Měli by si být už pořád nablízku, jinak to děti a i jejich mámy bude hodně bolet
Vůbec si nedovedu představit, co bych cítila a dělala na místě těchto neštastných rodin.
Intuitivně cítím jedno: měli by si postavit domky blízko sebe a trávit spolu dost času tak, aby děti nepřišly o své "navyklé" mámy úplně, a aby ani mámy nepřišly úplně o své "adoptivní" dcery. Aspon v tom by měli otcové svým blízkým vyjít vstříc, když už byl jeden natolik "drsný", že své dítě nepřijal už v počátku. Což mi připomíná, že kdyby mi tohle udělal můj partner, tak bych měla asi problém i s tím vyrovnat se s jeho nedůvěrou a, řeknu to poněkud neomaleně - podrazem.
Jaké mám štěstí, že náš syn je naprosto jasně náš - první týdny, měsíce se hodně moc podobal manželovi (v porodnici je to celý pradědeček:-)), ted má jeho postavu a vlasy a obličejem se zase hodně podobá na moji rodinu. Jak kdysi řekla moje spolužačka - vy jste taky jak přes kopírák:-))).
Odpovědět