Lidstvo ohrožují nevysvětlitelné choroby

Jsou největším nebezpečím pro lidské zdraví nádorová onemocnění? Dokáže nás moderní medicína ochránit před pandémií ptačí chřipky? Hrozí snad návrat tuberkulózy a jiných, téměř zapomenutých nemocí? Nejsem si jistý. To, s čím ale současná medicína už léta svádí nerovný boj, jsou především nevysvětlitelné choroby.

Když před pěti lety publikoval prestižní lékařský časopis British Medical Journal (BMJ 322:745-767, 31. March, 2001) rozsáhlou studii, ve které se poprvé objevil termín "nevysvětlitelné choroby", vyvolalo to v odborných kruzích velkou pozornost. Poučení, které ze studie vyplynulo, však panující mechanistická medicína nepřijala a problém za nečinného přihlížení lékařských elit narůstá do obludných rozměrů. O jaké choroby se vlastně jedná? Typickým případem je situace, kdy se pacient dostaví k lékaři se stížností na fyzické obtíže, je pro ně opakovaně vyšetřován specialisty za pomocí té nejmodernější techniky, avšak v objektivním nálezu vyšetření není nic, co by jeho obtíže vysvětlovalo. Z pohledu lékaře je tedy zdráv, jenže on se zdravým být necítí. Jestliže pacienta negativní výsledky vyšetření neuspokojí a v návštěvách lékařů i ve svých stížnostech pokračuje, dostává se mu nálepky hypochondra, kverulanta, neurotika nebo dokonce člověka patřícího do péče psychiatrů. Mechanistická medicína se tak pokrytecky snaží zbavit problému, který svým zúženým pohledem na člověka ve zdraví a nemoci sama vytváří. Redukování lidského organizmu na biochemické, buněčné a nitrobuněčné děje dosáhlo v jejím pojetí takového stupně, že se z ní člověk v souvislostech života téměř ztrácí. Oč více dnes lékařská věda rozumí chorobám, o to méně rozumí lidem. V zaujetí objektivními nálezy a pacientem, jako vědecko technickým problémem, tím dokonce popírá definici Světové zdravotnické organizace, která za zdraví považuje nejen nepřítomnost choroby či tělesné vady, ale stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. A jsou to právě faktory psychosociální, která dnes mají na zdraví člověka zásadní vliv.

V historicky krátké době u nás dochází k překotným společenským změnám, z nichž ne všechny je možné považovat za pozitivní. Stále větší počet lidí se jen obtížně vyrovnává se změnou životního stylu, s problémy jakými jsou korupce, kriminalita, rostoucí nezaměstnanost, válečné konflikty, teroristické útoky či ekologické katastrofy. Stále větší počet lidí je vystavený vlivu stresu osobního, pracovního či existenčního a pociťuje jeho dopad na vlastní zdraví. Obavy, nejistota nebo pocit ohrožení totiž v těle vyvolají stresovou reakci, automatický mechanismus, jehož podstatu lze vysvětlit na příkladu chování našich živočišných předků. V situaci ohrožení se zvýší svalové napětí, krev se nahrne ke svalům, stoupne krevní tlak, zrychlí se činnost srdce i dýchání, mobilizuje se velké množství energie a hormonů, spouští se cela řada komplexních dějů. Tělo tím dává člověku šanci hrozbě uniknout nebo se postavit k boji. Jestliže ale společenské konvence útěk ani boj nedovolují, dlouhodobě neřešená stresující životní situace se obrátí proti člověku a napětí původně psychické se začne projevovat v oblasti tělesné. Do ordinace pak s bolestí hlavy a zad, závratí, pískáním v uších, bolestí břicha, svíráním u srdce, těžkým dechem, chronickou únavou, zhoršenou obranyschopností a dalšími problémy přichází matka samoživitelka, vyčerpaná péčí o svoje dvě děti, přetížený manažer nebo člověk v zoufalé existenční situaci. Přestože všichni trpí podobnými obtížemi, jejich příčina je naprosto odlišná. Tohoto rozdílu neznalý a přísně biologicky orientovaný lékař pak vrší výsledky objektivních vyšetření, aby zjistil, co všechno pacientovi není, nikoliv ale to, co mu doopravdy je. Pokračováním špatně určené diagnózy je neúspěšná a poškozující léčba, která jen dočasně potlačuje tělesné projevy, nepostihuje však skutečnou příčinu obtíží. Pacientovi poskytuje iluzi léčení, umožňuje mu, aby v neřešené stresující životní situaci ještě nějaký čas setrval, a přispívá i k tomu, aby se postupem času z vratné poruchy funkční stala nevratná objektivní choroba organická. Stanovení diagnózy v té chvíli už není nikterak obtížné.

Podle výsledků vědeckých studií se s nevysvětlitelnými a funkčními chorobami dnes potýkají všechny medicínské odbornosti a počty jimi trpících pacientů dosahují až čtyřiceti procent. Nositelé nevysvětlitelných chorob jsou ale současně i živým důkazem limitů mechanistického modelu medicíny. Potvrzením toho, že ani ty nejvyspělejší medicínské technologie nemohou nahradit vztah lékaře a pacienta, založený na oboustranné důvěře a motivující spolupráci, jejich vzájemnou kvalitní komunikaci a schopnost lékaře zasadit zdravotní obtíže i výsledky objektivních vyšetření do složitých souvislostí pacientova životního příběhu. Jak člověk žije, tak také stůně - obraz nemoci je obrazem pacientova života. Názor, že sociální a ekologické souvislosti do medicíny nepatří, je hluboce mylný. Jestliže je lékařská věda v současné době považována za rozhodujícího činitele v péči o zdraví, je její povinností zkoumat a vyjadřovat se nejen k biologickým, ale stejnou měrou i k psychosociálním a ekologickým vlivům. Jedině tak může pacienty zbavit těžkého a zbytečného břemene nevysvětlitelných chorob.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice