Milá Radko, není jiné cesty - utečte

Milá Radko,

to, o čem hovoříte, zažívala má žena ještě před tím, než jsme spolu začali žít. Její rodiče, zvláště otec, těžce nesli, že jejich holčička chce vyletět z hnízda. Měli jsme s tím neskutečné problémy, jednu dobu jsem vůbec nemohl chodit do jejich domu. Poté, co se naše (tedy mé a mé ženy) vztahy prohloubily, zažívala doma řadu konfliktů, otec jí nadával do nepříliš slušných slov.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy se odstěhovala. Najednou hrozilo (a několikrát se to stalo), že pokud jí připraví nějakou scénu, nejen že nezabrání jejímu odletu z hnízda, ale už se do toho hnízda nemusí vrátit, třeba celé měsíce.
Musíte si uvědomit, že citová závislost rodičů na dětech je silnější, nežli závislost dětí na rodičích. Vy jste ve výhodnější pozici - ovšem to platí jenom v případě, že nebydlíte v jejich bytě. Pak jste na nich životně závislá - jinými slovy, bez nich byste neměla kde žít.
Manželčina matka sice nebyla tak razantní, jako otec, nevadilo jí, že si dcera našla partnera (otcové jsou zřejmě žárlivější), ale její snaha organizovat naši domácnost dle vlastního vzoru byla jasně patrná. Dokonce mnohem silnější, nežli ze strany tchána - ten sice nechtěl, abych mu dceru odvedl, ale když už k tomu jednou došlo, smířil se s tím a respektoval, že žijeme podle vlastních představ. To tchýně respektovat nemínila a měli jsme několik zajímavých scén, kdy nám vnucovala sazeničky různých zelenin a urážela se, když jsme je odmítali.
Jediným lékem tak byla jasná hrozba - pokud budete dělat scény, tak nás měsíc neuvidíte.
Jsem bytostně přesvědčen, že ani Vám nic jiného nepomůže. Ano, navždy budete jejich dítě, ale ne MALÉ a BEZBRANNÉ dítě - a to těžko dosáhnete, dokud budete bydlet v dětském pokojíčku v rodičovském bytě.
Jeden z diskutujících (spíše jedna) Vám radí - seberte manžela za ruku a odejděte. Má pravdu.