Jaké štěstí je mít zdravé dítě

Vcházím zrovna do velkého známého obchodního centra v Praze, když v tom mě předběhne mladý sympatický pár s malým blonďatým capartem v závěsu. Chlapečkovi se pravděpodobně nakupovat příliš nechce, vzteká se a chce se vytrhnout mamince z ruky. Rozčilená maminka synáčkem trhne a zasyčí: „Přestaň a pojď! Tak zlobivý dítě máme za trest, fakt!“

Nic neobvyklého. Donutí mě to usmát se. Vzápětí si však vybavím zoufalé rodiče, které vídám na oddělení v nemocnici, kde pracuji jako zdravotní sestra. Jak moc by si přáli mít alespoň tak zlobivé a hlavně zdravé dítě jako byl tento chlapeček. Co všechno by dali za to, mít alespoň to, co mají oni. Moc ráda bych rodičům přede mnou řekla, jak moc velké štěstí mají, ať si ho užívají…

Na novorozenecké JIRP (jednotce intenzivní resuscitační péče) pracuji teprve druhý měsíc a i tento krátký čas, který jsem tam strávila, ve mně zcela přehodnotil žebříček hodnot. Bezmocnost, úzkost, strach a bolest, kterou vídám na denním pořádku u rodičů, kterým se předčasně narodilo dítě, leckdy vážící jen 600 g, je nepopsatelná.

Neumím si ani představit, co rodiče musí zažívat, když se musí rozhodnout, zdali zachraňovat či nezachraňovat jejich několik měsíců milované miminko, které ovšem nemělo to štěstí a narodilo se o pár měsíců dřív. Neumím si ani představit, co to pro ně musí být za nejistotu, když jejich očekávané dítě leží několik měsíců v inkubátoru napojené na hadičky, kyslík a oni mohou jen denně na pár minut na návštěvu, a nikdo neví, jestli jejich miminko bude jednou zcela v pořádku, zdali bude vidět, slyšet, chodit… Neumím si ani představit, že by něco takového potkalo mě.

Smekám před všemi těmi rodiči, především pak matkami, co vše zvládnou a překonají, a doufají, mají víru v to, že vše dobře dopadne. Maminky, pokud mají zachovalou laktaci, nosí pravidelně mateřské mléko, které si doma odstříkají a mají tak pocit, že alespoň v něčem jsou svým dětem užitečné. S návštěvy jsou úzce spjaty slzy a bezmocnost, kdy člověk mnohdy pochopí pravou podstatu štěstí, a nikdy ho už pak nenapadne řešit „kraviny“.

Setkala jsem se s matkami, co podstoupily nespočet umělých oplodnění, až se na poněkolikáté konečně zadařilo, bohužel se pak dítě narodilo třeba už ve 25. týdnu. S matkami, jež 7krát potratily v raném stádiu těhotenství a nyní se konečně dočkaly toho, že děťátko donosily alespoň do týdne, kdy už se děti v ČR zachraňují. Dnes žádná žena nemůže říct – mě se to netýká, mně se to určitě nestane. Život je zatraceně krutý a mnoho žen si leckdy ani neuvědomuje, jaké štěstí je potkalo, že se jim narodilo ZDRAVÉ a KRÁSNÉ dítě. Nespočet žen chodí na interrupce a přitom stejně tolik jiných žen nemůže otěhotnět.

Zamýšlejme se nad tím vším, co máme, a važme si toho. Koneckonců, ani my jsme se nemuseli narodit zdraví a čilí, kdyby naši rodiče neměli velké štěstí. Netrapme se maličkostmi a hloupostmi. Užívejme si radosti života a buďme rádi, že jsme zdraví, popř. že máme zdravé děti. Spousta lidí není šťastných (myslí si to – např. nemají dost peněz), přitom ostatní jsou na tom třeba mnohem hůř. Vždy si to při chmurných myšlenkách připomeňme a žijme život každým dnem, každičkým okamžikem…

Jsem čerstvá absolventka SZŠ, ještě ze všeho vyjukaná, potřebovala jsem se ze svých pocitů vypsat a trochu otevřít oči mnoha lidem, aby viděli své štěstí. :-)