Re: půjčování věcí

"Nejsou mi sympatický lidi, kteří mají v hlavě kalkulačku a starají se jen o to, aby náhodou na něco nepřispěli o korunu víc než ten druhej. Mám známou, která fakt byla schopná počítat, který dítě mělo na nějaké společné akci víc rohlíků, protože jak by k tomu ona přišla, když má jedno dítě a druhá maminka tři. A pozor, nebyla sociálně slabá, spíš naopak. Když někdo něco dával jí, bylo to OK, ale sama byla na svý věci opatrná a dělala scény pokaždý, když si někdo (příklad) půjčil v koupelně její pastu na zuby."

Příklad hezkej, ale tak říkajíc štěkání na úplně špatným hrobě. V čem z tohoto chování vidíš paralelu s těmi půjčenými věcmi? Já naprosto V NIČEM - zakladatelka jasně řekla, "toto půjčuji, toto chci vrátit" - co to má společného s počítáním rohlíků a na základě jaké logiky z toho odvozuješ, že zakladatelka je ochotna brát (!) ale ne dávat?

Sorry, ale vnímám to opravdu jako řeč o voze a o koze.

Stejně tak jako neustále zdůrazňuješ, že by ses s nikým nechtěla "dohadovat, kdybys náhodou některou z půjčených věcí ušpinila" - na základě čeho usuzuješ, že by to vadilo, když o ničem takovém nebyla nikde ani zmínka a vůbec o to nešlo - jednalo se o NEVRÁCENÍ CELÝHO balíku věcí ne o to, že by je někdo nevrátil VŠECKY a NEPOŠKOZENÝ.

Takže opět řeč o něčem úplně jiným.

Jistěže nejde JEN o hadry na mimino, ale o celkovej postoj, a já naopak vidím dost velkou paralelu mezi těmi půjčenými oblečky a půjčenými penězi:

- minimálně u těch oblečků bylo PŘEDEM a VÝSLOVNĚ řečeno, že je zakladatelka chce VRÁTIT. Nevím, nakolik to bylo řečeno v případě těch peněz, a nevím, jak je to zvyke ve tvým vesmíru, ale v tom mým bych to považovala za samozřejmý i bez říkání, a z toho, že ses naštvala, když ti je nevrátil, usuzuju, že minimálně v tomto se naše vesmíry protínají .

Když někomu něco poskytuji a PŘEDEM JASNĚ deklaruji, za jakých podmínek, tak má všechny potřebný informace, aby se rozhodnul, jestli to za těch podmínek chce. Kdyby řekl, že nechce, tak by to bylo naprosto OK a neměli bychom co řešit. Kdyby mi kamarádka nabídla balík oblečení s tím, že za něj chce tři tisíce a já bych to považovala za absurdní, tak kdybych jí řekla, že to za těchto podmínek nechci, bylo by to v pořádku. Kdybych si to ale vzala a pak jí ty peníze odmítla dát, i kdybych PŘEDEM VĚDĚLA, že je za to chce, tak by to bylo sprostý bez ohledu na to, jak absurdní by ta částka byla. Tím, že jsem si to bez dalšího vzala, tak jsem jí přece dala najevo, že ty podmínky akceptuji (stejně tak jako u zakladatelčina půjčení-vrácení).

Vyčítat jí, že je malicherná, protože mě urguje kvůli třem tisícům za pytel oblečení, za kterej si tři tisíce řekla a já jsem si ho vzala a neřekla k tomu ani popel, je divný.

- druhá společná věc - to, jakou má poskytnutá věc cenu, určuje ne poskytující, ale ten, komu je poskytováno, a to zcela dle vlastní libovůle, ač dopředu znal podmínky. (budu to chtít vrátit). U kamaráda tě (zcela právem) rozčililo, že dělal takové cavyky s vracením peněz, a (zcela logicky) jsi uvažovala stylem, že kdyby rozhodnutí o tom bylo na tobě, tak bys mu ty peníze třeba i nechala, ale (opět zcela logicky) ti vadilo, že on to rozhodnutí udělal za tebe v situaci, kdy na to absolutně neměl nárok.
A zakladatelku IMHO naštval úplně stejnej princip - nejspíš si umí velmi dobře představit situaci, ve které by sestře ty oblečky DALA a neřešila to, ale dost ostře rozlišuje, jestli o tom rozhodne ona (jako majitel oblečků, obdobně jako ty v roli věřitele u té půjčky) nebo zcela o své vůli ta sestra (která není v pozici o tom o své vůli rozhodnout, stejně tak jako v ní nebyl ten kamarád v roli věřitele).


Velkorysost ve smyslu "půjčené vracet netřeba"je fajn věc, ale musí vycházet od toho, kdo má od toho druhýho na něco nárok, pokud vzejde od toho, kdo by měl vracet, tak to není velkorysost, ale dost velká chucpe.