Pro učitelku:

Tak teď si vzpomínám na následující:
Pojmy jako „malvice“ a trénování vyjmenovaného slova „vížka“ – s obojím jsem se nesetkala od své3. a 4. třídy až zase do 3. třídy svého syna (a to jsem poměrně stará matka, takže jsem mezi tím prožila hodně celkem intelektuálně naplněných let:))).
Úplně pitomé (promiňte) mi připadají diktáty z not – kdo hraje na něco, noty umí, kdo nehraje, na nic je nepotřebuje.
A pak bazírování na věcech, které se dají vyjmenovat – asi proto, že se vyjmenovávání dobře zkouší (například slovní druhy, typy zájmen a číslovek – už za nás se to tak dělalo, dodnes umím vše velmi dobře :-))).
Úplně zbytečné mi na prvním stupni připadají větné rozbory (pozor, já osobně je milovala, takže nemluvím z pozice neúspěšného žáka, můj syn se s nimi taky bez obtíží vyrovnal, takže ani zhrzená matka ze mne nemluví). Za zvláště znamenité pak považuju inovace (nebo to možná nejsou inovace, ale oblastní odlišnosti ???) v označování větných členů a vzájemné závislosti větných členů, např. my jsme museli přísudek podtrhávat vlnovkou, syn dvojitou rovnou čárou :-))
Bylo toho hodně, nad čím jsem kroutila nevěřícně hlavou, že se to učí (často jsem synovi říkala: "ano, je to blbost, ale ber to tak, že naučením si procvičíš mozek, takže úplně zbytečně vynaložená námaha to snad nebude").