mluvit za jiné, ale přesto předpokládám, že by radši byla "pod mostem", kdyby malá byla zdravá....
 Tajtrdlík 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:16:27)
Záleží i na věku. Čím větší tím dražší péče, ale naopak menší příspěvky. Myslim si, že 14000Kč není zas tak moc, když vidim ceny veškerých pomůcek a léků.
Taky záleží jestli je na malou sama, ale vzhledem k tomu, že občas jde do práce, tak asi né, to je taky výhoda.
Nakonec záleží jak je těžké postižení.
Podotýkám mateřská na zdravé dítě do tří let je 7500Kč.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:55:16)
A přitom na tyto děti dostávají ústavy daleko daleko víc, než dá stát matce, která s ním zůstane doma a stará se o něj - to mi fakt hlava nebere...to jsou ty naše děravý zákony...
 Lenka 3 děti 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 13:12:56)
Ono starat se o postiženého celých 24 hodin při současných pomůckách není opravdu moc těžké.
Ale kdo z rodičů postižených dětí si může dovolit nejnovější polohovací postele, dávkovače, inhalátory a další. Ceny se šplhají do astronomických sum ani pojišťovny to nechtějí platit. A rodiče na LDNku to nechce dát asi nikdo, ale kdo má to starat se o ně 24hodin, dát výpověď v práci, protože na péči o rodiče stát žádnou dovolenou nedává (dost nespravedlivé), najít jim vlastní pokojík a vybavit ho pomůckami(v paneláku to dost dobře nejde a v baráčku i přístavba nějakou dobu zabere).
Tohle neni moc domyšlený všude slyšíte, jak je to hrozné, že děti dávají své rodiče na LDNky, to je neúcta ke stáří; rodiče dávají své postižené děti do ústavů, to jsou bezcitní rodiče.
Ale nikdo jim neporadí co mají dělat, když na péči doma nemají ani peníze ani prostory.
Takovýto moralisty prostě nesnášim. Ono se to hezky kritizuje, když je člověk od malička bohatý.
Pardon pokud jsem se někoho dotkla.
 MirkaEyrová 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 20:26:53)
Jo, to souhlasím. Psala jsem, ze chci bojovat za lepsi zivot svého syna nez jaký by ho cekal v ústavu. Ale tím není receno, ze nám to bude práno ~n~. Rozhodne nepatríme mezi bohaté, a i u "zlatého" autismu jsou nekterá omezení, která vyzadují speciální prístup - a pokud není schopna ten prístup zajistit rodina sama, musí holt platit ~;((.
 Gabča13 


pracuji na LDN 

(5.9.2009 15:28:07)
Pracuji na LDNce dva roky. Neodsuzuji lidi, kteří musí dát rodiče, prarodiče nebo dokonce i děti k nám. Většina, ale řeší svou situaci velmi rychle a proto pobyt u nás je jen dočasný. Bohužel jsou i případy, kdy odbornost péče je natolik složitá, že mnoho příbuzných přesto že by chtěli, je péče na LDN pro klienta lepší. Máme štěstí, že primář naší LDN je skvělý člověk, který umí příbuzným poradit a dopuručit pokračování péče. Při naší Ldn je dokonce půjčovna pomůcek pro péči doma (polohovací lůžka, pokojové wc a spousta dalších pomůcek). Za tyto pomůcky se skládá pouze záloha, která se po vrácení pomůcky vrací!! Mnoho příbuzných si potřebuje odpočinout a tak k nám dávají své rodiče třeba jen na týden. Však i my si rádi odpočinem od svých dětí a jsem šťasni, když si je babička s dědou vezmou k sobě alespoň na víkend. A to jsou zdravé!!!
Všem hodně štěstí v životě!
 Ecim 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 13:35:57)
Ono hrozně záleží na okolnostech. Moje maminka kdysi pracovala jako lékařka v LDN. Opakovaně se tam stávalo, že potomek na pokraji fyzického a psychického zhroucení k nim odevzdával do péče seniora, o kterého se co nejdéle staral, jak nejlépe dovedl, a to na úkor svého vlastního zdraví. A do LDN ho přivezl ve chvíli, když už nevěděl, kudy kam. Maminka říkala, že si kolikrát dělala mnohem větší starosti o toho vyčerpaného potomka než o seniora, kterého přijímala.
Ale přesto klobouk dolů před lidmi, kteří se o své rodiče a prarodiče dokážou dobře postarat.
 Kajka 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(6.9.2009 11:48:00)
jj, s tím souhlasím, ono je to i o tom, že starat se o dítě je poněkud snažší než o starého těžkého seniora....
 maja 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 19:14:54)
je rozdíl, jestli se staráš o dospělého starého člověka s vyhlídkou konce, nebo se staráš o člověka, u kterého předpokládáš , že tě přežije. To je obrovský rozdíl.
 Jana, syn 3,5 roku 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 8:20:16)
Monty ty jsi blázen, z jaké perspektivy hodnotíš to co je a co není plnohodnotný a spokojený život?
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 10:24:08)
Nic takového nehodnotím. Jen vidím určitý rozdíl mezi vědomým životem a schopností jakéhokoli "projevu radosti nad ním" a bezvládným ležením na přístrojích, s minimální nebo nulovou funkcí mozku.
 lleennttiillkkaa 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:03:34)
před otěhotněním jsem pracovala v dětské psychiatrické léčebně, takže jsem si moc dobře vědoma toho, co z dítěte může vyrůst. Přesto bych za něj bojovala
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 14:37:48)
Chcete říct, že někdo léta "piplá" dítě (a mnohdy opravdu "piplá", je to opravdu náročné) a pak toho třeba lituje? Opravdu si myslíte, že byste dokázala třeba jít na potrat dejme tomu v pátém měsíci, kdy už cítíte pohyby miminka, jen proto, že Vám doktor řekne, že mimi bude mít DS - myslíte, že to je racionální myšlení? Mě to spíš přijde jako sobecké myšlení...nikde není psáno, že postižené opravdu bude (znám případy, kdy i podle amnia se prokázel DS a miminko se pak narodilo zdravé), a i kdyby bylo postižené, nikdy nemůžete vědět, jak se bude postižení vyvíjet a jaký život bude Vaše dítě žít. Nikdo Vám nezaručí, že z dítěte bude 100% "ležák"... Nikdy bych to neudělala. Navíc stát se může kdykoli cokoli - např. když dítě nedejbože srazí auto. Několik let je to zdravé čilé dítě a pak Vám najednou řeknou, že pokud se probere z komatu, bude postižené, ku příkladu ochrnuté, takže bude opravdu "jan přežívat" - řekla byste doktorům, ať ho nezachraňují a nechají v klidu odejít? Pochybuju, každý by chtěl, aby doktoři zkusili všechno, pokud je šance, že bude žít...
Ale je pravda, že uvažuju občas tak, jak píše autorka - i když zlobí, naštěstí jsou zdravé...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 16:19:33)
O potratu nebyla řeč. Zažila jsem si to v těhotenství, riziko DS 1:120, odmítla jsem AMC s tím, že bych na potrat stejně nešla, protože DS není vada neslučitelná se životem. Zároveň jsem ale věděla, že kdyby syn DS opravdu měl, bude vyrůstat v ústavu. Prostě na to nemám, abych se starala o postižené dítě, ale taky "nemám" na to ho zlikvidovat, protože je "jiné".
 & 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 16:55:09)
No riziko 1:120 je docela v pohode, kdyz riziko ze potratis po AMC je 1:100..
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 16:58:44)
Jasně, proto jsem na tu AMC taky odmítla jít. Jak se na mne na té genetice dívali radši nechtěj vědět.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:23:31)
A co je na tom lepšího? Vědět, že moje dítě žije někde s cizími lidmi v ústavu, nevím, jak bych s tím mohla žít...stejně jako s vědomím, že jsem šla na potrat. Ale pokud bych věděla, že takové dítě nezvládnu (resp. nezvládnu se dívat na to, jak trpí a nemůže si užívat jako jiné děti), asi bych spíš volila potrat - tím, že dítě odložím do ústavu mu spíš ublížím. Ale obě řešení jsou pro mě nepřijatelná, sobecká...pokud někdo dítě chce, měl by ho chtít takové, jaké je, za postižení přece nemůže a kdo by mu měl pomoci líp, než jeho máma? Na druhou stranu - chápu to u rodičů, kteří se o takové dítě starají několik let a pak už je to prostě neúnosné, ale vědět dopředu, že ho odložím, protože není takové, jak jsem ho chtěla...to je na mě silné kafe. Taky jsem byla postavená před toto rozhodnutí - když jsem nevěděla, že jsem těhu, brala jsem silné léky, které se v těhotenství nesmí. Po zjištění těhu mi doktor řekl, že na 90% bude dítě postižené, že mě rovnou objedná na potrat, jestli chci - neváhala jsem ani minutu. Nikdy bych svoje dítě nedala a bojovala bych do poslední chvíle.
 & 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:25:36)
A mas dite pstizene?
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:34:32)
Nakonec ne, ale jisté to nebylo až do porodu - až do porodu mě na to stále připravovali, příjemné to nebylo. Ale pořád jsem měla jasno. Nakonec je jen trošku hyperaktivnější, ale myslím, že bysme to nějak snad zvládli i tak. Nic jiného by nám nezbylo. Teda nám - zůstala jsem s ní sama, když jí bylo 5 měsíců, a to byla zdravá. Takže i tak by to bylo jen na mě. Ale určitě bych nevolila jinak. Jen bych si asi s dalším partnerem nepořizovala druhé dítě.
A mezi námi - riziko postižení je u každého těhotenství.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:31:05)
Takže než živé dítě v ústavu je lepší mrtvé, myslíš? No, s tím zase já nemůžu souhlasit. Mám jiný hodnotový žebříček a jinou životní filozofii.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:36:27)
Zkus si představit sebe - dvě možnosti - buď se nenarodit nebo žít celý život v ústavu...čemu bys dala přednost?
Ale špatně jsi mě pochopila - já bych nevolila ani jednu možnost. Jen z těch dvou pro mě nereálných možností je podle mě menší zlo ten potrat - pro matku i pro dítě.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:40:16)
To je dost irelevantní, protože existují různé stupně postižení. Nemyslím si, že by život v ústavu byl nějaké šílené peklo a umím si představit, že i v ústavu může člověk (dle míry svého postižení) prožít spokojený život. Pak jsou tu postižení do té míry, že jen leží a nic nevnímají - a těm je podle mého soudu dost jedno, kde leží. Pokud bych se mohla rozhodnout, tak bych radši byla živá v ústavu než mrtvá kdekoli.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:53:39)
Nevím, přijde mi to prostě nefér...mě by se nelíbilo být někde s cizími lidmi, nepoznat mateřskou lásku...neudělala bych to.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:55:41)
Dost dětí nepozná mateřskou lásku ani když vyrůstají v rodinném prostředí. Takže v tomto směru bych to až tak neprožívala. Źivot není telenovela. ~;)
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 18:04:44)
Přesto je větší šance na spokojený život v rodině...já jsem prostě naprostým zastáncem dětí, vlastních nebo cizích, je mi to jedno :-)
V tomhle jsem prý trochu jiná, tvrdí o mě kamarádi ~;)
Ale tím nijak nehaním Váš názor, máte na něj právo stejně jako já na ten svůj - a který je ten správný? To se přece říct nedá...
Opravdu jsem se Vás nechtěla nijak dotknout...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 18:06:58)
Když mě přijde fakt divný tvrdit, že jsem naprostý zastánce dětí a zároveň, že než ho nechat žít v ústavu, tak to ho radši zabiju. Ale OK, každý máme svůj názor a svoje přesvědčení. :-)
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 18:10:38)
Ale ne, špatně jste mě pochopila - neudělala bych ani jedno ani druhé, na 100%. To byla reakce na to, jak jste psala, že dopředu víte, že pokud by bylo postižené, vyrůstalo by v ústavu - tak jako že pokud bych tohle věděla dopředu, volila bych radši asi potrat - pouze při výběru z těchto dvou možností, ale já osobně bych asi ani nepřemýšlela o tom, že bych si ho nenechala.
 10.5Libik12 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 0:35:37)
Pozor, ani jedna nemáte postižené dítě, Monty si cením za rozhodnutí ve fázi, kdy je dítě ještě imaginární, Jak by reagovala po porodu DS je hypotéza, pokud vím, tak malej Monty je inteligentní až dost.

Ale dát šanci, když to ještě játra nerve, je prostě správně.
 Jana, syn 3,5 roku 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 8:24:35)
"mě by se nelíbilo být někde s cizími lidmi, nepoznat mateřskou lásku" myslíš, že než nepoznat mateřskou lásku, je lepši nepoznat nic?
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 21:06:47)
Myslím. Umístit dítě hned po narození do ústavu mi přijde nefér vůči tomu dítěti. Skoro jako když se feně narodí více štěňat, než lze udat, a páníček vybírá, která jsou slabá a tudíž je utratí - počkám, jaké dítě se mi narodí, a pak si ho buď nechám, nebo ho prostě nechám v ústavu...nikdy nevíš, co nebo jaký stupeň se z postižení vyklube - dítě může normálně chápat, a jak mu pak musí být, když se cítí jako odložené? Ale jak už jsem psala - neudělala bych ani jedno, ani druhé (ani potrat, ani ústav). A to jsem před podobným rozhodnutím stála - připravovali mě celé těhotenství na to, že dítě bude pravděpodobně postižené. Od začátku jsem měla jasno, že se prostě nedá nic dělat a musím to nějak zvládnout. Jde přece o moje dítě. Ty bys mohla žít s vědomím, že Tvoje dítě je někde samo, s úplně cizími lidmi?
 16.5Salám&Lajka14 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(5.9.2009 11:26:32)
Teoretizuje se strašně hezky. Ale realita je prostě taková, že při určitém postižení dítěte je rodič postavený před volbu "buďto veškerý můj předešlý život definitivně skončí a obětuji jej postiženému dítěti" nebo "dítě zaopatřím jak to nejlépe půjde, ale starat se o něj bude někdo jiný". Ano, kdybych byla multimilionář, mohla bych si dovolit postižené dítě vychovávat doma, aniž by to zároveň bránilo mému vlastnímu životu. Za jiných okolností si to nedokážu představit.
 Jeremjas 


Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 19:52:09)
Takovýhle kraviny, co tady čtu, píší pouze ženský, které nikdy neměli postižené dítě. Byla jsem na plodovce kvůli podezření na DS. Zaplať PánBůh bylo vše v pořádku a já v těhotenství pokračovala a byla v naprostém klidu, že se nám narodí naprosto zdravá holčička. Tak to bylo pouze do 4 měsíce. Od 4 měsíce lítáme jen a jen po doktorech a nejsem ani multimilionářka, abych si to mohla dovolit. Jenže je to mé dítě a je to má povinnost se o ní postarat. Malá má 6 dioptrie a každý 3 měsíce jezdíme do Prahy a to jsme z Jižních Čech. Radši pojedu ke specialistům než jít kamkoliv. Od 4 měsíce jsme jezdili každý druhý den do Arpidy v CB na cvičení( máme to asi 35 km a jezdím autobusem), po půl roce jsme jezdili jednou týdně a teď jezdíme už jednou za 14 dní. Všechny cesty si platíme sami a sociálka ani pojišťovna nám nic neplatí. Malá má problémy s rovnováhou. Snad bude jednou chodit, ale nikdo neví jak. Nemluví a skoro ani neslyší. Měla jsem někdy stochutí to zabalit, ale když leží Adélka vedle mě v postely, tak to nedokážu~o~. Prostě za ní bojuju. Jsou jí 2 roky a 4 měsíce a jsem hodně psychicky i fyzicky vyčerpaná. Hlavně když nemám v nikom oporu. Rodiče mám dál a manželova rodina dává za vinu vše mě. ~n~ Byla bych radši, kdyby Adinka byla naprosto zdravá a zlobila, než zažívat pořád nějakou nejistotu do budoucna. Každý má jen nějaké řeči, ale nikdo si vůbec nedovede představit, co je to mít postižené dítě. Zamyslete se trochu nad lidmi, co něco takového i horšího prožívají jako já a nemyslete jen na své blaho. Nechápu jak někdo může napsat, že dá radši dítě do ústavu a bude si žít dál tak jak žil. Takový člověk si ani nazaslouží takový dar jako je mít dítě~o~
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 20:26:53)
No, možná by bylo dobře mne pro výstrahu popravit, když myslím jen na svoje blaho. Osobně myslím, že by se lidé měli řídit starou indiánskou moudrostí "nesuď nikoho, dokud jsi nechodil v jeho mokasínech". (Aspoň mám za to, že to je indiánská moudrost.) Oni někteří lidé taky musí myslet na to, z čeho by s tím postiženým dítětem žili, kdyby se o něj starali doma. Kdo by jim ten život sponzoroval. Ne každý má k dítěti otce, který je schopný a ochotný se postarat, ne každý má zázemí v rodině. A holt ne každý na to má. Stejně jako není každému dáno být olympijský vítěz v běhu, není každému dáno být schopen a ochoten obětovat život postiženému dítěti. Je to každého věc a každého rozhodnutí. To si musí udělat sám a srovnat si ho se svým vlastním svědomím.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 21:41:54)
Z toho sobectví mě mrazí v zádech...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 21:46:46)
Co je pro tebe sobectví, pro druhého může být docela obyčejná racionalita. Nikdy jsem neplánovala mít děti, ne že bych proti nim něco měla, ale nejsem zkrátka ten správný mateřský typ. Na druhé straně si opravdu nemyslím, že mám právo rozhodnout o nebytí druhé bytosti jen proto, že by její život byl "jiný" než ten náš (například měla Downův syndrom). Takže se o své dítě starám tak, jak nejlépe umím. O postižené dítě bych se starat neuměla, nebo nechtěla, to už je fuk, a tak bych to nedělala. Ale rozhodně bych ho nebyla schopná zabít. To je zase něco, co přijde sobecké a nepochopitelné mně. ~;)
 Hanka 75 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 21:53:14)
a kde seženeš prosím tě toho, kdo se o tvé postižené dítě starat bude umět a chtít ? Myslíš, že v ústavu tací lidé jsou ?
Žlababa někde psala, že když snad uvažovala o daní dítěte do ústavu, tak si představovala, že tam jako u nich doma, každý den vstává a volá... a nikdo mu tam neodpoví tak jako doma.
Máš to moc jednoduše nalajnované
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 21:57:35)
A od čeho by ty ústavy byly, pro pána Jána? Předpokládám, že tam je odborný zdravotnický personál. Navíc bych hodně vybírala jaký ústav by to byl a podle možností bych vybrala ten, který by mi přišel nejlepší. Ano, kdybych měla velký dům a možnost zaměstnat na 24 hodin pečovatelku, volila bych spíš tuto cestu, ale nemám ho. Ale opravdu netuším, jaký má tahle debata smysl, těžko mohu najít nějakou společnou řeč s někým, kdo ústav pokládá za nehumánní, zatímco zabití je naprosto OK.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:18:18)
Ještě poznámka - to, že si většina lidí představuje každý ústav pro postižené jako z filmu "Requiem pro panenku" není moje vina, to natočil Filip Renč. ~;)
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:23:36)
Ale nikdo přece neříká, že zabití je OK - to sis vydedukovala a promiň, přijde mi to jako alibismus...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:29:05)
To není alibismus. Nepotřebuju se nikomu omlouvat ani ospravedlňovat svůj postoj. Nicméně padlo to tu, tak se o tom zmiňuji. Nemám problém přijmout fakt, že lidé žijí různě, mají různé názory a různé postoje k problémům. Přijde mi trošku hysterické vykřikovat, že by někdo neměl mít děti jen proto, že by těžce postižené dítě (a já od začátku píšu o těžce postižených dětech) dal do ústavu. Zajímalo by mne, co ty matky, které těhotenství kvůli vážné vývojové vadě rovnou ukončí. Ty by se asi měly rovnou stavět ke zdi, ne?
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:32:17)
NO COMMENT ~Rv~Rv~Rv
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:45:42)
Klasika. Když dojdou argumenty... ~;)
Ve svém okolí jsem se setkala se dvěma případy, kdy rodiče dali těžce postižené dítě do ústavu. Určitě ne proto, že by byli zlí, sobečtí a veskrze odporní. Oni byli naprosto zoufalí. Vím, že to tu není příliš populární, nicméně i tak si dovolím připomenout - mentálně postižený člověk nemusí být celý život milé a usměvavé zlatíčko. Může být i agresivní, neovladatelný, může být naprosto nevzdělavatelný, nelze ho často naučit ani nejzákladnějším sociálním dovednostem. V obou rodinách byly i zdravé děti. Ti rodiče mysleli především na ně, protože ony tím trpěly nejvíc. Zažila jsem mentálně postižené děti (resp. -náctileté a dospělé) ve stacionáři, byly nesmírně šikovné, společenské, ovládaly hygienické návyky, pracovaly v chráněných dílnách, malovaly, vyráběly moc pěkné věci z keramiky; byly to zkrátka JEN "velké děti". Jenže jsou i jiné typy postižení. Že to nechcete vidět je vaše věc. Já to viděla a vím, že na to prostě nemám. Nezpochybňuji volbu jiných, kteří na to mají. Proto mi není jasné, proč má někdo potřebu zpochybňovat tu moji, navíc čistě hypotetickou.
 remus 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 8:48:25)
Tak to pozor, já jsem před mateřskou pracovala v ústavu a rozhodně s teboz souhlasím, dítě je mezi stejně postiženými dětmi rozhodně šťastné, protože si navzájem rozumí a dokáže tak prožít plnohodnotný život, tozhodně bych neodsoudila žádnou matku, která dítě do ústavu dá, kdo to nezažil ,tak ten si absolutně neumí představit, jaká je péče o postiženého psychicky vyčerpávající!!!
Jenda mamka tu píše, že se odceru stará a jezdí s ní po doktorech a na cvičení, já s dětmi tolik jezdit nemusela, protože tuto péči mají v ústavu standartně každý den, tak té mamce přeji hodně sil do dalšího života, je to její rozhodnutí - obětovat svůj a manželův život postiženému dítěti, ale rozhodně ať neodsuzuje nikoho, kdo dítě do ústavu dá~;)
 Jeremjas 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 20:07:00)
Neodsuzuji lidi, co dají své dítě do ústavu. Jen to prostě nedokážu pochopit, jak někdo nosí pod srdce 9 měsíců človíčka a hned jak se objeví nějaké postižení, byli by schopny se ho vzdát a dát do ústavu. Někdo strašně touží po miminko, ale jakmile by mělo být postižené, tak se ho vzdá. Jak tady píše Monty, že "ne každý má k dítěti otce, který je schopný a ochotný se postarat, ne každý má zázemí v rodině. A holt ne každý na to má". Manžel má pohyblivý plat a v zimně žijeme od výplatě k výplatě, ale rozhodně toho nelituji. Já vše podřizuji dcerce a pokud by manžel o naší dceru nestál a nebyl ochoten se o ní starat, okamžitě bych se rozvedla. V ústavu mají po zdravotní stránce péči, ale nemají tam mateřskou lásku, cit a péči. Pro mě je úplně to nejkrásnější, když malá se na mě usmívá a dám mi sama od sebe pusinu. NIKDY bych se jí nevzdala, NIKDY. Kdybych nebyla v takové situaci, možná bych se nad některýma názorama ani nepozastavovala, ale z některých je mi opravdu zle. každá ženská by se měla nad sebou zamyslet. Nikdy nevíte, co Vám život přinese. Mě také nikdy nenapadlo, že bych se ve svých 22 stala matkou postiženého dítěte. Jedno jsem ale věděla od mala, nikdy bych se svého dítěte nevzdala. Mám prostě takovou povahu. Všem, co se starají o postižené dítě přeji mnoho sil, psychické pohody a úspěchu. ~;)
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 0:13:33)
Proč pořád tvrdíš, že bych ho "zabila"? Nic takového jsem nepsala, naopak - nevolila bych ani potrat, ani ústav (už to píšu po několikáté, ale pro někoho asi nesrozumitelně). Ale nezlob se na mě, pořídit si dítě a potom si říct "to nezvládnu, to se mi nelíbí, to nechci", to mi přijde vůči tomu dítěti nefér. Pokud dítě chci, tak ho PROSTĚ CHCI - takové, jaké je - pořád je to přece MOJE dítě. A pokud si ho pořizuju, tak proto, abych se o něj postarala, a ne abych ho někam odložila, ať se stará někdo jiný, byť je na to školený. Vím, že někdy jiná možnost, než ústav s lékařským dohledem není možná, ale vědět dopředu, že pokud bude postižené, odložím ho - promiň, to mi opravdu zní, jako když to teda ta matka zkusí, porodí, a pak se teprve rozhodne, jestli ho chce nebo ne. Jaký je třeba Tvůj názor na to, že žena porodí a dítě nechá v porodnici, i když je třeba zdravé? Nepřijde Ti to stejné? Nemá snad stejné právo na "obyčejnou mateřskou lásku", stejně jako to postižené?
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 0:35:46)
Mno, Monty konzistentně píše, že otěhotněla v situaci, kdy měla lékařský potvrzenou neplodnost a s dítětem nepočítala, takže "když už si dítě pořizuji" je v tomto případě poněkud mimo.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 0:39:12)
Nemá. Je to možná smutný, ale na mateřskou lásku nikdo nemá zákonný nárok. Té se mu buď dostane nebo nedostane.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 0:41:26)
Když žena nechá zdravé dítě v porodnici a dá ho k adopci, dítěti se dostane mateřská láska od adoptivní matky, která ho na rozdíl od té biologické BUDE chtít.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 9:29:43)
Každý, kdo opustí své dítě a nesnaží se ho vychovat, vypiplat, je u mě sobec...sorry...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 11:04:23)
Velmi zjednodušený úhel pohledu, ale budiž, nikdo ti tvůj názor nemůže vzít. Musím ale říct, že kdybych jako dítě žila s rodiči, kteří by se doma starali o těžce postižené dítě, asi bych si myslela, že jsou sobci a zkazili mi dětství. Je úplně něco jiného mít jedno postižené dítě nebo tři a jedno z nich postižené. A fakt by mne hodně zajímalo, jak by dopadla "statistika", kdyby se do debaty vložili ti, co v dětství s těžce postiženým sourozencem vyrůstali.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 13:09:48)
Třeba já jsem tak dětství strávila, a nemyslím si, že by mi naši na úkor sestry něco vzali - spíš naopak, hodně mi to do života dalo a proto mám názory takové, jaké mám...
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 13:14:47)
Spíš bych si jako sobec připadala já - vědět, že jen abych já strávila "příjemné" dětství, sestra musela z domu...zase mi to přijde stejné, jako se zdravými dětmi - jakobych měla mít rodičům za zlé, že jsme doma byli např. tři děti, protože kdyby dvě dali pryč, měla bych se líp. Moje dětství mě naučilo, že i postižené dítě je prostě moje dítě, stejně jako to zdravé, byť vyžaduje větší péči. Myslím, že kdybys porodila předčasně, a doktoři by Ti řekli, že je možnost postižení, stejně bys za ten svůj uzlíček bojovala - něco jiného je přemýšlet dopředu, když nevíš, jaké to bude, než momentální pocity, když už to miminko vidíš a máš v ruce...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 14:47:50)
Nikdo ti tvůj postoj nebere... mně ty řeči o sobectví a bojování za uzlíčky přijdou sice jako když Mirek Dušín předčítá z Vlasty Javořické, ale máš nárok projevovat svoje emoce po svém. Jen prosím tě nevnucuj lidem s opačným názorem, že jsou sobci. Zažila jsem mentálně postižené, kteří si 99% času, kdy nespali, hráli s vlastním přirozením - u dvacetiletého chlapa je to už fakt hodně nepříjemné. To je jen jeden příklad. Sorry, já mít takto postiženého bratra doma, tak bych rodičům vděčná za nic nebyla a měla bych velmi silný pocit, že mi zkazili dětství.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 16:05:52)
A kdyby takto postiženého bratra dali do ústavu, tím by Ti dětství udělali "příjemné"? Jaké by asi bylo pro něj...
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 16:19:05)
Promiň, jestli se Tě dotklo to "sobectví", ale pokud od někoho slyším jen "já, já a zase já", tak to jinak nazvat neumím. Mě zase trochu vadí takové ty řeči o tom, jak se matka "obětuje" pro své postižené dítě (i když to psal asi někdo jiný v diskusi)- pro zdravé snad ne? Copak jsou rodiče, kteří se dítěti neobětují? Nemusejí se vzdát toho, na co byli zvyklí, když se miminko narodí? Promiň, ale fakt to tak vidím. Ano, je jasné, že když je dítě postižené, potřebuje víc péče, než to zdravé, ale ty zdravé děti v soužití s postiženými tím nijak netrpí, aspoň nám naši udělali dětství opravdu krásné a rozdíly mezi námi nadělali (teď pochopitelně nemyslím v péči, ale v tom, že ségra by byla chudáček a my s bráchou ten zbytek, to rozhodně ne - to mě hodně naučilo). Proto i já se snažím své děti učit, že když potkáme někoho na vozíku, že je prostě jenom nemocný a není proto jako člověk nijak méněcenný - mě třeba jako dítěti dost vadilo, když jsme někam všichni šli a lidi po nás divně koukali - ne proto, že bych se za ségru styděla, ale proto, že mi jí bylo vždycky líto, jak se asi musela cítit - a právě tohle si myslím, že je ten základ, který by rodina měla postiženému dát - stát při něm a podržet ho. Dala bys třeba svoje rodiče na LDN, protože by bylo pracné se o ně postarat? Je to přece totéž...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 16:37:20)
Ale my tu přece nemluvíme o lidech na vozíku... ten zmiňovaný případ se týkal člověka s mentálním postižením v pásmu idiocie. Skutečně si myslím, že při takto závažném mentálním postižení - pokud není potižený jediným dítětem v rodině - je ústavní výchova mnohem lepším řešením.
 Lassie66 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 18:34:20)
Monty, ale nemluvila jsi o umístění do ústavu dítěte s DS?
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 21:15:19)
Lassie,
u DS bohužel rozsah postižení také může být v pásmu idiocie. ~;((
 Lassie66 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 21:43:32)
Monty, čekala bys, až se zjistí ten rozsah? O to se mi jedná...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 21:48:35)
Lassie,
těžko říct. Kdyby měla možnost hlídání "na plný úvazek", asi ano. Kdyby ne - nevím. V situaci, kdy finančně táhneš všechno sama člověk uvažuje jinak než když jsou na to dva nebo víc.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 19:10:08)
Na jednu stranu asi jo...na druhou by mi ho bylo strašně líto, asi bych se snažila s tím bojovat a zvládnout to, byť s pomocí odborníků. Je pravda, že lidé s mentálním postižením si snad většinu věcí ani neuvědomují, ale kdo ví. Asi bych si připadala, že jsem jako matka selhala, nevím...je to sporný...
 10.5Libik12 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 11:08:28)
Monty neopustila své dítě, vyjádřila pouze názor, že v případě podezření na vadu slučitelnou se životem je lidštější dát mu šanci než ho zabít.

Na rozdíl od tebe byla v situaci, kdy byla se takto musela rozhodovat.
A udělala to velmi nesobecky.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 13:17:25)
Jsi si jistá, že "narozdíl ode mě"? Taky jsem v té situaci byla, navíc jsem vyrůstala s postiženou sestrou, a tudíž vím, co to obnáší, a že bych za své dítě bojovala do poslední chvíle...
 Hanka 75 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 21:51:27)
Nic si z Monty nedělejte, ona neví jaké to je mít postižené dítě, vy znáte realitu a máte můj obdiv a to Obdiv s velkým O, nevím jak to více napsat.
Osobně si myslím, že to, že nemohu vést život jako jsem vedla předtím, nebo jaký vedou rodiče zdravého dítěte by pro mne jako pro vás, také v žádném případě nebyl důvod pro to, dát dítě do ústavu apod. Starala bych se, jak bych to zvládala atd. to nevím, ale moc vám rozumím, když píšete, leží vedle mne a je to mé milované dítě.... J8 vaši realitu neznám, a osobně si myslím, že kdo to nezažil, tak to zcela pochopit nemůže, ale co pochopit můžu, tak snad chápu, a ajak se opakuji obdibuji vás a moc vám držím palce i vaší dcerce. Přeji vám všechno dobré, dobré baterky a také nějakou možnost je dobíjet a vaší holčičce i vám do budoucna dobré lékaře, pomocníky no a ať těch krásných chvil je co nejvíce :-)
TAk jsem to dopsala a mám skoro v očích slzy, když jsem si váš příspěvek přečetla.
 Luky.Huky 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 22:56:10)
souhlasím...naprosto ~R^
 aaadula 
  • 

Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 8:29:03)
Také s prckem jezdíme věčně do Prahy na různé kontroly a stojí to spoustu peněz a jak už jsem někde výše psala, nikdo nám nedá ani kourunu. Teď jsem ale zkoušela žádat o příspěvek na péči, protože malému je rok pryč a možná nám prý něco dají, ale jt sporné, protože během těch dvou měsíců, co čekáme na posudkovou komisi, začal krásně lézt a sedět, takže nevím. Přestože je v podstatě naprosto zdravý, tak je péče o něj náročná, protože odmítá veškerou stravu, "cpu" to do něj ve psánku, ale už mi přestává přes den spát) a věčně zvrací. Také pokud nám něco dají, asi by to byl jen ten první stupeň a když mi odečtou polovinu rodičáku, tak na tom budeme podstatně hůř.

Zkuste zažádat o zvýšení sociálního příplatku (nám ho zvýšili) a zkuste si zažádat o příspěvek na péči, zda ho už nepobíráte.

Přeju moc a moc zdravíčka pro Adelku a ať se z toho princezna vyhrabe.
 Jeremjas 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 20:12:58)
Na sociální příplatek nedosáhneme. O příspěvek na péči jsme už zažádali a stále čekáme už asi půl roku a pořád nic. myslím si, že ho ani nedostaneme. Malá dostala akorát TP, tak jsme se odvolali na ZTP. Též čekáme asi půl roku. na všechno mají dost času. Já mám mateřskou do 3 let a budu žádat, aby mi ho prodloužili. Snad nám to vyjde. Děkujeme, snad se z toho malá vyhrabe. I Vaše drobečkovi a samozřejmě i Vám pžeji ať jste co nejdříve fit a ať Vám dělá samou radost.~:-D
 Rapiti 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 8:48:16)
Jeremjas, manželova rodina dává vše za vinu tobě? Některý lidi si fakt nevidí do huby. Jak by to mohla být tvoje vina? To mi rozum nebere. ~a~
 Jeremjas 


Re: Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(6.9.2009 19:56:43)
Ahoj, i mě rozum nebere. davají mi furt najevo, že jsem špatná matka, že se o Adélku dobře nestarám. Neustále se také s manželem hádáme, protože on drží na straně své rodiny. Jeho rodina je nejchytřejší na světě. kolikrát je mi z nich na :-© a do ~n~
 Jeremjas 


Naprostý nesouhlas!!!!!!!!!!!!!! 

(5.9.2009 19:53:13)
Takovýhle kraviny, co tady čtu, píší pouze ženský, které nikdy neměli postižené dítě. Byla jsem na plodovce kvůli podezření na DS. Zaplať PánBůh bylo vše v pořádku a já v těhotenství pokračovala a byla v naprostém klidu, že se nám narodí naprosto zdravá holčička. Tak to bylo pouze do 4 měsíce. Od 4 měsíce lítáme jen a jen po doktorech a nejsem ani multimilionářka, abych si to mohla dovolit. Jenže je to mé dítě a je to má povinnost se o ní postarat. Malá má 6 dioptrie a každý 3 měsíce jezdíme do Prahy a to jsme z Jižních Čech. Radši pojedu ke specialistům než jít kamkoliv. Od 4 měsíce jsme jezdili každý druhý den do Arpidy v CB na cvičení( máme to asi 35 km a jezdím autobusem), po půl roce jsme jezdili jednou týdně a teď jezdíme už jednou za 14 dní. Všechny cesty si platíme sami a sociálka ani pojišťovna nám nic neplatí. Malá má problémy s rovnováhou. Snad bude jednou chodit, ale nikdo neví jak. Nemluví a skoro ani neslyší. Měla jsem někdy stochutí to zabalit, ale když leží Adélka vedle mě v postely, tak to nedokážu. Prostě za ní bojuju. Jsou jí 2 roky a 4 měsíce a jsem hodně psychicky i fyzicky vyčerpaná. Hlavně když nemám v nikom oporu. Rodiče mám dál a manželova rodina dává za vinu vše mě. ~n~ Byla bych radši, kdyby Adinka byla naprosto zdravá a zlobila, než zažívat pořád nějakou nejistotu do budoucna. Každý má jen nějaké řeči, ale nikdo si vůbec nedovede představit, co je to mít postižené dítě. Zamyslete se trochu nad lidmi, co něco takového i horšího prožívají jako já a nemyslete jen na své blaho. Nechápu jak někdo může napsat, že dá radši dítě do ústavu a bude si žít dál tak jak žil. Takový člověk si ani nazaslouží takový dar jako je mít dítě~o~
 Pihatka + Lukášek 12/09 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 16:13:15)
Monty - souhlasím.
 Makče dva kluci 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(5.9.2009 21:10:41)
přesně tak~x~
 Makče dva kluci 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(5.9.2009 21:07:34)
divila by jsi se jací jsou ti špuntíci bojovníci a spoustu je jich úplně zdravých mají jen třeba minimální problém z očičky že musí už od dětství nosit brýle,ale to se může stát i donošenému mimču
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:25:02)
Myslím si, že něco je pouze v rukou přírody a my se mnohdy snažíme až moc přírodu změnit.
 MirkaEyrová 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:58:39)
Josephine, když byl syn tak pětiletý, říkala jsem si - nemůžu mít druhé dítě, nezvládám zdravého syna, co bych si počala, kdyby nějakou pitomou náhodou bylo eventuelní děťátko postižené. A ejhle, o pět let později se potvrdilo, že i náš synek je postižený. Nemůžu tvrdit, že to zvládám/-e, zatím se v tom celkem plácáme (po zhoršení jeho stavu, které přišlo náhle, snad vlivem nástupu puberty, případně i kvůli dalším nepříjemným okolnostem). Přestože poslední dobou jsem byla hodně nucena přehodnocovat své představy o synově budoucnosti, nedovedu si představit, že by NEBYL. Kolik pěkných chvilek jsme zažili; to se nedá vymazat ze srdce...
 MirkaEyrová 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 11:04:34)
Ještě bych dodala myšlenku. Nevím, jak přesně máš dané hranice toho, co už pociťuješ v péči o děti/lidi "proti přírodě". Každopádně já mám své dítě natolik ráda, že mi srdce nedá než bojovat PROTI té přírodě, která mu dala do vínku nemoc, s níž by za mnohých minulých staletí neměl příliš šanci žít normální život ve společnosti. Snad jedině kdyby měl nějaký úžasný talent, měl dar umět překonávat překážky a ten talent uměl zúročit. Takových aspíků - jak se dnes zpětně dohadují odborníci - mohlo být mezi elitou myslitelů fůra.
 Belatrix+A(10/09)+J(09/11) 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:26:50)
Doporučuji pořad ČT Děti v krabičce, jde najít na jejich stránkách. Tam mluví rodiče dětí, které byly vypiplány a jsou z nich těžce postižení. Jejich názor tak jednoznačný není.
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:34:17)
To je přesně to, co mám na mysli... Že spoustra rodičů přirozeně během téhle tragédie a chce zachránit své dítě za každou cenu a po letech, kdy je dítě těžce postižené v ústavu a rodiče hotoví bez dalších dětí dojde k tomu, že si člověk řekne a nebylo tenkrát lepší dítě netrápit, poplakat si a časem mít zdravé dítě?
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:37:48)
Josephine, bratrovi bylo 17, když měl těžký úraz hlavy. Ač jsme věděli, že postižení je vážné, přesto jsme se všichni modlili, aby tu s námi zůstal za jakoukoliv cenu. V ten okamžik neřešíš, co by mohl mít za postižení. Nechceš o něj prostě přijít. Proto rozhodování rodičům nezávidím.
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:40:03)
Ale není rozdíl těch 17 let a to když se dítě narodí, pokud má tak špatné vyhlídky, což při 600 g. bohužel jsou, opravdu je na místě jej pro ústavní péči za každou cenu zachránit?
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:43:25)
Josephine, určitě je. Ale i tak má matka k dítěti už určitý vztah. I potrat ve 4.tt s člověkem slušně zamává... Je v tom prostě už určitá citová zainteresovanost a tím pádem budou rodiče, kterých se to týká, vždycky uvažovat jinak, než například ty nebo já.
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:47:09)
To je pravda, možná, že kvůli tomu, že mám zkušenosti i s druhou stranou ústavy apod. mám prostě jiný pragmatičtější postoj už před těhotenstvím.
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:47:42)
Jaké ústavy?
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:44:37)
A Lass, já také nezávidím rozhodování rodičům. Jen mi někdy přijde, že rodiče nejsou dostatečně informováni, co vše je čeká a jak skutečně drsné to bude... Nevím, jak v kterých nemocnicích, ale někde jsou i tendence rodiče chlácholit, že to nebude tak hrozné a přitom to ti doktoři po zkušenostech musí vědět - vždyť když trpí starý člověk, co je udržován pouze na přístrojích, tak je dána pozůstalým volba odpojení... Ale nechci se nikoho dotknout, nepracuji ve zdravotnictví, takže nevím, jak moc jsou rodiče informováni a co je jem vše vysvětleno.
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:47:13)
Josephine, ale to už, myslím, mluvíme každá o něčem jiném. Já přeci neříkám, jak se ti rodiče mají rozhodnout, co je pro dítě správné. Pouze to, že jim to rozhodování nezávidím a že citová zainteresovanost to rozhodování ještě více komplikuje...~d~
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 9:50:53)
Souhlasím, ono je to dost komplikované téma na diskuzi. Tak tady nebudu rozdmýchávat emoce. Holt jsem pragmatička, co by v takové chvíli opravdu nechtěla zachraňovat 600 g. vážící dítko. Ale byla by to má bolestná volba.
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:01:57)
Josephine, ale předpokládám, že jsi před tou volbou nikdy nstála...(?).
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:02:06)
nestála...
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:03:58)
Nestála, ale obávám se, že bych prostě jednala stejně i pod várkou hormonů. Prostě mám své hranice a limity.
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:08:20)
Josephine, ty já mám taky. Ale obávám se, že jsem jich už dost porušila, nebo alespoň upravila. Držím se hesla "nikdy neříkej nikdy", život je náročný a nevyzpytatelný.
 ...j.a.s... 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:11:10)
Taky pravda, ale opravdu je tak nemyslitelné rozhodnutí, že bych za každou cenu nechtěla zachraňovat 600 g. dítě, i když by bylo mé vlastní, protože prostě bytostně nevěřím, že by mohlo normálně žít, chodit do školy... Ale každého nás k našim pevným přesvědčením vede něco jiného, předešlý život, zkušenosti, možnosti...
 Lassie66 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:15:22)
Pravdu máš. Já jsem emocionální a impulzivní, rozum nemá šanci ~t~. Třeba vím, že bych na další dítě asi psychicky neměla, ale přitom mi přijde, že dvě děti jsou tak strašně máááálo. Naštěstí mám doma CML(centrální mozek lidstva, rozuměj MUŽE), který má dar racionality, takže mi to třetí zatrhl, i když on sám by s tím neměl problém.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 17:30:37)
Něco na tom, co píšeš, je, ale na druhou stranu si neumím představit svůj další život - asi bych si to pak vyčítala a neustále se trápila tím, co když byla opravdu nějaká šance, co kdyby bylo v pohodě...
 Teri 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 10:24:49)
Josephine, věř mi, nebylo v tomto směru utvrzelejšího člověka v tomto názoru, než jsem byla já. Mám na mysli rozhodnutí ukončení těhotenství při špatných genetických testech. Pak sedím naproti genetičce, která nám jmenuje vše co může nastat a já naprosto automaticky trvám na svém rozhodnutí si naši holčičku nechat. Kdyby mi někdo před lety vyprávěl, že si dítě nechám - tak ho pošlu do háje s tím, že můj názor na to je jasný a neměnný.
 Bibia 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:12:41)
Chápu rozhodnutí té, která si řekne nezachraňujte mé nedonošené dítě, pokud tady existuje možnost postižení. Je to asi na každém z nás. Já bych do toho asi nešla. Chtěla bych aby mé dítě zachránili a s postižením bych se snažila nějak vyrovnat. Jak to nemohu říct - v té situaci nejsem. Vím jen jistě, že bych si hodně často připomínala, že jsem nedovolila zachránit živého tvora (i s případným postižení), nebo, že jsem to já, kdo rozhodl, že ten človíček neměl být zachráněn a zemřel. Asi bych si připadala jako kat. Vynést ukončující rozsudek nad dítětem bych tedy nemohla. a to asi ani nad cizím... takhle to mám já.
 aaadula 
  • 

Re: Informovanost 

(5.9.2009 13:03:37)
Já myslím, že dneska to v nemocnicích funguje jinak. Alespoň já mám tu zkušenost, že se mnou na odd.rizikového těhotenství i na novorozeneckém oddělení s JIRP mluvili naprosto upřímně a otevřeně a tak, jak to prostě je. A věřte, že to někdy hodně bolelo, ale i v té bolesti a bezmoci bylo tohle daleko lepší než, kdyby mi řekli, něco jiného. Oni si to nemůžou dovolit, musí roičům říkat celou pravdu. Ale jak jsem psala výše, my měli i při extra nízké porodní váze štěstí v neštěstí.
 zolynka 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:33:27)
Ten pořad jsem viděla. Zapomněla jsi se ale zmínit také o rodičích dětí, které se podařilo vypiplat a jsou relativně v pořádku. Tím relativně myslím třeba slabší plíce. Ono nelze dopředu poznat a říct 100% diagnózu. Vidím to i při své profesi. Také se tu mluví o záchraně / nezáchraně dítěte...tohle moc nechápu...o čem se mluví..protože eutanasii tu ještě uzákoněnou nemáme.
 Bibia 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 12:35:16)
Eutánásie - Navíc, to dítě se samo asi nerozhodne, že chce nebo nechce zemřít....
 dusilka 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(6.9.2009 22:26:05)
jako by jste nluvila za me.nam se narodil kluk skoro o 3mes.s vahou 1,40 a vubec me nenapadlo v te chvili ,ze by mohl byt nak postizeny
 Ecim 


Dobrý konec 

(3.9.2009 10:56:41)
Ze svého okolí znám naštěstí 2 případy, kdy děťátka s porodní váhou 600g a 800g přežila a byla zdravá. Kéž by se to stávalo častěji.
 aaadula 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale-nesuďte, dokud neporžijete 

(3.9.2009 13:24:52)
Nesuďte rodiče, kteří si přejí , aby jejich děťátko žilo, dokud tento příběh sama neprožijete! Já sama tento příběh prožila a nikomu to nepřeju. Chlapeček, dnes již 14M se narodil s váhou POUHÝCH 430g a krom toho, že je to drobeček , je v podstatě naprosto zdravý - vidí, slyší, srdíčko, plíce v pořádku, leze, začíná hezky sedět a pomalu se přitahovat do stoje... Sama jsem se musele rozhodnout, zda ho porodit a dát mu šanci na život a nebo ho nosit a vědět, že za pár dní zemře a narodí se mrtvý. Já mu tu šanci dala, přestože to bylo hooodně těžké rozhodnutí, protože nikdo nevěděl, zda bude v pořádku, natož, jestli boj vyhraje a přežije. Bylo to nesnesitelné a kolikrát jsem se "modlila", přestože nejsem věřící, aby to radši vzdal, pokud nemá být v pořádku, protože jsem věděla, že nebudu mít sílu se starat o mimi, které by nebylo v pořádku a dodnes se za to stydím a on bojoval a bojoval spoustu dní, týdnů, měsíců spolu s lékaři a sestřičkami (kteří jsou opravdové špičky a lidi na svém místě)a přetěžký boj s osudem vyhrál! Bohužel ne každé dítko má v sobě tu sílu a to štěstí, že to zvládne a to jsou větší.
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale-nesuďte, dokud neporžijete 

(7.9.2009 10:52:42)
Tak až teď jsem se dozvěděla jak maličký se váš chlapeček narodil!kolikátý to byl týden???-odhaduju 24-25 týden?musim napsat,že to je teda opravdu zázrak!s tak nízkou porodní váhou(ale ono záleží hlavně na týdnu)co všechno teď ve 14 měsícíh umí!!!moc vám gratuluju,protože to je vaše zásluha!musíte se mu maximálně věnovat a to je dobře moc dobře a jen tak dál
 aaadula 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale-nesuďte, dokud neporžijete 

(7.9.2009 12:15:41)
Adámek se narodil naštěstí "až" ve 29. týdnu a je moc a moc šikovný a už krásně leze, sedí a kdyby nebyl tak maličký, protože omdítá jídlo, tak by byl silnější a myslím, že už by určitě i stál, protože tu snahu má. A všechno je to jeho zásluha, protože jsem s ním ani moc dlouho necvičila Vojtovu metodu kvůli zadýchávání. Je to velikánský bojovník a když ho nic netrápí, tak je to naprosto pohodový šmudlík.
 aaadula 
  • 

Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale-nesuďte, dokud neporžijete 

(7.9.2009 12:18:41)
Ještě mě napadlo, můžete mrknout na www.nedoklubko.cz v aktualitách na druhé nebo třetí straně klípek s názvem "Jedním slovem úžasné", tam je náš Adámek.
 Kamila B+ Honzík10/04 


Adámek 

(7.9.2009 14:48:00)
..teda byl a je nádhernej!chytlo mě to u srdce,přeju vám už jen to nejlepší a jak jsem psala už doufám,že máte "vybráno".
Na 29.týden byl malinký,to většinou váží kolem 700-900g-je to opravdu velkej bojovník a vy taky,hodně štěstí!!!!!
 aaadula 
  • 

Re: Adámek 

(7.9.2009 15:57:39)
Děkuju moc. Taky doufám, že to nejhorší máme za sebou. Je už jen "málo" věcí, které by mě totálně rozhodily. Takhle malý byl proto, že mi dlouho nefungovala placenta a pupečník, ale byl chytrý a šikovný už v bříšku a živil hlavně hlavičku a proto je dnes tam ,kde je.

Taky ještě jednou - hodně štěstí v práci i v osobním životě.
 Luky.Huky 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale-nesuďte, dokud neporžijete 

(8.9.2009 8:00:28)
To je broučínek...
 Mili_Klos 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(3.9.2009 15:29:34)
Se zájmem jsem si přečetla článek. Zaujeli mne pocity sestřičky která pracuje 2 měsíce na JIRPu, já tam v loňském roce stejně dlouho chodila za naší nejmladší dcerkou. Popsat pocity maminky která tam dochází se nedá popsat, je to houpačka od euforie že jsme přibrali 2g, po nejhlubří zoufalství při jaké koliv komplikaci.
Po řečtení reakce Josephin mne napadli dvě věci:
1. zda vůbec četla celý článek nebo jen první odstavec
2. vůbec neví o čem píše a nepřepji ji aby tím musela projít aby vůbec pochopila o co jde.
 Ivcaso 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 12:51:56)
Je to zlý, když se toto děje, protože si někteří rodiče naváží toho že jsou děti zdraví Mám 2 dospělé děti a 9-měsíčního syna. Naštěstí jsou zdraví a doufám že to tak zůstane. Bydlíme v domečku, bohužel mohu poravnávat, vrchní sousedi mají 3 kluky, jsou raubíři ale otec co nepropije to narve do automatů. Maminka v práci skoro pořád aby bylo za co jíst. Když některý z kluků něco vymamlasí otec ho zbije (jediný jeho způsob výchovy) Jsou ve věku 12, 9, 6let a jsou celé dny sami. Spodní sousedka když se malý Dominiček narodil byli štěstím bez sebe. Předtím asi 3x potratila. Ve 3 měsícich málo jedl a hubl, zjistilu mu rakovinu lymfatických uzlin. Prodělal spoustu léčení v nemocnici byl snad pořád. Když mu byli 4 roky, zastavila se. Lékaři mu slíbili, že mu udělají znovu testy a bude moct jít občas za dětmi do školky. Zjistili mu, že se znovu rozjíždí, to bylo v červenci a 23. prosince. Možná jsem zlá, ale děti miluji, jen si myslím když si dítě vytrpí tolik bolesti tak má žít dál. Pokud tímto vším projde a po 5 letech letech umře je to nesprávné co z toho života měl, jen bolest a koukání opodál jak jiné děti mohou řádit.. Ven pokud šel jedině s rouškou, běhat nesměl. Měla jsem to blízko a vím, že je spoustu nemocných dětí věřím že jejich rodiče by byli radši kdyby byl raubíř ale zdravý.
 Ivcaso 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(4.9.2009 12:53:53)
Je to zlý, když se toto děje, protože si někteří rodiče naváží toho že jsou děti zdraví Mám 2 dospělé děti a 9-měsíčního syna. Naštěstí jsou zdraví a doufám že to tak zůstane. Bydlíme v domečku, bohužel mohu poravnávat, vrchní sousedi mají 3 kluky, jsou raubíři ale otec co nepropije to narve do automatů. Maminka v práci skoro pořád aby bylo za co jíst. Když některý z kluků něco vymamlasí otec ho zbije (jediný jeho způsob výchovy) Jsou ve věku 12, 9, 6let a jsou celé dny sami. Spodní sousedka když se malý Dominiček narodil byli štěstím bez sebe. Předtím asi 3x potratila. Ve 3 měsícich málo jedl a hubl, zjistilu mu rakovinu lymfatických uzlin. Prodělal spoustu léčení v nemocnici byl snad pořád. Když mu byli 4 roky, zastavila se. Lékaři mu slíbili, že mu udělají znovu testy a bude moct jít občas za dětmi do školky. Zjistili mu, že se znovu rozjíždí, to bylo v červenci a 23. prosince zemřel. Možná jsem zlá, ale děti miluji, jen si myslím když si dítě vytrpí tolik bolesti tak má žít dál. Pokud tímto vším projde a po 5 letech letech umře je to nesprávné co z toho života měl, jen bolest a koukání opodál jak jiné děti mohou řádit.. Ven pokud šel jedině s rouškou, běhat nesměl. Měla jsem to blízko a vím, že je spoustu nemocných dětí věřím že jejich rodiče by byli radši kdyby byl raubíř ale zdravý.
 kalupka 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(5.9.2009 16:49:01)
Článek je podle mě moc hezky napsaný. Mám dceru má DM1.typu.Klidně si řekněte blbá cukrovka s tim dneska žije spousta lidí, ale zkuste si to jen představit vy mámy se zdravejma dětma píchat do svejch 18ti měsíčních mimin jehly s inzulinem několikrát denně. Všechny mámy které bojují a vybojují si život svého děťátka i když vědí že jim života moc nezbývá (např. slané děti, děti co jim postupně ochabují svaly a pod.) tyhle mámy mají můj obdiv. Já sem realistka nevznášim se na obláčku dnes a denně bujuju s životem jako každej jinej, ale prvda je, že od té doby co máme cukrovku přemýšlim o věcech jinak. Každej má někdy nějaký trable a když mi chtěj ujet nervy zastavim se a vzpomenu si na to jaké mám štěstí že to dcerka přežila i když zlobí jak sto čertů a mě z ní někdy třeští hlava ona je moje štěstí. Myslím že ten článek měl být o tom že na to dnešní uspěchaní rodiče často zapomínají že i v dnešní době je velké štěstí mít zdarvé dítě.
 Makče dva kluci 


Re: S článkem se dá trochu souhlasit, ale 

(5.9.2009 21:02:49)
Asi se ti narodilo dítko v termínu jinak bys to neřekla,taky mám nedonošeňatko v tu chvíly jsem nepřemýšlela jestli bude vše jak má být a prosila jsem doktory aby ho zachránily a dva měsíce brečela nad inkubátorem.Celý první rok jsme cvičily a nespočet náštěv u doktorů ani nemluvě.Naštěstí jsme celkem v pohodě když pominu podezření na epilepsii z důvodu předčasného narození.~;)
 Lassie66 


Děkuji za připomenutí 

(3.9.2009 9:15:23)
a prosvětlení dnešního rána. Potřebovala bych to mít napsané na lednici, na dveřích, na WC, jelikož já jsem tak k......ky nevděčná...~a~
Syn mi žuchnul ze stolu v jeho 10 dnech. Co se ve mně odehrávalo bych nechtěla už nikdy zažít. A stále odehrává. Mrazí mě při pouhé vzpomínce na ten pocit, co se mohlo stát. Synovi se nestalo nic, v nemocnici jsme byli jen na pozorování. Ovšem tehdy se mě tak zmocnila ta tíha strachu o někoho. Pár dní nato měl syn zánět ledvin. Opět špitál. Došlo mi, že je to nejhorší pocit, co kdy mohu mít - strach o své děti. Bezmoc. Odvrácená strana mateřství, ten strach. Bude to tady napořád, i když dětičkám bude 50.
Syn je raubíř. Padá pořád. Všechno vymete, všude vleze, děsná sranda. Ale zase si říkám - čert to vem, taky jsem ho mohla dneska krmit hadičkou.
Díky za článek.
 MartinaNov (dva rošťáci 


Re: Děkuji za připomenutí 

(3.9.2009 9:27:04)
rozumím ti, nám se to povedlo v pěti měsících...
naštěstí vše OK.
Taky na děti křičím, občas dostane ten starší (3,5) na zadek, protože ho momentálně děsně baví mě vytáčet... a že to jde při dvou dětech a neustále pracovně vytíženém tatínkovi snadno...

Každý večer, když už ti naši andílci spinkají, mě ale přepadají pocity viny, chodím si k nim lehnout a mazlit si je, pusinkovat, šeptat jim do snů, jak moc je mám ráda...

Záleží, z jakého pohledu se totiž na život díváš... i my, pořád zahlcené starostmi, bychom měly být šťastné, že máme kde bydlet, že žijeme v míru, že si můžeme na sebe obléci co chceme. Můžeme si samy zvolit partnera, rozhodnout se, jestli bude nebo nebude svatba, samy si regulujeme množství svých dětí. Máme právo na vzdělání, práci, vlastnit majetek, ROZHODOVAT SAMY O SOBĚ!!!!!!
To vše je mnohem víc, než mají miliony jiných žen na světě....
Tak holky buďme rády za to co máme a snažme se na to pořád myslet, hádám, že se nám tak bude žít o mnoho snadněji ~z~
 maja 
  • 

Re: Děkuji za připomenutí 

(3.9.2009 9:31:28)
V dnešní době je zázrak, když se ti vůbec nějaké dítě narodí...tak asi tak..... a když pak nějaké dítě máš , díváš na svět úplně jinak ( né, že bys na děti neřvala, ale jinak, zázrak, štěstí a podobně)
 vesna 
  • 

Nam dietatko zomrelo a aj tak sa obcas hnevam 

(3.9.2009 9:43:39)
Ano, autorka ma pravdu, ze obcas je dobre zastavit sa, povedat si "co ma to vlastne vytaca? Mam zdrave a zive dieta, a to je skutocne dolezite". My sme stratili nasho syna, ked mal necelych 10 mesiacov. Odisiel nahle, bez varovania, bol to zdravi a krasny chlapcek. Ked sa mu pokusali zachranit zivot, lekari naznacovali, ze ak sa aj podari, nebude to ako predtym. Ale v tej chvili vam je to jedno. Az neskor som pochopila, ze aj ked jeho odchod neskutocne boli, pomohol tym svojej dvojickovskej sestricky, lebo ak by lezal, ak by nebol sebestacny, uz by sme tazko kazdu volnu chvilu cela rodina vyletovali, chodili na ihriska, dovolenkovali... Asi by sme ziskali aj nieco ine, ale to uz je ina tema.

Po tejto strasnej udalosti som si uvedomila, ze zdravie a zivot su naozaj najdolezitejsimi hodnotami. To ale neznamena, ze ma nasa, dnes uz 2,5 rocna dcerka nevie vytocit, ze obcas nie som unavena, vycerpana a ze ma ani nenapadne povedat si "klud, bud rada, ze ju mas". Skratka som clovek, ktory obcas vybuchne a zareaguje nevhodne. Ale to je zivot a ona sa tiez bude stretavat s unavenymi ucitelkami, nervoznymi sofermi mestskej dopravy, nevludnou tetou na ulici a pod. Pretvarovat sa za kazdu cenu mi pride nie len nemozne, zbytocne a neskutocne narocne, ale hlavne skodlive, lebo aj nase obcasne vybuchy sa v rodinom kruhu uci zvladat (tam kde je to najbezpecnejsie)
 Ecim 


Mluvíš mi z duše 

(3.9.2009 13:22:21)
Martino,
místy mám pocit, jako bych ten příspěvek psala sama -hlavně o tom, jak se tu my ženy máme dobře.

Jako malá holčička jsem dospěla k závěru, jsem se narodila v té nejlepší době a na tom nejlepším místě na světě - žádné války, hlad, zemětřesení, nebezpečná zvířata, není tu ani teplo, ani zima...

A čím jsem starší, tím víc si to myslím. Jsem prostě vděčný produkt svého prostředí. Raduji se z toho, že jsem si mohla vybrat partnera, jakého jsem chtěla, vystudovat školu, jakou jsem chtěla, že mohu své děti vychovávat podle svých představ a vytvořit jim materiální i nemateriální zázemí apod. Že když zatím nechci, že do práce nemusím, že až budu chtít, tak do ní budu moci jít a budu si moci vybrat, jakou práci budu chtít dělat apod.

Samozřejmě to neznamená, že by se nikdy nevyskytly nějaké těžkosti, ale ty jsou vždy a všude.
 Luky.Huky 


Re: Děkuji za připomenutí 

(5.9.2009 21:54:02)
Naprosto souhlasím...napsalas to moc hezky. Děkuju :-)
 Ecim 


pětka ve škole 

(3.9.2009 12:51:49)
Moje maminka měla známou, jejíž dcera byla vážně postižená - mentálně byla na úrovni miminka. Když si ostatní matky stěžovaly, že jejich dítě přineslo ze školy pětku, tak říkala, že by dala všechno na světě za to, kdyby si její dceruška pro tu pětku do školy dokázala aspoň dojít.

Ono je ale hrozně těžké vystihnout zlatou střední cestu a málokomu se to povede. Myslím si, že moje maminka to zvládla skvěle, sama byla vychována neskutečně tvrdě a nechtěla tutéž chybu opakovat u nás. Zároveň na nás měla vysoké nároky, které ale byly v rámci našich možností. Všechny děti mají s rodiči větší nebo menší konflikty kvůli učení. U nás to bylo tak, že vždycky jedna z nás si myslela, že se učím příliš málo, a druhá, že se učím příliš moc. Jen se časem tak nějak prohodilo, která z nás si co myslela :-). Jako malá jsem občas dost lajdačila a potřebovala usměrnit. A když jsem si v pozdějším věku jakožto svědomitá šprtka z učení dělala příliš velkou hlavu, tak maminka vyrukovala s touto příhodou.

Sama mám strach z toho, abych to já jednou u svých dětí zvládala co nejlépe. I když jsem hodně ctižádostivá, tak zatraceně dobře vím, že dobré známky nejsou to nejdůležitější. Ale také vím, že nad vším nesmím jen mávat rukou a říkat si, hlavně aby děti byly zdravé. Je to jako se vším v životě - umět vystihnout zdravou míru. Teď jsem šťastná, že jsou moje děti ještě malinké a že školní prospěch zatím nemusíme řešit.
 ppaja 


Re: souhlas:-) 

(7.9.2009 10:19:40)
Lucko, s tvým článkem souhlasím a obdivuji tvoji náročnou práci.
Já sice porodila krásné a zdravé děti, ale ani to bohužel není na dlouho. Už přes půl roku bojujeme s nemocí a nevíme, zda je vůbec nějaká šance na úplné uzdravení. Až teď chápu, že zdravé děti jsou to nejcennější, co člověk může v životě mít.
 ppaja 


Re: souhlas:-) 

(7.9.2009 10:20:51)
Lucko, s tvým článkem souhlasím a obdivuji tvoji náročnou práci.
Já sice porodila krásné a zdravé děti, ale ani to bohužel není na dlouho. Už přes půl roku bojujeme s nemocí a nevíme, zda je vůbec nějaká šance na úplné uzdravení. Až teď chápu, že zdravé děti jsou to nejcennější, co člověk může v životě mít.
 Natanela 


Rozumím Ti. 

(3.9.2009 8:58:29)
Lucko, naprosto Ti rozumím. Také jsem toto období, kdy jsem nastoupila do nemocnice prožívala dost těžce. Na člověka to lidské neštěstí neuvěřitelně najednou dopadne. Těš se z těch úspěchů, které na svém oddělení určitě také zažiješ a řekni si, že i kdyby se podařilo zachránit jedno miminko, stojí to za to.

A co se týká těch vděčně nevděčných rodičů, víš, na jednoho je toho někdy moc a takový dvouleťák dokáže někdy být pěkně tvrdohlavý a urputný, ale souhlasím, že bychom si měli hlídat to, co nám vychází z úst. Slova se totiž dají použít i jako zbraň hromadného ničení.
 Theend 


nesouhlas 

(3.9.2009 9:25:32)
Podle mě se to takhle brát nedá. Každý má své problémy, každý se někdy vzteká a někdy je nešťastný. Je to lidská přirozenost a ani když je "objektivně" všechno OK, nemůžeme plout stále na vysmátém obláčku štěstí. Vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř. Co třeba říct těm rodičům, kterým se narodilo dítě předčasně a možná bude těžce postižené, že můžou být opravdu rádi, že mají štěstí, protože před 20 lety by tato péče nebyla možná ... protože kdyby nebylo 21. století, ale 2. světová válka a oni byli někde v koncentráku ... protože kdyby nežili v ČR ale ve Rwandě ... Tuhle jsem byla u zubařky, hrozně se bojím. Nechala jsem si dát znecitlivující injekce a stejně jsem byla rozklepaná. A myslela jsem na lidi před 100 lety, jakou zubařskou péči dostávali. A na lidi před 1000 lety, těm už asi nepomohl vůbec nikdo žádným způsobem. No a? Stejně jsem se klepala dál.
 Ecim 


Martino, rozumím Ti! 

(3.9.2009 10:52:39)
Martino,
naprosto tě chápu. Když jsem ve stresu, také se ze všech sil snažím na situaci dívat pozitivně, ale nikdy to nepomůže na sto procent. Když jsem byla podruhé těhotná, tak mi ve 2. a ve 3.měsíci bylo dost zle. Opakovala jsem si pořád dokolečka, jak je štěstí, že se mi podařilo otěhotnět, že je mi akorát hodně špatně, že nemusím do nemocnice a můžu být doma se svým prvorozeným synkem (bylo mu něco málo přes rok), že mám skvělé zázemí a manžel i maminka se mi snaží situaci ulehčit a pomáhat, jak to jen jde atd. Ale stejně byly chvíle, kdy jsem měla náladu pod psa a dalo mi zatraceně velkou námahu být k lidem kolem sebe milá. I když jsem si říkala, že si lidé kolem mě nezaslouží, abych na ně byla protivná. I když jsem si opakovala, že se na světě děje tolik horších věcí.

P.S.A ze zubaře mám také hrůzu a bez injekce si nenechám vyvrtat nikdy nic.
 Žžena 


Kdyby to bylo tak černobílé... 

(3.9.2009 10:13:43)
A myslíš, že ty maminky, kterým u vás vypipláte kilové dítko, si toho pak do smrti váží, nikdy na potomka nezvýší hlas, při každé příležitosti mu říkají "jsme rádi že tě máme", a naopak to, že matka na dítě nadává dozajista znamená, že se jí narodilo po bezproblémovém těhotenství, donošené a naprosto zdravé?
No, tak takhle to opravdu není. Ale jak to u těchto rodičů vypadá za pár let, to už Ty nevidíš...
 ...j.a.s... 


Re: Kdyby to bylo tak černobílé... 

(3.9.2009 10:18:31)
Pravdu díš, to je pak jak ve schématu - všichni bychom se měli stydět, neboť se máme lépe než děti v Africe. Kdyby na to měl myslet člověk dennodenně, tak by se oběsil, ale pokory neuškodí a sem tam se snažím alespoň v nějaké sbírce podpořit třeba právě ty africké děti.
 Žžena 


Je to v lidech 

(3.9.2009 10:23:28)
Já jsem přesvědčená, že je to (alespoň do značné míry) v lidech bez ohledu na to, jestli mají dítě zdravé nebo na začátku půlkilové v inkubátoru.
 maja 
  • 

Re: Kdyby to bylo tak černobílé... 

(3.9.2009 19:32:44)
Je teda fakt, že jsem v tomhle směru asi taky divná...vždycky když vyhazuju jídlo , které třeba zbyde od večeře už 2. den v lednici, tak si říkám...to je jídlo pro jedno dítě v africe na celý den.... Jsme deformovaní....
 miselline 


Re: Kdyby to bylo tak černobílé... 

(4.9.2009 19:06:34)
Ano, i my občas na dítě zařveme, plácneme..jsme jen ženský.
Ale na druhou stranu..každé ráno vstávám a děkuju, že ji mám a že můžu jít a že mám koho vzít za ruku, pochovat.
Nikdo kdo nezažil nepochopí tu hrůzu, strach, zoufalství a zároven naprosté štěstí.
I když někdy Káča zlobí neskutečně, tak si uvědomím, jaké obrovské štěstí máme, jak ji miluju a pokaždé si vzpomenu na dobu před šesti lety.
Stejně tak, když večer Kačka jde spinkat a přijde mi dát pusu, tak ji obejmu s veškerou láskou (at už mě něčím rozzlobila), řeknu jí, že je moje sluníčko a pokaždé v duchu poděkuju..
 Jana + 3 letý syn 
  • 

ani prožitý strach nebrání bití... 

(3.9.2009 11:50:47)
Je to o lidech - krásným příkladem je moje švagrová. První dítě se narodilo o skoro 4 měsíce předčasně, vůbec nebylo jisté, jestli přežije. Prožívala to jako každá matka. Pak se z toho malý vyhrabal a začal normální vývoj. Někdy kolem roku už se k němu nechovala jako k nedonošeňátku a po druhém roce už vyloženě začala drezůra. Navenek se tváří jako supermatka - doma své dítě ani nepohladí, ponižuje ho, trápí svojí netečností. Dnes jsou mu 4 roky. Někdy mám pocit, že si všechnu lásku od maminky vybral během těch pár měsíců, kdy byl v inkubátoru. A nebo to ta máma prostě líp neumí. Jen je mi ho občas líto, ale říkat něco nemá smysl.. a mmch ta věta - máme tě za trest - to je to nejmenší co musí poslouchat.
 Bibia 


Re: ani prožitý strach nebrání bití... 

(3.9.2009 12:19:33)
Ona je teda politování hodná!!! Nic víc si asi nezaslouží. Chudák dítě!
 Ecim 


Re: ani prožitý strach nebrání bití... 

(3.9.2009 12:27:22)
Tak z toho je mi fakt do breku. Ale ono se to té švagrové jednou vrátí, ať už prostřednictvím jejího synka, ke kterému se tak špatně chová, nebo nějakým jiným způsobem. Nejsem sice věřící, ale na božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě, něco je.
 Bibia 


Re: ani prožitý strach nebrání bití... 

(3.9.2009 12:32:09)
Melou, melou!!!!
 Ecim 


Re: ani prožitý strach nebrání bití... 

(3.9.2009 12:59:12)
Vždycky jsem byla hrozně háklivá na hrubé zacházení s dětmi. Zhoršilo se to v době těhotenství a kojení. (Teď plně kojím, mám 3měsíčního chlapečka.) A můžu Ti říct, že když vidím nebo slyším, jak jsou rodiče zlí na děti, tak kolikrát polykám slzy a říkám si, jak si ty rodiče koledují o to, aby se jednoho krásného dne ocitli v pozici týraných seniorů. A jak musí být lidem, kteří z nějakého důvodu děti mít nemohou a nikdy by se k nim tak ošklivě nechovali. No nic, nebudu fňukat a hodím se do pohody, protože - jak moudře říká moje maminka - NEJVĚTŠÍM DAREM PRO DÍTĚ JE RADOSTNÁ MATKA. A já si to opakuju skoro tak často jako to, že ZDRAVÍ DĚTÍ JE TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.
Hezký den :-)
 Eula a dva kluci 4+2,5  
  • 

Re: ani prožitý strach nebrání bití... 

(16.9.2009 0:11:03)
Moji dva chlapečci se taky narodili předčasně (34 a 30 týden) Naštěstí jsou naprosto zdraví jako rybičky a divočáci jako hrom a nic mě nenutí brát na ně kvůli jejich termínům porodu ohledy. Když zlobí, dostanou sprďunk po zásluze, zvlášť, když si o to koledujou....
Myslím, že někdy se dětem prokazuje medvědí služba, když se nad jejich chováním zavírajíé oči jen kvůli postižení.... je to nevýchovné.
A podotýkám, že své děti nade vše miluju!
 & 


Lucko, dik... 

(3.9.2009 12:24:06)
przinam se, ze jsem k clanku ponekud predpojate. Cerstva absolventka SZS nam chce neco poradit.Vrrr...
Clanek mne mile prekvapil, je sice trochu naivini, coz vzhledem k veku je pochopitelne, ale je videt ze mas hlavu i srdce otevrene k tomu ti gratuluji.
Delat na takovem oddeleni, musi byt urcite velmi silny zazitek, nedokazu si predstavit, jestli se takovahle prace da delat dlouhodobe bez vyhoreni... Preji ti hodne stesti a uspechu.
 wendulina 


Lucie... 

(3.9.2009 16:04:30)
Pro mne je tvůj článek v dnešním odpoledni jako pohlazení po duši.Je znát,že jsi empatická a není ti osud malých člobrdíčků lhostejný.A ještě tě nesemlela "profesionální deformace":-).
Sama jsem si prožila strach o předčasně narozeného syna... I ta maličká miminka,vážící sotva kilo,si pamatuji.
Kéž by takových lidí,jako jsi ty,bylo v nemocnicích víc.
Tak se drž...
 Tajtrdlík 


Važme si toho co máme. 

(3.9.2009 12:52:18)
Myslím si, že je opradu obrovské štěstí mít zdravé dítě, žádné peníze světa to nemohou nahradit.
Tak proč se lidé tolik rozčilují a hledají problémy tam kde vlastně nejsou.
Člověk, který jednou bojoval o vlastní život se zubatou si dokáže vážit každého dne navíc a tu radost dokáže kolem sebe rozdávat, má radost, když svítí sluníčko, ale raduje se i když prší.
Až zase bude někdo nadávat, že děti zlobí, kříčí, dupou, tak si vzpomenu na tento článek a už někoho takového opravdu pošlu do p... a ještě něco přidám.
Vždyť je to opravdu dar mít zdravé děti a tím, že zlobí nám vlastně dokazují, že zdravé a hlavně šťastné jsou.
Děkuji za článek
 Ecim 


Krásně napsáno! 

(3.9.2009 13:13:07)
Opravdu krásně napsáno! Když kolikrát vidím, kvůli jakým blbostem si lidi otravují život, tak mi zůstává rozum stát. Když se dokážou škaredit a být hnusní a rýpat se v tom, jestli dítě ze školy přineslo jedničku nebo jedna mínus, jaké auto si koupili sousedi nebo jestli úspěšnější kolegové v práci dostali na nějaké poradě občerstvení nebo ne...
Také mám občas chuť poslat do háje lidi, kteří vyvádí kvůli nesmyslům.
A naopak jsou lidé, kteří mají vážné problémy, ale přesto se dokážou radovat ze života. Třeba moje maminka. Byla s námi odmalička sama, před 17 lety málem zemřela na rakovinu, je od té doby v plném invalidním důchodu. Ale pobýt v její přítomnosti je balzám na nervy. Milá, optimistická, vtipná, statečná, dokáže se radovat z každé maličkosti, je šťastná, že má vnoučátka a že si je může naplno užívat.
Pořád musíme myslet na to, co je a co není v životě důležité. Život je krátký, musíme si ho umět naplno vychutnat a radovat se ze sebemenší drobnosti.
 Edit 
  • 

Zpytuju svědomí při každé nemoci 

(3.9.2009 14:15:13)
. . . vždy když děti onemocní si nadávám, včera jsem na něj zařvala , vynadala mu kvůli blbosti. . a teď se modlím aby zase zlobily a byli jak utržení ze řetězu.! Jsem nepoučitelná a brzy mi odtrne zejména synáček mě dokáže vytočit během vteřinky, můj manžel tvrdí že nebylo nic hezčího než to když mu rodiče po anyfylaktickém šoku na včelí bodnutí koupili léta odpírané kolo-))))) Díky za článek dneska budu tolerantnější -)))
 Luky.Huky 


Re: Zpytuju svědomí při každé nemoci 

(3.9.2009 15:03:55)
Jsem na tom stejně, a stačí v noci nos ucpaný rýmou...
 Ecim 


Re: Zpytuju svědomí při každé nemoci 

(3.9.2009 15:49:18)
Tak to já zpytuju svědomí kolikrát i bez nemoci. Zvlášť když vyletím kvůli drobnosti (vylitá krabice s mlíkem, po miliónté prvé rozpatlaná indulona po koberci), kterou jsem před tím dokázala ustát v klidu a vystačila s domluvou. I když se po každém konfliktu se synkem usmíříme a vysvětlíme si, co už příště nesmí dělat a na co má dát pozor, mám občas pocit selhání i dlouho poté, co se synek uklidní. Přestože vím, že dítě se musí občas usměrnit a že není možné, abych byla 24 hodin milá a příjemná. I když mi řada lidí říká, že jsem nadprůměrně trpělivá. Mám v tomhle ohledu trochu problematickou povahu, nakonec nejvíc vytrestám sama sebe. Takže se snažím držet i z čistě egoistických důvodů, abych se nemusela cítit blbě. Protože když synek na můj křik reaguje pláčem a slovy "usmíříme, tulit", tak si uvědomím, jakou nad ním mám zatím velikou moc, jak je na mě naprosto odkázaný. A já tu moc nechci zneužívat, protože vím, že ji postupem času budu ztrácet a nechci, aby měl syn potřebu mi to jednou nějak ošklivě vracet. Na druhou stanu nejsem typ matky, která by sebou nechala orat. Syn je nadprůměrně dobře dobře zvladatelné dítko.
 tlemik 


Re: Zpytuju svědomí při každé nemoci 

(4.9.2009 9:24:30)
Tak s tebou totálně soucítím, mám to úplně stejně. Trpělivost mám fakt dost velkou, ale když to přeteče, tak mi je z toho zas smutno. Taky si nechci nechat házet na hlavu bobek. Ale je mi to potom líto. Syn je taky v podstatě milionový a moc si ho vážíme, že ho máme, že je zdravý apod. i když my s manželem jsme postižení. Ale někdy teda dokáže být docela rázný. A občas si taky říkám, když se třeba vzteká nebo si na něco stěžuje, že jsou rodiče, kteří by třeba rádi mohli i to dítko okřiknout a co by za to dali, kdyby jejich dítě mohlo řádit jako to naše. Za pár dní se nám narodí další prcek a já budu doufat, že se nám z něj povede vypiplat stejně správné děcko jako náš starší synek. Prostě mateřská láska je ohromná a to že to nějaká maminka zvládá líp či hůř to k tomu patří. Uvidíme až vyrostou jak se nám to povedlo.
 Ecim 


Krásná odpověď 

(4.9.2009 9:59:27)
Děkuji Ti za krásnou reakci na můj příspěvek. Vždycky je fajn narazit na někoho, kdo uvažuje stejně. On má každý "morální právo" občas vypěnit. Přeju Ti, aby i tvé druhé miminko bylo hodné a zdravé a aby obě Tvé děti měly spolu tak hezký vztah jako ty moje. Našemu druhému synkovi jsou 3 měsíce a ten starší ho má ohromně rád. Snažili jsme se ho na miminko co nejlépe připravovat, vyprávěli jsme si o tom, hladili bříško apod. (Se mnou to doma dělali stejně.) Bráchu naštěstí přijal skvěle. I když je nám jasné, že časem nějaké konflikty samozřejmě budou. Jsem ráda, že naše snaha nebyla zbytečná, ale ono to bude i tím, že máme skvělé zázemí v ostatním příbuzenstvu a také synkovou klidnou povahou, naštěstí ji podědil po mně i po manželovi, jsme oba svým založením klidní a nežárliví a své mladší sourozence jsme měli také vždy rádi.
Přesto to pro mě v těhotenství nebylo vždy jednoduché, 2. a 3.měsíc jsem proležela, pak jsem byla šťastná jako blecha, že se o staršího chlapečka můžu starat sama, ale bylo to náročné, když jsem ho nemohla nosit a místo toho, abych ho ráno na chvilku dala do ohrádky, jsem ho musela dlouze přemlouvat, ať jde se mnou, že se autíčko, žirafka apod. chtějí podívat, jak si maminka čistí zoubky...
Totální záhul byly procházky. Sníh, náledí, bláto, synek ještě nedokázal ujít velkou vzdálenost a často ani jít nechtěl, byl to boj o každý krok. Vybavuji si okamžik, jak stojíme u zledovatělých schodů a synáček se rozhodl, že prostě nepůjde a nepůjde. Neustále jsem ho slušně přesvědčovala, ať jde, a dusila se vzteky nad tou bezmocí, i když jsem si na druhou stranu říkala, že až zas tak o tolik nejde. A říkala jsem si, co mají dělat lidé, kteří mají nějaká zdravotní omezení trvale, a jak strašně chápu to, že se občas velmi zlobí. Nakonec jsem samozřejmě vypěnila, synáčka popadla za ručičku a odtáhla pryč, následoval pláč a po pár metrech usmíření a vysvětlení, že maminka se musí poslouchat. Přesto na toto náročné období vzpomínám ráda, i tak jsem v té době zažila spoustu hezkých věcí.
Už musím končit, synek mi visí na ruce a nutí mě stavět vlak z lega.
 hopsanda 


Je to pravda 

(3.9.2009 14:49:20)
Moc chci autorce poděkovat za skvělý článek,který jistě rozsvítí lidem před očima,co to znamená štěstí.Všichni lidé totiž nemají tu možnost mít zdravé dítě a někteří ho mít vůbec nemohou.Je to přstrašně smutné bez těch veselých tvářiček a plno dalšího,co se nedá slovy popsat.A to velké štěstí nemusí být "jen" zdravé dítě,ale mnoho dalších věcí,o kterých už ani nepřemýšlíme a připadají nám jako samozřejmnost.Třeba to,že máme střechu nad hlavou a jídlo.Taková soutěž v pojídání knedlíků (nesoudím pořadatele,jen píšu svůj názor),kde se soutěží kolik jich kdo sní nejvíc.Někteří lidé z Afriky nemají nic,a jsou rádi za pár zrnek rýže.To my žijeme v porovnání s nima v luxusu.
 Hoisin 


Špatný článek 

(3.9.2009 22:46:00)
Srovnáváte nesrovnatelné. Až budete mít vlastní děti a budete mít občas všeho dost, a věřte, že to nastane, už vidím, jak si budete říkat "nebudu křičet, že zrovna počmáral lihovým fixem novou sedačku nebo zmlátil mladšího bratra, protože děti na novorozenecké jipce nejsou zdravé". To s tím přece nemá absolutně nic společného. Samozřejmě že rodiče jsou šťastní, že mají zdravé děti a vědí, že jiné na tom mohou být hůř. To ale nedělá jejich výchovu nijak jednodušší a pokud nejste flegmatik, který nad vším mávne rukou, tak vám ty nervy občas rupnou. Slečna se pokusila o filozofický článek, ale bohužel se jí povedl paskvil plný klišé.
 Hanka 75 


musím se zastat 

(3.9.2009 23:06:12)
Musím se slečny zastat a vás bych poprosila brát ohled na její věk a zkušenosti, ostatně sama o tom na začátku píše. Nekasá se, jaký napsala článek... se mi zdálo, trocha tolerance, které je zde na rodině někdy tak málo... se mi zdá...

A mě osobně velice pomáhá zastavit se a uvědomit si, že mám zdravé, šťastné děti... zrovna dnes. Nevyspalá, protože děti měli virozu, unavená, nic se nedařilo... a manžel mi do telefonu řekl, ale stejně máme takové štěstí, že je máme... a bylo - byla velká pravda a hodně věcí proti tomu bylo maličkých a mě to dobilo baterky :-)

Takže já si myslím, že něškodí tohle si občas říct, třeba i potom co brácha zmlátí bráchu, něco zničí... mě pravděpodobně budou rupat nervy, nejsem žádný kliďas, ale tohle mi dobíjí baterky se přes to přenést.

 sally 


pár minut? 

(4.9.2009 2:09:59)
Hmmm... až budeš trošku méně vyjukaná, tak by bylo docela dobré zamyslet se nad tím, proč u vás mohou maminky za dětmi jen na pár minut denně...

Mě se moje nedonošené miminko narodilo v Kalifornii a mohla jsem za ním kdykoliv - třeba ve tři ráno - a na jakkoliv dlouho. VYjímkou byly tři třicetiminutové předávačky služeb (kdy na JIPCe byl dvojnásobek doktorů a sester, papíry, dokumenty a děti si museli předávat za chodu, nesměli děti opustit - ale tím pádem tam bylo totálně "narváno") a pak akutní zásahy (např. když vzniknul problém s miminkem vedle našeho syna, tak nás požádali, abychom odešli aby bylo víc místa kolem druhého inkubátoru, kam se vezly bomby a nástroje a všechno lítalo....

... takže - doufám, že když je ti tak líto rodičů a miminek, tak třeba jednou se zasadíš o to, aby rodiče mohli být s dětmi co nejvíce - a ne jen pár minut denně.
 Tajtrdlík 


Re: pár minut? 

(4.9.2009 9:17:58)

 miselline 


Re: pár minut? 

(4.9.2009 22:26:45)
Ahoj Kočko,
dlouho jsem o tobě neslyšela..přeci jen pracovní proces brání o lítání po serverech.
Ale k "věci". V čechách můžeš k dítěti jen na chvilku - defakto na návštěvu pohladit, pochovat..případně nakrmit a když jsou jooooo vlídné sestry, tak být u koupání. Hodně jsme si psaly, takže víš, jak to probíhalo u nás.
Tady samozřejmě stav "akut" platí také. V momentě, kdy se s kterýmkoliv dítkem cokoliv děje, okamžitě musí všichni opustit JIP. Zprvu jsem se tím trápila/rozčilovala..ale jednou jsem JIP nestihla opustit a co jsem videla..už nikdy více.
 Kamila B+ Honzík10/04 


NESOUHLASIM!!! 

(5.9.2009 19:15:08)
V ČECHÁCH?tak v celých rozhodně ne,v Mostě může u miminka maminka trávit času,kolik se jí zachce,tatínek taky,nikdo je nikdy nevyhodí,vyjímkou je,když se "něco"děje,to je posíláme na chodbu,protože je málo místa.Některé maminky chodí i v noci-je to jejich dítě a mají na to právo a nechápu proč by to někomu mělo vadit...u nás teda nikomu.Je fakt,že je zajetej řád,že mamky chodí po 3h,odsajou mlíčko,popř.nakojí,pomazlí se,ty co maj děti v lepším stavu si i samy vykoupou,hodně se "klokánkuje"(tělo na tělo-miminko nahé na nahé tělo maminky)a dělá se to i u zaintubovaných dětiček,když to jejich stav dovolí...ale můžou přijít kdykoliv mezi tím a taky chodí...jenže mají svoje gyndařský vizity,vyšetření atd.
Ale rozhodně není pravda co píšeš že v Čechách je to jinak.....

a k autorce-chápu tě,jsi tam ještě krátce,potřebuješ se z toho vypsat,já dělám na jipu 14 let a stále nejsem vyhořelá,taky mám potřebu všechno ze sebe dostat,vypsat se,vybrečet se....ale to až doma,v práci se před maminkou rozbrečet nemůžu,protože tim jí nepomůžu,musíme být kolikrát silnější než ony,každý den stres,boj o život,plačící maminky,kolikrát se nestihnem najíst...ale strašně mě ta práce baví..pak přijdu domů a jsem šťastná že mám zdravého syna-my sestry na to koukáme opravdu jinak,musíš být silná,je to poslání a naučí nás vážit si života
 Isabelka 


Re: NESOUHLASIM!!! 

(5.9.2009 20:10:17)
Zdravím a pokud smím, mohu potvrdit, že i u nás na Moravě(zlínsko) to funguje, tak jak jsi popisovala. Systém zřejmě funguje všude stejně a asi by to ani jinak nešlo. Tříhodinové intervaly a návštěvy, kdy to je jen možné, kdy maminka chce. Já jsem za naší dcerou chodila, kdy to bylo jen možné. Domnívám se, že sestřičky se snaží, ikdyž zřejmě pro ty, co nemají vlastní děti je to těžší. Ale všechny se snaží být milé a přátelstké. Zrovna tento měsíc se za nimi na JIP a na intermediál chystám. Mám pro ty malé prcky ponožičky a taky se chceme ukázat a nechat tam děkovný dopis s fotkami, té naší cácorky. Nejen pro ně jako dík za vše, ale i pro ostatní maminky jako podporu!! Říct jim, že musí mít víru a sílu vydržet!!! Protože úsměv malého stvoření ten počáteční boj převálcuje~;)~;)~;)
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: NESOUHLASIM!!! 

(5.9.2009 20:45:19)
Isabelko to nejvíc potěší,když pak maminka přijde ukázat svojí ratolest nebo pošle fotky a dopis jak se mají:-)přeju pevný zdravíčko!!!

a máš pravdu,až když jsem se stala sama mámou,tak jsem víc začla chápat rodiče,všechno víc prožívat...
 Isabelka 


Re: NESOUHLASIM!!! 

(5.9.2009 21:30:36)
...přiznám se, že se na ně i těším...nějak mi ti lidi přirostli k srdci~;)

ještě jsem chtěla dodat...kdyby mě nepotkalo brzké narození naší dcery asi bych si nedokázala představit, jaké to je prožít něco takového. S nepochopením od ostatních maminek, které to nemyslí samozřejmě ve zlém, se setkávám stále v nejmenších drobnostech. Nic z toho nám, ale nevzalo chuť mít další děti a druhé už "plánujeme" lepší je přejeme si.~;)
 aaadula 
  • 

Re: NESOUHLASIM!!! 

(6.9.2009 8:47:41)
Také nesouhlasím s pár minutami. Rodila jsem v Motole a mohla jsem za malým kdykoliv se mi to hodilo zvlášť, když už jsem pak dojížděla z domova (nejsme z Prahy) a musela jsem to časově přizpůsobit druhému synovi, co byl doma. Veškerý personál byl naprosto senzační, opravdu lidé na svém místě a před všemi, co tuto práci dělají HLUBOCE SMEKÁM, protože když vidíte, jak obratně pracují s miminky tak maličkými ( a my byli extra maličcí), je to opravdu něco.

Když nás po 4,5 měsících pouštěli domuů, byla jsem moc ráda a šťastná, že to máme za sebou, ale přesto jsem měla pocit, jako že jim malého "beru", protože k němu byli opravdu moc milé (k ostatním samozřejmě také) a dodnes tam chodíme, kdykoliv jedeme na nějakou kontrolu a posílám fotky a různá "videika" a když potřebuju nějakou radu, paní doktorky, se kterýma jsem v kontaktu, vždy rády poradí a moc jim za to děkuju.
 Isabelka 


K zamyšlení 

(4.9.2009 18:25:07)
~;)Jako jedna z mnoha, kterou to nekonečné stání u inkubátoru potkalo při předčasném narození (29tt) naší dcery Lucie, se ráda setkávám s názorem někoho, kdo je zúčastněn, ale poněkud v jiné pozici. Byť je autorka mladá..přiznám se, že mi velmi lichotí číst její řádky. Nemyslím si, že chtěla řešit otázku, zda je vhodné zachraňovat děti předčasně narozené a vše co následuje poté. Jako velké vypětí pro matku, obavy co a jak bude dál. Ani se nesnažila hodnotit, jak kdo z nás své dítě vychovává. Domnívám se, že se jen snažila poukázat na nejistotu, emoce a obavy, kterými si matky a jejich rodiny prochází a to oproti těm, které se s tímto nesetkají. Upřímně řečeno, žádnému nepřeji zažít to stání a jen dívání se na drobečka, kterého před tím cítíte v bříšku a tolik se na něj těšíte. Pohled na malé stvoření, které dýchá s hadičkami a jídlo mu do bříška putuje sondou. Ten pocit, že si to malé smí pohladit jen prstem na pár minut. Taky jsem si nic takového nepřipouštěla, že by nás to mohlo potkat, ale stalo se. Jediným štěstím je to, že je dcera silná a vše zvládá a je zdravá. Je to zázrak, ale nyní vím, že vděčím nemocnici a celému personálu, tzn. doktorům a sestřičkám jako je pisatelka, za to, že jí máme. Je to zázrak!!!Od narození dcery uplynulo téměř 8 měsíců. Vůbec poprvé se o těchto pocitech zmiňuji a to veřejně. I přesto se mi o tom těžko píše. Jsou to tak silné emoce a pocity, které člověka uvnitř poznamenají a proto se nedivím, že to na tak mladou slečnu silně zapůsobilo a měla potřebu se z toho vypsat a podělit se. Závěrem bych ráda napsala, že všechna dříve narozené děti nemusí být nezbytně postižená. Je to jen pocit a není nutné všechny "házet" do jednoho koše. My po propuštění z nemocnice musíme cvičit vojtovu metodu, je to náročené a vyčerpávající. Ale vím, že zvládneme vše a naše dcera bude v roce chodit a bude stejná jako všechny děti narozené v 40tt.~;)
 Tajtrdlík 


Re: K zamyšlení 

(4.9.2009 19:50:15)
Moc hezky napsané. ~x~
Hlavně povzbuzení pro ty, kteří stojí dnes u inkubátorů a neví co bude zítra.~;((
Z dosavadní diskuse moc moc optimismu neznělo.~n~
Ještě jednou díky za jiskřičky naděje, pro ty kteří toho štěstí tolika nemají.~m~~R^
 V+L8 
  • 

díky 

(4.9.2009 19:54:38)
díky za připomenutí toho, jak málo stačí člověku k tomu, že se mu zhroutí svět. Člověk si opravdu někdy neváží toho co má. Mám syna,kterého miluju a přesto na něho občas křičím a zlobím se na něho / někdy i zbytečně, spíše z únavy.Pak toho strašně lituju. Druhé se nedaří už 7 let :-( Díky Tvému / myslím, že moc pěknému příspěvku, který mi vůbec nepřišel jako klišé / jsem si opět uvědomila, jaké mám štěstí, že ho mám a že je zdravý. Čekáme už skoro 2 roky na adopci a to už bude úplně jiné. Jsem nervák a mmch taky sestra a vidím spoustu utrpení mladých lidí. Pak si vždy říkám, mám štěstí, jsem zdravá, mám zdravé dítě, hodného muže. Jsou manželé, kteří nemají děti žádné, nebo jsou vážně nemocní. Jen na to občas zapomenu v té " honbě " za druhým dítětem. Proto jsem opravdu ráda, že jsi to tak pěkně napsala. Maminkám, které zažily tuto strašnou zkušenost s miminkem, které se narodilo dřív než mělo, držím palce a moc obdivuju jejich sílu.
 Lístek 


přečtěte si... 

(4.9.2009 21:41:16)
Pro Vás, co nejste zas tak úplní materialisté - přečtěte si knížku:

Benjamin Klein: Poznej svého anděla

je to fakt zajímavý pohled na postižení...
Mě dost otevřela oči. A to jsem speciální pedagog. Fakt doporučuju.
 Lizzie 


Rozporuplné 

(5.9.2009 7:46:38)
Myslím, že článek srovnává nesrovnatelné. To, že má maminka v obchoďáku momentálně lehce nervy v kýblu, neznamená, že je špatná nebo, že si neváží toho, co má doma.
To, co popisuje pak jsou samozřejmě smutné kapitoly, ale fakt nevím, proč to dává k sobě.

 Lassie66 


Re: Rozporuplné 

(5.9.2009 7:54:01)
Ahoj Lizzie,
zdravím ranní ptáče. Já myslím, že autorka nesrovnává. Jen se zamýšlí a spousta z nás se po přečtení taky zamyslelo a zaradovalo. Jelikož to děláme málo. Víš kolik dětí třeba autorka zachránila před plácnutím vypěněné matky, která se zrovna přečetla článek a řekla si:"Ehhh, což..". Tyhle články neublíží. Já bych si ho potřebovala vylepit všude po bytě, i do auta - jelikož mám krátkou paměť.~x~
 Lizzie 


Re: Rozporuplné 

(5.9.2009 8:10:19)
Koukám, že sis taky nepospala:) Víš, mě to přijde i vůči těm matkám se zdravými dětmi dost úsečné. Já moc děti obecně nemusím, ty vlastní asi budu rozmazlovat, pro pár příbuzenců mám slabost taky, ale když jsem nedávno celý den a ve městě hlídala, tak jsem měla chuť v půlce se vším seknout a odvézt ji domů dřív. Nikdo mi nevymluví, že to mrně bylo vyčurané jak opice, což ostatně dokazuje už dávno, a jestli má někoho podobného někdo doma furt, tak se nedivím, že mu ujedou nervy a mně osobně mi přišlo blbé o tom napsat článek.
A to jsem nějaký čas pobývala s postiženými dětmi.
Podobné scény nejsou tak fest, nemám ráda, když matka na dítě celou dobu ječí nebo je na něj sprostá, což už jsem taky párkrát viděla - ale to je jiná kapitola. A ta máti zpravidla už od pohledu vypadala jako pořádná křupka, žíla a tak...ou, teď jsem asi zobecnila~:-D
 Alča 
  • 

TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 13:42:37)
Dobrý den všem,
obdivuji autorku příspěvku, že si vybrala tak těžkou práci. Mám předčasně narozenou dceru a rozumím tomu, co píše. Zdraví je opravdu to nejdůležitější. Pokud byste chtěli pomoci - maminky předčasně narozených dětí vědí o mezeře na trhu - těm malým drobečkům chybí deky, čepičky i ponožky - mrkněte na odkaz http://www.zrnka.cz/projekty/klokanci/ - A POMOŽTE I VY!!! Je to skutečně pro dobrou věc!!! Alena
 aaadula 
  • 

Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 14:12:53)
Pokud se mezi vámi najde některá, která pomoci může, určitě také mrkněte na www.ba-boosh.cz a www.dvojcatka.cz, kde najdete oblečení od velikosti 44 a v KIKu nakoupíte už i 42, někdy i v C&A. Určitě budou v nemocnicích rádi za všechno, i třeba oblečení na panenky (baby born... - je celkem kvalitní a odpovídá rozměrům), které už vaše holčičky mohou postrádat, když už si s nimi třeba nehrajou. Já sama nechávala na odd. věcičky po svém chlapečkovi a doufám, že ostatním dětičkám nosí štěstí jako máme my. On sám byl oblékaný na odd. do oblečení na panenky a já mu říkala moje malá baby born.
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 19:26:07)
Možná se někdo bude divit,ale věcičky-pidi bodýčka,čepičky,kabátky,deky-to všechno kupujeme my sestry z vlastních peněz-skládáme se na to...některé maminky pletou ponožky a pak je přinesou,jsme za to vděčné
 Luky.Huky 


Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 22:30:28)
A mohla bych se tedy zeptat na nějaké střihy - co se týče svetříků apod.? Ráda bych Vám něco napletla, ale nevím, zda stačí klasicky nebo je nějaké omezení. Na Zrnka.cz píše paní, že by měly být oblečky zavinovací - kvůli kanilkám apod., a to nevím jak...
 Luky.Huky 


Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 22:27:01)
Já na panenky pletu a už jsem také paní od "BabyKlokánků" psala, že bych ráda pomohla - opravdu tedy stačí velikost jako na Baby born? A klasické oblečky? Protože paní tam psala (na zrnka.cz), že svetříky by měly bát zavinovací kvůli kanilkám, a to nevím jak udělat...
 aaadula 
  • 

Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(6.9.2009 8:54:42)
Já myslím, že se jim hodí velikosti různé, protože velikost na baby born můj chlapeček nosil, když měl kolme jednoho kila a mívají tam děti i větší, nejen tyhle maličké. Určitě se hodí všechno. Já doma přešívala bodýčka po starším synovi a šila podle věcí na panenky než jsme měli nakoupeno originál oblečení a pak odnošené a mohli jsme to tam nechat.
 Luky.Huky 


Re: TAKY MŮŽETE POMOCI 

(5.9.2009 22:22:08)
Moc děkuji, už jsem paní psala, určitě se zapojím :-)
 kaci 


Přesně 

(5.9.2009 21:22:16)
Jojo, je to přesně tak. Co se mi narodilo druhé dítě, tak jsem věčně nervózní, že nic nestíhám a nezvládám, křičím na ně na oba a pak si "rvu vlasy", protože je to fakt naprosto trapný a v porovnání s jinými si nemám vůůůůbec na co stěžovat.
 ZuzkaN 


Re: Přesně 

(6.9.2009 2:17:24)
Lucko, máš naprostou pravdu! Často se zabýváme a vztekáme se nad banalitami (já bohužel velmi často) a někdo jinde řeší, zda jeho dítě přežije, bude zdravé nebo ne...
Mám 3 zdravé syny, často jsem vzteklá, nevrlá na ně. Ale poslední dobou si taky často vzpomenu na mojí kamarádku, která takové štěstí jako já neměla. První syn měl rakovinu, naštěstí se vyléčil. Druhý syn se jí narodil předčasně (asi 3m před termínem) Odstříkávala mléko, chodila za ním, sledovala pokroky i problémy. Měl problémy s dýcháním, nakonec se ale podařilo aby dýchal sám bez přístrojů a dokonce si ho mohla vzít domů, plně ho kojila- vše vypadalo skvěle, nadějně. Doma jí zničehonic zemřel. ~n~ Nikdo neví proč, co mu bylo.
Pokaždé když si na ní vzpomenu,nadávám si, proč řeším takové blbosti jako že kluci zlobí, neposlechnou, nejmladší syn mi min. 4 měsíce prořval, co ona by za to dala, kdyby slyšela svého druhého syna takhle plakat?????
 tynunka 


Lucko, mluvíš mi z duše 

(6.9.2009 10:03:13)
včera mě propustili z nemocnice, kde jsem strávila nejhorší tři dny svého života, personál byl milý, všichni byli moc hodní, ale není to nic platné, když jsem byla přijata pro mrtvý plod v pátém měsíci, bezmoc a zoufalství znám velmi důvěrně, také bolest a slzy, přání ať už to skončí, po injekcích vyvolávajících stahy mi bylo zle, brečela jsem, kroutila se v křečích, zvracela a přála si konec na sále, nepovedlo se, potratila jsem na záchodě a své dítě viděla, na tři vteřiny ale viděla, ten pohled už mi nikdo nevymaže, smířím se časem se vším, ale ten obraz se mi vryl do paměti hluboko, hned zítra si jdu nechat napasat doporučení na sezení k psychiatrovi, nezvládnu to ani s velikou pomocí celé mé rodiny a přítele, kteří při mě stojí ve dne v noci...
u nás po městě chodí těhotná narkomanka, celou dobu těhotenství bere drogy, pije alkohol a já mám vždycky chuť ji zabít, když ji vidím, ničí své dítě, které se sice narodí závislé, ale možná po jiných stránkách zdravé, nechápu, proč mě se to nezdařilo, jsem mladá, zdravá, nekuřačka, vyhýbala jsem se všemu, co by nám mohlo ublížit a stejně miminko ve mně zemřelo

mimochodem mám taky SZŠ, ale už dva roky tu práci nedělám, přešla jsem na domácí péči, kde mi bylo lépe na duši
komentáře nade mnou jsem nepřečetla, ale souhlasím, že někteří rodiče si neváží toho, co mají, na druhou stranu svá slova většinou nemyslí vážně a mohou být jen unavení, nebo přepracovaní
vím, že až se budeme moci pokusit o miminko znovu, do nemocnice se třeba odstěhuju, jen abych donosila dítě zdravé, udělám všechno na světě, aby se mi splnil sen, sen držet svoje zdravé dítě v náručí, ikdyby to mělo bolet jako nikdy a kdybych měla udělat nevímco, nevzdám se
 aaadula 
  • 

Re: Lucko, mluvíš mi z duše 

(6.9.2009 11:15:37)
Tynunko, je mi moc líto, co se vám přihodilo a mrazí mě z toh v zádech při vzpomínce na přibližně tuto dobu před rokem, kdy můj nedonošený chlapeček bojoval o život.

Když jsem po císasři chodila k nám do nemocnice, protože jsem měla nějaké komplikace a vždycky jsem čekala na odvoz a viděla ty těhotné sotva co vylšly od lékaře, jak si zapalují cigaretu, bylo mi taky mizerně a také jsem se pořád ptala, proč já, když jsem nedělala nic, co by mrňouse mohlo ohrozit. Je ale fakt , že u mě se na tom podíleli lékaři. kardiolog včas nereagoval na můj vysoký tlak, přestože k němu chodím už 7 let a lékařka na UTZ měla pořád na všechno dost času, přestože bylo spoustu věcí špatně.

Psychiatrovi se určitě nebraňte. Já to všechno zvládla bez něj, ale možná o to je to teď někdy horší, pořád z toho nejsem venku, přestože mám možnost svého chlpečka držet v ruce a přes svůj nepříznivý start do života, je zdravý, jen mě "trápí" s jídlem a díky tomu moc neroste a nepřibírá.

Přeju starašně moc štěstíčka do budoucna a jen to dobré.
 Hájkovi+Samík 
  • 

Re: Lucko, mluvíš mi z duše 

(6.9.2009 18:55:30)
Milá Lucko, Vám a všem sestřičkám na oddělení poporodní péče pro silně nedonešené děti (nejen v Motole)- jen smekám a přeji pevné nervy, velkou toleranci vůči příbuzným, kteří za těmito dětmi docházejí a hodně - hodně sil, abyste tu sílu předávaly právě těm příbuzným dětí, které u vás na oddělení musí pobývat. Děkovat a děkovat za vaši péči - to jen minimum, co vám, jako příbuzní těchto dětí, můžeme poskytnout.
Brzy oslavíme 3.narozeniny Samíka narozeného ve 30.týdnu...nezletilá "maminka" z porodnice opět utekla do party, kde otěhotněla, "tatínek" žádal u kilového drobečka pokrevní zkoušku, "babička" z jeho strany žádala, aby si jej "PánBůh" vzal a my - prarodiče z "maminčiny" strany prosili celý svět, aby byl Samík vpořádku. Kolik síly, útěchy, v těch nejvypjatějších chvílích a momentech, kdy život Samíka několikráte visel na pomyslné nitce, se nám dostávalo právě od sestřiček na oddělení...JE DODNES NEDOSTATEČNÉM DÍKY. Chodíme k těmto i dalším novým sestřičkám (a lékařům)na oddělení poděkovat několikrát do roka, prý je i povzbuzujeme do jejich velice náročné práce právě prostřednictvím našeho Samíka, že ta "práce", stojí za to.
Samík se připravuje do školky, je zdravý (samozřejmě s některými menšími - většími pro nás ale již detaily - symptomy silně nedonošeného dítěte), je hodný, umí i zlobit, jsme na něj přísní, ale hodně laskaví a především MILUJÍCÍ.
Sestřičko Lucko, zdravíme Vás a i přes Vaše mládí - hodně - hodně radosti, trpělivosti a zdaru ve všem, co pro miminka - ale i jejich příbuzní - můžete udělat.
Samík+Děda na mateřské+babíAlbí
 Pavla s Káťou a Martínkem 
  • 

zdraví je opravdu nejdůležitější 

(6.9.2009 11:10:28)
Musím s Vámi jen souhlasit,kdo ty děti v inkubátoru neviděl jen těžko pochopí.Já tu zkušenost mám dokonce dvojitou.V roce 2005 se nám narodila dvojčata,Káťa měla 610 a Martínek jen 450 gramů.Když jsme šli po čtyřech a půl měsích domů byl to zázrak,že jsme vše tak ustáli.Martínek měl za sebou už dvě operace.Ve statistice za rok 05 bylo 14 dětí narozených pod 500g a jen tři přežily,ještě teď mám husí kůži při pomyšlení jaké měl Martínek štěstí.Hlavně díky celému týmu v Podolí,jsou moc supr a vypiplali naše miklísky.
Jsem šťastná za každý pokrok,který Máťa udělá.Konečně Kačku začíná dohánět.Po takových zkušenostech si člověk přerovná priority života.Prkové jsou hyperaktivní a zlobení je občas únavné,ale jsou ZDRAVÍ!! Pavla
 aaadula 
  • 

Re: zdraví je opravdu nejdůležitější 

(6.9.2009 11:19:20)
Moc gratuluju ke zdravým dětičkám. My mám chlapečka 14M, narodil se v Motole a měl jen 430g a je také zdravý a moooc šikovný.

Přeju hodně zdraví a pevné nervy s hyperaktivitou.
 aaadula 
  • 

Re: zdraví je opravdu nejdůležitější 

(6.9.2009 11:39:56)
Mohla bych se, prosím, ještě zepta, jak Martínek baštil a kolik měřil a vážil na roce, ne korigovaným? Děkuju.

 Šmudlinka 


zdravotnictví 

(6.9.2009 22:12:40)
Prošli jsme si vším, co Lucie popisuje - náš syn se narodil v 26+6tt. Vážil 830g a zhubl na 745g. Celou dobu jsme měli o něj velký strach a skoro každou návštěvu u inkubátoru jsem obrečela.
Nyní je to již tříletý živý a velmi citlivý klučina. Je zcela v pořádku (kromě dalekozrakosti, kterou zdědil po manželovi, ale toto může zdědit i normálně narozené dítě). Začal už chodit i do školky. A někdy, když si to zaslouží, dostane i vyhubováno ač je nedonošený~:-D.
Občas se setkám s maminkami a dětmi narozenými předčasně a mohu říci, že většina těchto dětí je v pořádku (i ty s nižší porodní váhou než byla našeho syna). Jen se pořád nemohu zbavit pocitu, že tyto předčasné porody jsou naším zdravotnictvím uměle vyvolávány (tak jak to bylo u mě), jelikož doktoři jsou si skoro jisti, že to dítě přežije a bude zdravé.
Přes tuto nemilou zkušenost, bych chtěla moc poděkovat veškerému zdravotnickému personálu, který se na neonatologii o předčasně narozené děti stará. Je to velký psychický nátlak a personál tam dlouho nevydrží.
Lucko, děkuji i za ostatní děti. Vydrž - výsledky stojí za to.~x~
 Petra,2 děti 
  • 

Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity 

(6.9.2009 23:08:09)
Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity ... do slova i písmene...Obávám se však, že kdo se smrti nedotkl, neresuscitoval a po neúspěchu neomýval mrtvé, ...nepochopí
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity 

(7.9.2009 9:04:53)
přesně tak...neni asi nic horšího.....já dělám JIRP pro větší děti,ale i na JIP pro nedonošence-střídáme se a na smrt si nikdy nezvyknu,kor u dětí,vždycky mě to srazí do kolen a v duchu dávám výpověď,ale pak se vybrečim a jdu do práce-do práce,která mě naplňuje a mám jí moc ráda.Myslim si ale,že mě to obere o pár let života...když pak vidíš rodiče,příbuzný a tu strašnou bezmoc a beznaděj a nemůžeš jim pomoct:-(

ale na druhou stranu je tu spousta dětí co jsme společně zachránili a to jdu pak z práce s neuvěřitelným pocitem štěstí,radostí

 aaadula 
  • 

Re: Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity 

(7.9.2009 9:35:44)
Opravdu smekám před každým, kdo tuto práci dělá, protože to není nic jednoduchého.

Já z oboru nejsem, ale s tou bezmocí jsem se setkala sama, když se mi narodil loni předčasně chlapeček a jak říkám, kdo toto neprožije a nedostane se na některé z těchto oddělení, opravdu neví, co to obnáší. Ještě teď , když se tam chodíme ukázat, když jsme na nějaké kontrole v Praze, je mi z toho úzko, když vejdu za dveře oddělení.

Ale na druhou stranu říkám, že pokud se to neštěstí stane, když se děťátko narodí dřív, je to "lepší", nedž když se to stane, když už je dítko doma nebo pak už větší a máte za sebou nějaké prožitky, mazlení, vztah. Nedovedu si ani ve snu představit bolest těch lidí, přestože my jsme byli tak blízko. Máme ale ohromného bojovníka a všechno bravurně zvládnul.

Přeju hodně štěstí.
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity 

(7.9.2009 9:43:01)
a já přeju hodně štěstí a zdraví vám!!!!

a hlavně!aby jste to už nikdy nemusela prožít,určitě už máte "vybráno" a věřim,že vaše návštěva sestřičky moc potěší,u nás máme velkou knihu,kam lepíme fotky-při narození a pak vedle jak děti rostou,lepí se tam i přáníčka od maminek k vánocům,dopisy atd..když jsem tam nastoupila,knihu přečetla a nezůstalo jedno oko suché...tohle je taková satisfakce a smysl naší práce,když vidíme že děti se mají dobře,rostou a jsou zdravé

mějte se moc hezky
 Hanka+2holky 


Re: Pracuji na ARU několik let a mám stejné pocity 

(12.9.2009 15:23:04)
Já jsem na interně-a ty pocity mám stejný.Když procházím vizitu a na pokoji mám zrovna 2padesátníky s rozesetým nádorem,na opiátech,kde se čeká, kdy příjde to vysvobození,tak si říkám,co řešíme obecně za hovadiny.

 Lili 
  • 

x 

(6.9.2009 23:25:26)
Milá zakladatelko, jistě máš pravdu.

Ale na základě jednoho zážitku z obchodu nemůžeš paušalizovat.

Vzpomen si na matku v Erbenově POlednici...jistě i ta své dítě milovala, ale už toho najednou na ni bylo "příliš". Když člověk použije ostrý výraz, neznamená, že dítě nemiluje, nebo si toho, že ho má neváží...snad jen na chvíli, protože je jen člověk.

Až jednou budeš matkou - pochopíš - že děti nejsou jen bezmocné uzlíčky, ale někdy i sakra nepříjemní prudiči. To často nechápou ani matky miminek, nedávno na rodině proběhla diskuse, kdy se matka miminka děsila toho, jak na odrostlejší děti matky řvou.
NO, ono je to totiž o tom, že děti jsou něco jako pokušitelé. Neustále testují výdrž a svatou trpělivost rodičů a brnkají jim na nervy - stokrát denně. Až jednou uslyšíš sama sebe, jak ječíš na své dítě, nebo vypouštíš z pusy něco "nevhodného" možná si vzpomeneš.
 Kamila B+ Honzík10/04 


Re: x 

(7.9.2009 9:27:04)
taky na svého syna kolikrát řvu-je to pěknej rošťák,hyperaktivka,tvrdohlavec a umíněnec...ale autorka to nemyslela zle,nechtěla napsat,že ty co maj nedonošené děti,jsou supermatky a ty co maj děti zdravé jsou špatné matky.Tohle pochopí asi vážně jen zdr.sestra nebo rodiče nemocných dětí

napíšu to takhle:není to tak dlouho co jdu zdrcená z práce,po 12 h směně,kdy nám po neúspěšný resuscitaci v podstatě nezachranitelnýho dítěte,kdy jsme dělali co jsme mohli-dítě zemřelo,víc napsat nemůžu,je to veřejná diskuze,nebyl to ale nedonošenec....vidíš nešťastný rodiče,co se choulí ke svému dítěti,kterýmu není pomoci,vidíš je pak padat k zemi,kdy nemůžou hrůzou ani brečet jen vydávaj bolestivý výkřiky zoufalství,dostává nás to všechny,i když se možná navenek tváříme jinak,odcházim na balkon vybrečet se,aby mě neviděli,pak se seberu a jdem dítě umýt a udělat všechno co je spojený s tím,když pacinet umře...v hlavě mám prázdno,cítím strašnou bolest a bezmoc...jdu z práce a na zastávce vidim vzteklý batole a maminku co si s nim neví rady..a pomyslim si,buď šťastná,zlobí tě,ale je ŽIVÉ a ZDRAVÉ!!!neodsuzuju jí,chová se jako každá jiná máma...jen je to prostě paradox..jedný mamince umře dítě a o pár hodin později vidim bezmocnou maminku,ale jen z důvodu vztekajícího se dítěte-tím jí neodsuzuju,jen je to prostě můj pohled na daný téma a tohle může pochopit vážně jen zdravotník nebo rodiče co jim zemřelo děťátko
 Třeba Petr, asi jediný chlap v diskuzi, 2 dcery, 1 syn, 1 dcera na cestě 
  • 

Pozdrav Patrikovi 

(7.9.2009 0:48:16)
Po dvou zdravě narozených dcerách jsem s manželkou rodil mrtvého syna přibližně tři dny, u toho mi málem umřela i žena. Tudíž chápu pocity "mladé sestřičky", která to zažívá každý den. Pro ty co si myslí, že je lepší to a to, bych doporučil 14-ti denní brigádu na uvedeném oddělení, možné by své životní názory přehodnotili. Jak bylo psáno v diskuzi, kdo se nedoktne smrti, absolutně neví o čem mluví ...
 TerezieK 


nemocné děti 

(7.9.2009 13:30:21)
Ono já si myslím, že čím víc člověk tíhy zažije tím víc je potom "náročnější" na vnímání krizových situací u cizích lidí. To co je pro mě "nic" je pro druhé tragedie. Tím chci říci, že chápu názor autorky, jak je zděšená z toho co vidí za těžké chvilky maminek a tatínků. Jenže každý z nás má nějaký život a to že se někomu narodí předčasně dítě neznamená, že někdo kdo má "vzteklého zdravého chlapečka" nemůže zažívat taky těžké chvíle, akorát jiného charakteru. Ano můžu si říkat, chudáci rodiče těžce smrtelně nemocných dětí, ale člověk není robot, každý z nás žije v nějaké sterotypu. A autorko věř, že i ta maminka co je vytočená ze vztekajícího se dítěte v supermarketu si každý den večer říká, díky Bohu, že mám tak krásné a zdravé dítě, protože každá máma ví, že to co je ted, nemusí být zítra!!!!! Až budete mít vlastní dítě, tak se Vám rozšíří obzory vnímání světa. Držím palce, aby jste ve své práce vydržela!!!!! Dobrých duší není nikdy dost.
 Duslik 


Zlobidýlko 

(7.9.2009 22:58:11)
Souhlasím s pisatelkou. Mám doma téměř pětileté zlobidýlko, ale naštěstí zdravé. A i když se na něj někdy rozlobím a vynadám mu, tak si pak řeknu - Hlavně že jsi zdravý. Přes 20let pracuji jako sestra(dětská)a prvních 10let jsem dělala na směny na oddělení, kde byla většina dětí s mentálním a někdy k tomu i tělesným postižením. Takže jsem velmi šťastná, že náš čertík je zdravý.

Laďka + Domík (4roky a za pár dní 9měsíců)
 Bettynka, 1 dítě 21 měsíců 
  • 

Souhlasím - vlastní zkušenost 

(8.9.2009 20:09:04)
S tím naprosto souhlasím, před 1č dny jsem přišla o dítě v 18 týdnu, začala jsem si víc vážit svýho malého miláčka, co mám doma, je to to nejcennější v životě - dítě, zdravé dítě, taky jsem pochopila, jak mám skvělého manžela a jak moc pro mě znamená.
 Markéta, dcera Barbora 


já jako mladá maminka... 

(1.5.2011 20:42:13)
Dobrý den. Já jako dvacetiletá čerstvá matka jsem si po celou dobu těhotenství myslela, že mně nebo mému dítěti se nemůže nic stát. Ale to jsem se přepočítala. Dcera se mi narodila ve 37. týdnu přirozenou cestou, kvůli malému množství plodové vody vyvolávaným porodem. Narodila se mi krásná a na první pohled zdravá holčička. Že se něco děje jsem zjistila až dva dny po porodu. Po celou dobu vyzvracela všechno mlíčko, které vypila a když jsem na to upozornila lékaře, pokaždé jsem dostala odpověď, že je to normální, že se nalokala plodové vody. Divné jim to přišlo až ty dva dny po porodu, když po celou dobu čekali na první smolku, která stále nepřicházela. Ten den mi ji v deset ráno vzali s tím že musí na vyšetření. To už jsem začínala tušit, že se něco děje. Jak mi ji přivezli z rentgenu ve čtyři odpoledne, měla jsem už opuchlé oči od pláče. A po sdělení, že se maličká narodila s vrozenou vadou tlustého střeva a že musí na operaci jssem neměla daleko ke zhroucení. Barunku mi odvezli na fakultku do Ostravy a mně z porodnice propustili. Hned druhý den ji operovali. Jelikož bydlíme trochu dál od Ostravy, dojížděli jsme s přítelem alespon ob den. Nezapomenu na první pohled, jak byla po operaci. Těch hadiček, dýchací přístroj a byla udržovaná v umělém spánku. Naštěstí je to malá bojovnice, takže za měsíc jsme si ji jako šťastní rodiče odvézt domů. Sice potřebuje speciální péči, protože má střívko vyvedené z bříška, ale vše mně v nemocnici naučili. Ztratila jsem z toho stresu mléko, ale prospíváne i z umělého. Ted se jen utěšuji, že nás čeká už jen jedna operace, kdy její sstřívka zase spojí, a pak budu mít doma zdravé dítě, které může žít bez omezení. Ale ponaučila jsem se, že nezáleží na věku, že je jedno jestli jste starší maminka, nebo mladá. Vždy se může přihodit něco, co vás změní a poučí.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.