známkování

Tak já nevím, co si o známkování myslet. Zažila jsem ho na vlastní kůži. I touhu rodiny, aby to byly ty samé jedničky - hlavně babička se neustále chlubila mým vysvědčením a běda, kdyby nebylo se čím chlubit. Když synek nastupoval do školy, uměl číst a sčítat i odčítat, ne že by ho někdo učil, prostě ho to bavilo a zkuste zatajit informace před zvídavým dítkem. Problém však měl a věděla jsem o něm, proto jsem ho v té činnosti omezovala a čekala na profesionály, jemnou motoriku, tudíž psaní. V prvních dvou třídách měl ze psaní horší známky, ale na konci se mu vždy objevila jednička s ohledem na ty jedničky ostatní - první nespravedlnost, tentokrát vůči spolužákům - jeho psaní stálo vážně za starou belu. Ano, měl na to papír s upozorněním, ale taky tam bylo napsáno, že cvičit, cvičit a cvičit. Od paní učitelky se mu však dostalo tolik ústupku, že můj požadavek, aby synek, který ostatní domácí úkoly zvládal s prstem v nose při dožvýkávání svačinky (tedy čtvrt hodiny), dostával více psacích úkolů, byl odmítnut jako zbytečný a zatěžující. No dnes už vím, že neměla tak zcela pravdu, ale aspoň synkovi neublížila, spíš mu posílila sebevědomí. Po přechodu na jinou náročnější školu mu psaní dělalo hodně problémů a občas se s tím potýkal i v jiných předmětech, kdy učitelé nepřečetli jeho škrábanici. A má potíže i na střední, dohání znalostmi při zkoušení. Holt necvičil, ale za to má sebevědomí :-))))
Ale zpátky ke známkám. Zjistila jsem, že známkové ohodnocení žáků je skvělá škola psychologie, kterou lze v životě využít. Prostě už ve škole se lze naučit, jak se v dospělosti zalíbit s minimální námahou svému šéfovi, jak bez velkých časových ztrát si zajistit pověst všeznalce, jak získat uznání za svůj talent bez použítí píle. Když to takhle popisuju, zní to dost depresivně. Ale když to převedete do života dospělého - není to snad ideál?
Kantoři jsou totiž taky lidi, takže známky, které rozdávají, jsou ovlivněny tím, jak na ně dokáží děti zapůsobit. Netlučte mě, teď mluvím spíše o druhém stupni ZŠ, na prvním je takovýto přístup spíše průšvihový. No a tudíž se předpubescenti a pubošové musí naučit, jak vyhovět i té "krávě učitelce" i tomu "dementovi učiteli" a musejí je respektovat, protože jinak by tu svou touženou známku nedostali a doma by nebyl klid. Takže byť netvrdím, že je to dobrá metoda, tak soudím, že na spousty děcek funguje a učí je žít mezi dospělými i s jejich a svými vadami. Prostě pochopit, že dospělí sice nejsou dokonalí, ale s většinou se dá vyjít za dodržování určitých pravidel - tady narážím na mimorodinnou výchovu. No a rodinné povytažení obočí nad trojkou, či spousta hartusení nad pětkou tomu jen napomůže - i když budu v duchu vědět, že učitel neměl pravdu, je synova chyba, že mu to neuměl dokázat, a tady mám prostor k vysvětlování a učení synka, jak vyhovět požadavkům okolí. Nemyslím, že bych z něj vychovávala komforního unitářského jedince, jen si časem uvědomil, že i dospělí mají své chyby a má-li s někým vydržet celý rok, musí jeho chyby umět tolerovat a přizbůsobit se, má-li ten člověk možnost zasahovat do jeho života. Zkrátka ze svého synka vychovávám dokonalého zaměstnance. Přiznám se, že se mi to moc nedaří a on už velice citlivě vnímá i sebemenší chyby dospělých a zodpovědných. Naštěstí je to pro něj motivací, aby on takový nikdy nebyl - snad mu to vydrží.
Bez známkování by toto asi nepochopil, nebo by to bylo mnohem složitější. Známky mluví jasně - líbíš se, vyhovuješ, nelíbíš se, nevyhovuješ. A žíjeme stále mezi lidmi a stále se stejnou stupnicí navzájem posuzujeme. Akorát ta čísla k tomu chybí.
Romana