Re: Integrace, která nedopadla nejlíp - proč tak dopadlo?

Hm, porucha chování, to je potom těžké s dítětem něco udělat. Byla jsem v trošku opačné situaci, a to ve školce, kde žádné postižené dítě nebylo. Můj syn je takovej citlivka hodňásek, nechal se zastrašit i od úplných prťat na pískovišti. Když si prtě vzalo jeho kyblíček, nedovedl si ho vzít a jen plakal. Ve školce se potom setkal s jednou starší a dominantní holčičkou, která dirigovala celou školku. A protože brzy poznala, že tenhle kluk se bránit nedokáže, zesílila své útoky na něj. Bila ho, štípala, kopala... ale vždycky tak, aby to učitelka neviděla. Malej plakal a nechtěl za žádnou cenu do školky. Mohla bych ho z té školky vzít, nebo bych mohla tu holčičku "srovnat". Ale to jsem nechtěla. Neustále jsem syna učila, že vim vi repellere licet (násilí je dovoleno odvracet násilím) a že se musí umět bránit. Dokonce jsem ho doma učila boxovat :) No a když se poprvé zmohl na to, že úder holčičky vrátil, holčička nejen přestala syna napadat, ale dokonce se s ním začala kamarádit.
Vím, že to vypadá podivně, ale občas si myslím, že tenhle postup není na škodu. Možná, že kdyby rodiče a vychovatelé Tomovo surové chování netolerovali, pochopil by, že nemůže ostatní mlátit. Je potřeba děti naučit, že útok není povolen, a že pokud k němu dojde, bude potrestán.