O integraci a hodnotách

Je pravdou, že pokud je ve třídě handicapované dítě, stupňuje se náročnost práce učitelky. Je třeba pružně reagovat v jakékoli situaci, zajistit náplň práce pro všechny děti, dbát na to, aby hračky umístěné v nižších částech nábytku byly pro postižené dítě bezpečné (přemísťovali jsme například stavebnice s menšími součástkami apod.). Postižené dítě je třeba krmit, oblékat, přenášet, přebalovat, což je náročné i fyzicky. Je na učitelce, jak si práci zorganizuje, aby vše klapalo bez problémů.

Vozík už děti nepřekvapí

Martínek k nám docházel čtyři roky, mateřskou školu navštěvoval třikrát v týdnu. Jednalo se o chlapce s kombinovaným postižením. Když ho k nám maminka začala dávat, uměl sedět, ale spíše polehával, málo reagoval na své okolí. Velmi mu prospěl kolektiv dětí, začal postupně reagovat na zvuky, na pohyb. Děti často a rády v jeho přítomnosti tančily při hudbě (např. s barevnými šátky), to se mu velmi líbilo. Začal více reagovat, tleskal rukama, pozoroval pohyb dětí - tím se posiloval jeho postižený zrak, postupně se začal různě otáčet, u nás ve školce také začal poprvé lézt. Když letos v červnu Marťa školku opouštěl, uměl již (mimo jiné) lézt velmi rychle, uměl se vztyčit na kolenou a podat si hračku, posílat a posunovat hračku a lézt za ní, s dopomocí se postavit na nohy a s přidržováním kousek ujít, přidržet si oběma rukama při pití hrníček. Takže jednoznačně udělal, zejména po tělesné stránce, veliký pokrok. Vyspěl také po citové a psychické stránce, bezpečně poznával nás a také prostředí školky, uměl dát najevo, byť neverbálně, spokojenost či nespokojenost atd.

Za tím se skrývá obrovské psychické a fyzické nasazení rodiny, zejména pak maminky, která svou pílí a úsilím dokázala, že Marťa nezůstal nehybným, ležícím tvorečkem. Hluboce se skláním před ní a jí podobnými maminkami, protože po částečné zkušenosti ze společně prožitých dnů si umím představit, jak to je mnohdy těžké vytrvat, neklesat na mysli a plnit své nelehké poslání. Fungující rodina hraje prvořadou roli (a to nejen v případě dítěte postiženého).

Jsem ale moc ráda, že i my máme podíl na Marťově posunu, snažili jsme se, aby jeho pobyt v naší MŠ byl pro něho přínosem (obměňovali jsme činnosti, v rámci rehabilitace jsme s ním cvičili na gymnastických míčích, po krátkých úsecích s ním přecházeli, kouleli a házeli mu různé druhy míčků, hodně mluvili a zpívali, zařazovali taneční a pohybové hry, které ho zajímaly, hrou ho podněcovali k manipulaci s předměty atd.). Ostatní děti se přítomností postiženého kamaráda učí větší ohleduplnosti a pochopení, učí se hodnotám jako např. nezištně někomu pomáhat, udělat radost, být vděčný za věci zdánlivě běžné (že chodí, mluví, slyší, vidí…). Naše děti pomáhaly uklidit Martínkovy hračky, podaly nebo uklidily na místo jeho oblečení, přinesly nebo odnesly jeho talířek apod. Naše děti nepřekvapí speciální kočárek, židlička nebo vozík pro postiženého, berou to jako normální součást života, a to je velmi důležité.

Když se letos v červnu s námi Martínek loučil, maminka s dojetím děkovala a já, přiznám se, jsem se také slzičkám neubránila. Protože jak známo "zkušenost je dobrá škola" a kdo prožije a zažije, ví, za co a proč je děkováno.

Arčík je náš kamarád

Druhý chlapec, o kterém se chci zmínit, nenavštěvoval naši MŠ tak dlouho, protože se jeho rodina odstěhovala, ale přesto uvedu jeden zážitek za všechny.

Arčík byl chlapec s tělesným postižením, tudíž velikou výhodou bylo, že (na rozdíl od Martínka) uměl mluvit. Jednoho běžného dne, právě jsem ho přenesla do jeho speciální židličky (protože bez opory nemohl sedět), abych mu připravila a pomohla sníst svačinu. Najednou si všimnu, že Arčík má skloněnou hlavu a na hrudníčku mokrou skvrnu - jednoduše, že pláče. Ptám se, co se stalo, jestli si nějak ublížil apod. To už se kolem židličky shlukly ostatní děti a bylo ticho. Po chvíli se ozvala slova: "Já jsem chudák." V první vteřině se mi sevřelo srdce úzkostí a soucitem, ale ihned jsem zareagovala a říkám: "Arčíku, ty nejsi chudák, já tě mám ráda, děti tě mají rády, jsi náš kamarád."

Všimla jsem si, že zatímco mluvím, děti stojící kolem ho hladí po rukách, po vláskách, po tváři. Bylo to tak dojemné, že se mi uvnitř chtělo brečet. Ještě chvíli bylo ticho, po mých slovech Arčík zvedl hlavu, podíval se na mě a jeho oči (měl krásné oči s dlouhými řasami) se na mne přes slzy smály! To je jeden z okamžiků, na které se nikdy nedá zapomenout. Celá situace nenásilně přešla v zábavu, děti Arčíkovi nabídly, ať si vybere nějakou oblíbenou písničku, že mu ji zazpíváme. Rozdala jsem ihned rytmické nástroje (Arčík s dopomocí zvládal hru na bubínek) a společně jsme zpívali a hráli. Potom jsem ještě pustila písničky z magnetofonu, vzala Arčíka do náruče a společně jsme tancovali. Teprve potom došlo na původně připravovanou svačinu, pustil se do ní s obrovskou chutí.

Radost je zadarmo

Samozřejmě, že každý den při práci s postiženým dítětem není takto laděný, jsou různé krize, nenálada apod., ale takový je život, musíme se učit i tyto situace zvládat. Již dávno jsem četla slova: "Nejkrásnější věci na světě jsou zadarmo." Někdo si možná, dnes v době konzumního způsobu života, významně poklepe na čelo, ale já této větě dávám za pravdu. Vždyť smějící se dětské oči, možnost udělat někomu radost bezesporu k nejkrásnějším věcem na světě určitě patří a já jsem šťastná, že to vím!

Chtěla jsem těmito řádky přispět k rozšíření integrace handicapovaných dětí do "zdravého" kolektivu. Chtěla bych, aby se staly oporou pro kolegyně, které se k tomuto kroku již odhodlaly, posilou pro ty, které tento nelehký úkol již plní, a výzvou pro ty, které o tomto rozhodnutí uvažují a ještě váhají. Přeji nám všem v začátku nového školního roku hodně tvůrčí aktivity, vnitřní sílu pro zdolávání problémů a bezpočet smějících se očí dětí nám svěřených. Hodně zdaru v naší (dosti často opomíjené či podceňované) práci.

Autorka je z MŠ Heranova, Ústí nad Orlicí