Re: Mám problém s rodiči - nerodiči

Ahoj,
Ivo, děkuji ti za tvůj názor, mám lepší pohled na všechno co se se mnou poslední dobou děje, když vím, že v tom nejsem sama.
Jarmilo, tobě děkuji za informace ohledně sanatoria. V případě, že mi nepomůže další psychoterapeut, zkusím to tam. Našla jsem si nového terapeuta, budu tam chodit až od nového roku,kvůli změně pojišťovny, tak doufám, že bude lepší, než ten dosavadní, zatím k němu jěště chodím, ale je to spíš horší, dělá mi v hlavě a v pocitech zmatek.
Jsem na tom poslední dobou dost blbě. S manželem opravujeme starý domek, jeho rodiče na tom byli finančně stejně jako naši,ty jeho nám koupily ten domek a dále nám dávají na opravy a zařízení, jakmile něco ušetří. A to musím dodat, že tchyně je už rok na nemocenský a nezaměstnaná, takže naši na tom jsou lépe. Přitom od našich jsme žádnou finanční pomoc nedostali. Říkají, že nemají z čeho dát,že kdyby měli, dali by. S manželem se neustále bavíme o našich, hlavně o tátovi, jakej je a jakej měl k nám- dětem i k mámě přístup. Vždycky mě to strašně sebere. Vím, že táta je na jednu stranu hroznej a že mi svou výchovou ztížil život, ale taky si myslím, že mě určitě má rád a mamka taky. Najednou nevím, co k nim mám cítit. Na jedné straně je láska k nim a na druhé zlost na ně, za to jak se ke mě chovali a čím mi ublížili.Tyhle nevinné rozhovory končí vždy moji bezradností a pocity, že nevím na čem jsem a jak je to doopravdy.
Chtěla bych, abysme si sedli já, manžel a naši a narovinu si všechno vyříkali, jenže mám pocit, že by to nedopadlo dobře a taky se bojím, že bych našim ublížila, tím že bych jim řekla, že byla ve výchově chyba, hlavně by to asi zranilo mamku. strašně v tom tápu a nevím co dělat, pořád se to točí do kola a ni se nevařeší. Manžel už se při poslední náštěvě našich tak vytočil, že mi řekl, že jestli si táta koupí nový počítač a pořídí si internet, tak k našim přestane jezdit.(Nám říká, že nemá peníze, nemůže nám ani půjčit,a najednou má na počítač atd.) Nedivím se že to manžela štve, takový přístup a kromě toho sám od sebe by nám ani nepřijel pomoct na barák,jedině když se zeptám, a mamka se nabídne a pak ho asi ukecá. Je mi to trapný ho o to žádat , když je mu to proti srsti. Když přijede tak jenom kritizuje, rejpe a nadává. Pořád vykládá, jaká je u nás hrozná spolupráce, jak máme hrozné nářadí, prostě maličkosti, ale když se to sečte, tak za celý den toho sekýrování má člověk plný zuby. Ani už nechci aby příště jezdil. další co nechápu je to jak je strašně opatrnej, aby se nepředřel a mamka ho v tom podporuje. Paradox je že si pak mamka stěžuje, jak je línej a s ničím jí nepomůže, jenže podle mě si za to může ona. Je to děsný, sice s nimi už nebydlím, ale všechny ty žážitky se táhnou se mnou. Koukám, že jsem se nějak moc rozepsala. Jestli máte někdo chuť něco k tématu říct, budu ráda.
Lenuš