Re: zachránce Hnizdil

Řekla bych, že nyní jste bohužel mimo. Sama od svých 20 let trpím nemocí, kterou nikdo nedokázal definovat, natož specifikovat a mě obtěžovala natolik, že jsem v jednu chvíli nechtěla ani žít. Těžko pochopíte tu bezmocnost, když chodíte od lékaři k lékař a všude se na Vás po několika sezeních koukají jako na hypochondra, pro kterého už bohužel nemůžou nic udělat. Co mě štve na moderní medicíně je fakt, že urolog se dívá do močového měchýře, gynekolog řeší pohlavní orgány atd. atd. ale nikdo z nich nebere člověka jako soubor všech těchto soustav, které spolu souvisejí víc, než se asi může zdát a které ještě víc než cokoliv jiného souvisí s psychikou člověka. Pokud Vám doktor řekne, že tam nemáte nález, tak Vám nemůže nic být, tak to jste zralý na mašli. Je strašně malá součinnost mezi jednotlivými obory. To, co chybí moderní medicíně je individuální přístup lékaře k pacientovi jako k člověku. Nemocný člověk není v tu chvíli jen onen nemocný orgán, ale je to pořád člověk. Pokud lítáte roky od odbornosti k odbornosti a nikdo Vám není schopen pomoci, uchýlíte se nakonec k aleternativám, které začínají od lidské psychiky a světe div se, často to funguje. Já bych to fakt tak nepodceňovala. On člověk totiž není stroj, na který si prostě při nefunkčnosti koupíte náhradní díl a vyměníte, jako u auta. To jenom lékaři si často myslí, že mají lidské tělo zmáknuté a to bohužel nemají ani náhodou. Prostě je tam něco víc, co dělá člověk a člověkem a ne strojem. Na člověka nemá nikdo manuál. Když si koupíte novou škodovku, tak bude stejná, jako každá jiná, která sjede z pásu, člověk ne, ač jsme všichni stejní, každý jsme jiný, a to hodně.
Takže za mě, doktor, který člověku řekne, že když nemá nález, nic mu není a má jít domů, tak to je doktor, který by zasloužil někde házet lopatou, a ne léčit lidi.