Re: Integrace, která nedopadla nejlíp - proč tak dopadlo?

Asi jsi nečetla můj příspěvek pozorně, jinak by sis všimla, že jsem tam psala, že to, co se dělo mé dcerce, se dělo i ostatním dětem. Pokud jde o mé, opravdu příšerné, ječení na malého Toma - ty bys reagovala klidně, když by pětiletý chlapec vší silou práskl do kočárku s půlročním miminem? A nešlo o malé autíčko, které měl v ruce, ale o auto na písek, opravdu veliké.
Jinak, nebylo to první postižené dítě v naší školce a všechny ostatní školku bez potíží "vychodily". Jeden z kamarádů mé dcerky trpí velmi silnou koktavostí a za celé tři roky se ve školce setkal pouze jedenkrát s posměchem. Děti ho berou jako každého jiného, jenom ví, že pokud mu nerozumí, tak ho mají požádat o opakování věty. A děje se to naprosto přirozeně. Chodí k nám domů a v létě se téměř denně potkáváme venku, tak to vím i z osobní zkušenosti.
Maminky proti Tomovi zpočátku nic neměly, pokud vím, tak většina vysvětlovala dětem, že mají Tomivi podivné útoky tolerovat. Ale po několika měsících nás to všechny přestalo bavit. Mimochodem, když jsem jeho matce popisovala útok na miminko, tak se na mě podívala, podívala se na Káju a sdělila mi, že děcku se nic nestalo a kdoví, jak Tomíka dráždil. Tak jsem se jí zeptala, jak může půlroční mimino dráždit tak velkého kluka - neodpověděla. Vím, že jedna z maminek na ni jednou před školkou čekala a řekla jí, že po jakémkoliv dalším útoku na její malou holčičku (necelé tři roky) bude informovat policii a sociálku, že Tomovo psychické zdraví je zanedbáváno.
Tom ze školky odešel a později jsme se dozvěděli, že před ředitelkou rodiče zatajili diagnostikovanou poruchu chování, kvůli které nebyl schopen pobytu v kolektivu.