Lucko, mluvíš mi z duše

včera mě propustili z nemocnice, kde jsem strávila nejhorší tři dny svého života, personál byl milý, všichni byli moc hodní, ale není to nic platné, když jsem byla přijata pro mrtvý plod v pátém měsíci, bezmoc a zoufalství znám velmi důvěrně, také bolest a slzy, přání ať už to skončí, po injekcích vyvolávajících stahy mi bylo zle, brečela jsem, kroutila se v křečích, zvracela a přála si konec na sále, nepovedlo se, potratila jsem na záchodě a své dítě viděla, na tři vteřiny ale viděla, ten pohled už mi nikdo nevymaže, smířím se časem se vším, ale ten obraz se mi vryl do paměti hluboko, hned zítra si jdu nechat napasat doporučení na sezení k psychiatrovi, nezvládnu to ani s velikou pomocí celé mé rodiny a přítele, kteří při mě stojí ve dne v noci...
u nás po městě chodí těhotná narkomanka, celou dobu těhotenství bere drogy, pije alkohol a já mám vždycky chuť ji zabít, když ji vidím, ničí své dítě, které se sice narodí závislé, ale možná po jiných stránkách zdravé, nechápu, proč mě se to nezdařilo, jsem mladá, zdravá, nekuřačka, vyhýbala jsem se všemu, co by nám mohlo ublížit a stejně miminko ve mně zemřelo

mimochodem mám taky SZŠ, ale už dva roky tu práci nedělám, přešla jsem na domácí péči, kde mi bylo lépe na duši
komentáře nade mnou jsem nepřečetla, ale souhlasím, že někteří rodiče si neváží toho, co mají, na druhou stranu svá slova většinou nemyslí vážně a mohou být jen unavení, nebo přepracovaní
vím, že až se budeme moci pokusit o miminko znovu, do nemocnice se třeba odstěhuju, jen abych donosila dítě zdravé, udělám všechno na světě, aby se mi splnil sen, sen držet svoje zdravé dítě v náručí, ikdyby to mělo bolet jako nikdy a kdybych měla udělat nevímco, nevzdám se