Re: Mám problém s rodiči

Milá Dano, děkuji za velice milý příspěvek. Musím se přiznat, že bezprostředně po zveřejnění svého problému, se mě zmocnil šílený pocit viny, že "pomlouvám" rodiče takhle veřejně, ale dnes už je to pryč. Všechny se shodujete na jednom - držet nervy na uzdě a snažit se chovat důstojně - žádné oplácení stejnou mincí.
Když jsem se na rodiče podívala z trochu jiného úhlu, přišla jsem na "zajímavé" věci. Máma takovýmto stylem jedná nejen se mnou, ale i s mým otcem a taktéž se svými rodiči. U otce mám pocit, že v posledních letech jaksi zahořkl vůči lidem. Na jednu stranu se mu nedivím ... Mám pocit, že ve mně vidí rodiče svoje vlastní chyby a selhání a proto tak útočí. Sestra je oproti mně kliďas, takže se sebere, odejde a je pokoj. Ono je to ale hrozně těžké, když člověk celé dětství neslyší kloudné slovo, pak dospěje a druzí ho (třeba v práci) začnou taky chválit a on najednou jaksi povyroste (hlavně ve vlastních očích)a pak příjde domů a tam ho zase zatlučou do země a on už přitom ví, že spousta těch slov jsou jenom takové "přetlakové" ventily pro toho kdo je říká. Je to ponižující a člověk je zmatený, protože stojí mezi chválou od cizích lidí a nehezkými slovy od vlastních rodičů. Kam se přiklonit, kdo má pravdu? Obě strany tak trochu? Nebo někdo "lže"? Člověk se v té chvíli brání, protože nechce přijít o kousek toho tepla v srdíčku, které dostal a jeho soupeřem jsou bohužel vlastní rodiče.
Moje snaha zachovat doma klid zašla tak daleko, že skoro nekomunikuji, aby nebylo co kritizovat. Když začne někdo jiný, tak krátce pohovořím, ale to je všechno. Nemám oporu vůbec v nikom, bohužel ani ve vlastní sestře. Jsem naprosto jiná a měla jsem možnost se již několikrát přesvědčit, že obraz celé rodiny o mně je dosti "pokřivený". Podle sestry jsem sobec a škudlil jenom proto, že se snažím našetřit si na vlastní bydlení a tudíž se držím opravdu velice zkrátka. Moje filozofie je, že je lepší se pár let uskromnit a pak se radovat než si průběžně užívat a pak zjistit, že je mi třicet a bydlím v jedné místnosti tak maličké, že bych dítě musela pověsit na lustr.
Je jasné, že máme každý jiné názory a povahu, ale nedokážu nějak pochopit, že vlastní rodina dokáže jednoho člena kvůli těmto odlišnostem pomalu vyštvat. Sestra říká, že mi chce otevřít oči a myslí to se mnou dobře. Já si ale myslím, že mám oči otevřené až dost. Nikdo z rodiny nám finančně pomoct nemůže a co si tedy nenašetřím, to mít prostě nebudu. Mým velkým přáním je mít to, co je pro spoustu (ne li většinu) lidí naprosto normální. Bydlení a děti.
Já jsem se k tomu ve svém již alarmujícím věku ještě nedopracovala. Chybí mi psychická podpora rodiny, ale věřím, že se nám to podaří a že rodiče budou mít radost, protože ví, jak po tom moc toužím. Možná mi to nedají najevo, ale nejsou zas až tak hrozní, abych věděla, že tu radost budou mít taky.
A tak se my všichni, kteří nejsme se svými rodiči spokojeni, držme, abychom nebyli stejnými rodiči, jako ti naši! Myslím si, že důležité je, si ten problém uvědomit - a to si spousta z nás, jak čtu, uvědomuje! Hodně štěstí nám všem!

Radka