Život může být i krutý - ale nesmí se vzdát, ani stále fňukat !

V mých 20.letech mi před svatbou zemřel nastávající. Po čase jsem se přesto vdala a chtěla mít děti - manžel děti mít nemohl. Podstoupila jsem mnoho "pokusů" umělým oplodněním od "dárců" - po těch nevydařených jsem ztrácela chuť k dalšímu životu.Žádala jsem o adopci, o pěstounskou péči ... Narodily se postupně dvě děti.Trpěla jsem, že nemám děti s "milovaným manželem - prvním - druhým...", ale mnohem víc jsem milovala "své" děti. Starší syn se dozvěděl velmi bolestným způsobem o tomto faktu "biologického původu" ve chvíli, kdy sám čekal se svou partnerkou naše první vnouče. S mladší dcerou v její pubertě jsme měli neskonalé problémy - krátce po svých 17.narozeninách výrazně předčasně porodila, ale s námi doma nebyla a nechtěla být ... vnoučka i vzhledem k potřebné jeho péči jsme dostali do výchovy my - prarodiče. Dcera druhý den po svých 18.narozeninách se provdala za jiného partnera, se kterým čeká "jejich" miminko. O svého prvorozeného syna se téměř nezajímá.Ona o svém "biologickém" původu dosud neví. Bolí "ztráta" dcery, bolí "svědomí, že jsem ji dostatečně nevychovala k zodpovědnému rodičovství", bolí každé slůvko dnes 13.měsíčního vnoučka připomínající slovo "máma"- přitom "říká" významově ham... bolí celá duše a celý člověk ... ale vnouček má PRÁVO žít spokojený a NIČÍM a NIKÝM neohrožovaný bezstarostný svůj dětský život a dětský svět. Má všechno, co potřebuje a co mu můžeme dát, má naši lásku, péči, výchovu ... od vlastní maminky jej nikdy nebudeme a nechceme vzdalovat, ba naopak - jen maminka "musí umět" chtít ...tak jako i my chceme svou dceru ...
Děti milujeme, protože jsou. Možná by bylo jednodušší věřit dětským říkánkám - "přinesl tě čáp nebo vrána ...", abychom se "netrápili" dospěláckými filosofickými, i když že života,otázkami.
K oběma rodinám s vyměněnými holčičkami: až budou moci žít opět běžným životem - maminky s dětmi na hřiště, ve školce, tatínkové do práce, nepřeji jim to, ale také zažívat strach ze ztráty práce ... vymýšlet v kuchyni co uvařit, a za co uvařit, aby bylo i na ovoce, hračky, ale i lyžařské školní kursy, až maminky budou sedět u plačtivých dětí třeba jen s banálními spalničkami a tatínkové řešit, zda koupit horské kolo, nebo ještě kočárek s panenkou ... věřím, že i holčičkám bude tenhle první rok života natolik vzdálený a budou žít současností, ne minulostí, že i jejich rodiče - biologičtí nebo "vychovávající" budou tento rok vnímat jako nepříjemnou minulost, která je ale "nakopla" hodně vpřed.
Manželství, ani partnerství obou rodičů, není nikde zárukou, že by vydrželo, ať děti žijí a vyrůstají u koholkoliv z nich.
Mé manželství jsem TOLIKRÁT chtěla zrušit - ne vyměnit,pokaždé jsem měla TOLIK PÁDNÝCH DŮVODŮ,ale vždycky jsem našla tu nejsilnější podporu právě ve svém muži ve chvílích, kdy já byla naprosto na kraji obrovské psychické propasti.
Maminkám holčiček přeji, aby měly hodně sil a odvahy se za svou holčičku VŽDY postavit a to v jakýchkoliv situacích, ať bude doma "vlastní" nebo na návštěvě "ta jejich" a to vždy a proti všem, třeba i proti vlastnímu muži, partnerovi.
JEN ŽENA JE TVOR, KTERÝ MUSÍ PŘEŽÍT VŠECHNO. A já moc maminkám přeji, aby z holčiček vychovaly SPRÁVNOU ŽENSKOU. Jen tak nikdy nebudou ani na okamžik litovat DNEŠNÍCH ROZHODNUTÍ.
Připouštím jakoukoli polemiku s kýmkoliv a ráda přivítám ZKUŠENOST podobných maminek-babiček. Odborných knížek, seminářů, školení, psychiologických testů a sezení ... těch mám nepočítaně za sebou...