27.11.2007 0:07:16 Míša
Re: A co děti...
I já jsem byla vychovávána až do svých 6-ti let prarodiči a rodiče se sestrou za mnou jezdili jen o víkend. Netrpím žádnými těžkými pocity křivdy ani depresemi, ale někde to v sobě přece jen mám a asi můj vztah s matkou a sestrou není ideální. S taťkou je to kupodivu v pohodě. Chci jen napsat, že si pamatuji útržky z dětství nejdříve tak okolo mých 3 let, takže si myslím, že pokud proběhne výmněna citlivě teĎ dokud jsou holčičky malé, mohla by láskyplná péče maminek hodně pomoci. Spíš si myslím, že větší problém mohou mít teď maminky, srovnat se s tím. Sama si nedokážu jako maminka představit, že bych musela mojí holčičku, kterou denně opečovávám, mazlím se s ní, vymněnit za jiné, naprosto neznámé, byť biologicky moje děťátko. Sílu by mi dodávalo snad jedině právě moje vědomí, že přece jen krev není voda, a moje vzpomínky na to, jak mě vychovávali sice velmi laskavě a úžasně moji prarodiče, ale dodnes cítím, že prostě rodiče to nebyli.
Odpovědět