Zkušenosti z americké školy aneb učitelkou v Brooklynu

Ráda bych se s vámi podělila o zkušenosti ze svého působení na americké střední škole (high school) v Brooklynu, ve státě New York. Během dvou let působení na americké státní střední škole jsem zažila mnoho situací, které by v českých podmínkách člověka ani nenapadly. Nešlo zdaleka jen o výchovné problémy studentů, ale o celkový systém školství na státních školách.

Do New Yorku jsem přiletěla v srpnu 2005 s tím, že jako mezinárodní učitel si musím sama najít bydlení a školu. Kdo zná New York, ví, že možností na bydlení je mnoho, ovšem možná jako všude jinde jsou oblasti, které se preferují, a místa, kde cesta pro Evropana je „zúžena“, např. Bronx. Během 14 dnů jsme s mými přáteli ze Slovenska našli velmi krásné bydlení v Brooklynu, asi 10 minut od moře, a mně byla nabídnuta pozice učitelky science na high school, též v Brooklynu, asi 45 minut metrem od našeho domu.

Výuka začala první týden v září a s ní přišly neopakovatelné pedagogické i životní zkušenosti. Byly tvrdé a nelítostné, nicméně dnes, s odstupem času, nelituji, naopak mé působení ve Spojených státech amerických hodnotím jako velmi přínosné v mnoha oblastech.

Do úplně černošské rozdivočené třídy jsem po prázdninách nastoupila zcela sama, bez doprovodu či nějakého představení mým nadřízeným. S mým vedoucím, supervizorem, jsme o behaviorálních problémech studentů na státních amerických školách mluvili předem v srpnovém týdnu. Byla jsem upozorněna na problémy, které mají studenti s chováním, ale dokud člověk neuvidí, neuvěří… Bylo mi řečeno, že studenti jsou často z nefunkčních rodin, z rodin, kde matky jsou samoživitelky, kde rodiče mají více než jednu práci, někteří dokonce tři atd. Studenti pocházeli z Jamajky, Dominikánské republiky, Trinidadu, Jemenu, Haiti, Číny atd.

Po osudech dětí se zde nepátrá

Velkým problémem v naší škole bylo to, že někteří skutečně psychicky narušení jedinci chodili do „normální“ třídy. Měla jsem studentku, která nedokázala zvládat své emoce ani chování. Ve většině případů chodila tato studentka do hodiny naštvaná, rozladěná a toužící po konfliktu. Práce s tímto dítětem byla skutečně na hranici lidských možností. Byly hodiny, kdy běhala po třídě, na mé napomínání nereagovala, najednou odběhla, že si musí o patro níže vyřídit konflikt z předešlé hodiny tělocviku. Pokud reagovala, tak agresivně. Bohužel v systému, kde jsem vyučovala, by musela fyzicky napadnout učitele, aby byla odvolána ze třídy na delší dobu. Někdy učitel skutečně nemá podmínky na výuku a 45 minut tráví vyplňováním papírů o špatném chování žáka a voláním rodičů. Tato dívka byla na svůj věk extrémně agresivní, bylo jí 15 let a byla velmi hezká. Později jsem se dozvěděla, proč se takto chová. Přiznám se, že jako jediná jsem neustále pátrala po osudech studentů, které jsem učila. Vím, že pokud učitelé vyučují mnoho let v tomto systému, jsou unaveni a vyčerpáni. Mne zajímalo, proč se děti chovají tak, jak se chovají. Tuto studentku odmítla vlastní matka v deseti letech, na rodičovském sdružení mi řekla, že jí nechce, že se mně vůbec nediví, že se to s Fátimou zvládnout nedá. Studentka bydlela střídavě u svého otčíma a babičky. Několikrát jsem s touto studentkou mluvila o samotě, čímž jsem sama překročila pravidla kontaktu pedagoga a žáka ve škole. Se studentem učitel nesmí nikdy zůstat ve třídě sám. To bylo pravidlo, které se muselo přísně dodržovat. Velmi často jsou totiž učitelé falešně obviněni ze sexuálního obtěžování. Studentka se při rozhovoru vždy koukala jiným směrem a nedokázala mluvit normální intonací hlasu. Tato studentka byla nakonec vyloučena ze školy pro fyzické napadení učitelky matematiky, po které házela sešívačky.

Mezi jednotlivými hodinami jsou pouhé tříminutové přestávky. Zpočátku nikdo z nás nechápal, proč jsou tak krátké. Bylo to skutečně z výchovných důvodů. Studenti by se jinak shlukovali na chodbách, prali by se a dělali věci, které jsou v našich podmínkách dovolené až od plnoletosti.

Měla jsem třídu, kde byly děti, které neuměly dobře anglicky. Pokud jsem volala jejich rodičům, nejednou se mi přihodilo, že si členové rodiny podávali navzájem telefon a komunikovali svým rodným jazykem. Zvláštní na tom bylo to, že někteří lidé žijící ve Spojených státech amerických více než sedm let se nedokázali anglickým jazykem dorozumět. Jedna studentka, velmi tichá dívka, seděla v první lavici a pokaždé propadla z testu. Když jsem s ní test individuálně rozebírala, zjistila jsem, že nerozumí otázce v testu nikoli po obsahové stránce, ale že nedokáže otázku přeložit. V Americe bylo pravidlem, že v „normální“ třídě byly děti, které nerozuměly angličtině. Tato insuficience jazyka měla samozřejmě úzký vztah ke špatnému chování studentů. Pokud dítě nerozumělo, začalo běhat po třídě a nejevilo zájem o výuku.

Právo a výhody na stranách studentů

Samotný začátek byl velmi obtížný. Jak jsem již řekla, všichni moji studenti byli černé pleti. Ve třídě jsem měla 34 dětí. Ve státním školství v Americe panují jiné poměry v pedagogickém procesu než u nás, v České republice. Situace za oceánem více nahrávají ve prospěch studentům než pedagogům. Učitel se např. nesmí žádným způsobem fyzicky dotknout studenta. Je až komické, k jakému zneužití učitelů na základě tohoto pravidla docházelo. Pokud student obviní učitele, že mu např. položil ruku na rameno, je okamžitě vyveden ze třídy, nastává několikatýdenní proces vyšetřování, kdy učitel nevykonává pedagogickou činnost. Učitelé jsou často falešně obviněni proto, že např. nechají studenta propadnout atd. Často jsem měla pocit, že někteří učitelé se nechávají manipulovat svými žáky, což osobně považuji za to nejhorší, co se pedagogovi může stát.

Ve třídě vám nepomůže nikdo jiný než vy sám. Jedině osobní autorita pedagoga zabírá - pokud je. Nicméně v systému, kde žák může hodně a učitel velmi málo, je těžké každodenně nasazovat své psychické, intelektuální a emocionální síly na to, aby člověk vysvětloval samozřejmé. Učitel zde ztrácí mnoho sil vysvětlováním toho, že když přijde do třídy, děti by neměly běhat a měly by se usadit, že „bitch“ se pedagožce neříká a že pokud studenti dostanou úkol, měli by se alespoň pokusit jej řešit. Zejména zpočátku jsem trávila mnoho času vysvětlováním základních principů morálky a etiky. Zde v Americe je mnoho vyhořelých učitelů, kteří práci se studenty vzdali, nevšímají si jich, je to jen činnost, která je živí. Na základních školách jsem viděla třídy, kde učitel jen seděl ve třídě - kvůli hluku nebyl schopen učit.

Barva pleti stále problém

I já jsem první týdny zvažovala, zda neletět prvním letadlem domů. Nerada se ale vzdávám. Zpočátku jsem chodila do práce brzo ráno a připravovala se co nejzajímavějším způsobem, abych děti upoutala. Vracela jsem se pozdě večer s urputnou bolestí hlavy, celá vystresovaná z neuvěřitelného hluku. Nicméně se mi podařilo najít k těmto dětem, které mě přes všechny své obranné mechanismy lákaly, cestu a začala je mít skutečně ráda. Jen tehdy, když děti zjistí, že je berete, zajímáte se o ně a máte je upřímně rád, je možná nějaká smysluplná, pro obě strany přijatelná interakce.

Moje odlišná barva pleti byla samozřejmě překážkou. V Americe je otázka rasismu obrovský problém. Někdy mi připadalo, že děti vyhledávají situace, aby mohly obvinit učitele ze všeho, co se dá, kdy společným jmenovatelem je rasismus. Zažila jsem i situaci, kdy mi dítě řeklo: „Miss U, you don‘t care about me, because I am black…“ Musím říci, že tyto neopodstatněné poznámky mě nutily k tomu, abych opět otevírala otázku neopakovatelné hodnoty a jedinečnosti člověka, která nezáleží na barvě kůže. Zjistila jsem, že tímto děti též chtějí strhnout na sebe pozornost, která jim často scházela z domu.

Na žáka volejte rovnou ochranku

Nerada bych zobecňovala, ale mohu říci, že na státních amerických školách mají mnoho výchovných problémů. Američané hovoří o tzv. „classroom management“. Jednou se mi stalo, že v březnu, tzn. tři měsíce před koncem školního roku, mi přišel do třídy student, který byl rok ve vězení za fyzické napadení učitele. Vrátil se na stejnou školu (což nebývá zvykem) a nastoupil do mé třídy. Musím se přiznat, že přesto, že jsem byla dopředu dosti informovaná o jeho historii, obávala jsem se dne, kdy vkročí do třídy, neboť to byl postrach školy. Kluk si mě samozřejmě „oťukával“ hlasitými otázkami bez toho, aniž bych mu dala slovo, provokativně mě sledoval, zkoušel, kam až může jít. Můj nadřízený mi sdělil, že pokud budu mít nějaké problémy s tímto studentem, nemohu volat jeho (což bylo ještě před voláním školní ochranky zvykem), ale že musím volat přímo ochranku, neboť on se tohoto studenta sám osobně obával. Tento chlapec velmi brzy zjistil, že nejsem typ učitele, který si nechá „skákat po hlavě“, a přes počáteční rozladění se uklidnil a mohu říci, že nakonec dobře spolupracoval. Svoji náklonnost ke mně tento student později projevoval tím, že mi nabízel „pomoc“, která znamenala fyzické potrestání studenta, který se právě nechoval tak, jak měl.

Američtí učitelé bohužel nejdou tam, kam by měli jít: ukázat studentovi, že učitel je ten, kdo řídí výchovný proces, a že je to finálně dobré pro samotného žáka.

Někdy jsem viděla u svých kolegů, že než by něco studentovi odepřeli a riskovali jeho nevoli či konflikt, raději ustoupili ze svých zásad. Sama jsem chodila až na samou hranici kompetencí, které učitel v NY má, a přiznám se, jak jsem již naznačila, že nejednou jsem je překročila, což se právě finálně otočilo k dobru věci. Mám tím na mysli to, že učitel při jakémkoli konfliktu nemá se žákem komunikovat, ale okamžitě telefonem volat školní ochranku. Každá učebna je vybavena telefonem k rychlému navázání komunikace, zajištění ochrany a přivolání pomoci. Učitelé nemluví se žákem z očí do očí, ale okamžitě jej odvádějí, sepisují velké množství dokumentů, volají rodičům. Já jsem se s tímto systémem nikdy neztotožnila. Domnívám se, že pokud má mladý člověk být dobře formován, musí vědět, co přesně se po něm chce. Tento osobní přístup jsem velmi postrádala. Domnívám se též, že toto je kámen úrazu a začátek patologií v chování žáka, protože vlastně nemá skutečnou zpětnou vazbu. Nikdo mu jasně neřekne, co přesně se od něho očekává, že jistý druh chování je zkrátka nepřijatelný, že toto chování nebude trpěno, a pokud v tomto nevhodném chování bude pokračovat, ponese následky. Uvědomila jsem si, že právě této jasné komunikace se američtí učitelé obávali a nerozvíjeli ji.

Školní bitky

Velmi často docházelo mezi studenty k takové rvačce, že často ani ochranka nebyla schopna protivníky oddělit. Studenti, a nebyli to zdaleka pouze chlapci, řešili konflikty často fyzickým násilím. Nikdy předtím jsem neviděla děti rvát se tak jako zde. Po takové bitce byli studenti většinou suspendováni na dva a více dnů, neměli přístup do třídy. Být suspendován znamenalo, že student trávil den ve zvláštní místnosti v suterénu budovy, kde plnil úlohy zadané od každého vyučujícího. Musím říci, že toto bylo velmi neúčelné, neboť ti „špatní“ studenti se zde shlukovali a navzájem se podporovali ve svých aktivitách. Tato suspendace byla účelná u studentů, kteří jako by „zkoušeli“, kam až mohou v otázce chování jít, a byli přitom docela dobrými žáky, nikoli však u „chronických“ rváčů. Téměř pravidlem bylo, že pokud se takto potrestaní studenti vrátili ze suterénu, další incident na sebe nenechal dlouho čekat. Toto se odehrávalo zvláště v letních měsících. Pokud začalo v New Yorku velké teplo, což bylo již na konci dubna, studenti měli velké problémy se sebeovládáním a v teplé místnosti nedokázali sedět a soustředit se. To byl pro pedagogy nejhorší čas. Často jsem měla dívky, které doma žily ve velmi skromných podmínkách (některé děti přistěhovaleckých rodičů neměly ani svoji postel) a ve škole se dožadovaly klimatizace. Již při vstupu do třídy říkaly: „Slečno, pokud tady nezařídíte klimatizaci, nezůstávám zde, je to odporné, něco s tím udělejte…“ Sedly si, začaly se malovat, vyprávět si zážitky a výuka je nezajímala…

Rodiče? Nespolupracují

Otázka rodičů byla též velmi zajímavá. Dvakrát za rok byly tzv. „Parents -Teachers nights“, které v našich podmínkách nazýváme rodičovskými schůzkami. Od 120 studentů, které jsem učila každý den ve čtyřech skupinách, přišlo asi 30 rodičů. Někteří rodiče, např. přistěhovalci z Jamajky, měli jiné nároky na své děti. V Jamajce a Karibských ostrovech jsou učitelé na děti náročnější a nevhodné chování neslučitelné s vyučovacím procesem je dosud stále tvrdě potíráno. Někteří rodiče těchto dětí mi dávali povolení k tomu, že když jejich dítě bude zlobit, mohu ho fyzicky potrestat. Některé děti z těchto míst přišly do Ameriky a měly způsoby z domova, chovaly se slušně, ale jak již to bývá, děti napodobují i to horší. Postupem času, kdy viděly, že žádné skutečné sankce nejsou, tak i ony se „přizpůsobily“ novému prostředí. Někteří američtí rodiče se mě ptali, co mají dělat se svým dítětem, nevěděli si rady. Nejedna matka plakala a říkala, že vyzkoušela různé tresty, např. zákaz televize, sportů atd., a přesto dítě úkoly do školy neplní, i doma je drzé. Někteří rodiče byli tak zaměstnaní, že ani nevěděli, že jejich dítě nechodilo do školy, a dozvídali se to až na rodičovské konferenci. S některými rodiči byla ale velmi dobrá spolupráce a domluva, uvědomovali si potřebnost vzdělání i jako cestu ke kvalitnějšímu životu pro své dítě. Dávali mi svá telefonní čísla a žádali, abych jim pravidelně volala a informovala je o výsledcích jejich dítěte.

Některé děti měly velmi problematický vztah k učitelům, ale až na malé výjimky jsem se nesetkala s dítětem, které by se špatně chovalo ke své matce. Otcové zde měli jinou pozici a sehrávali i odlišnou roli. Mnoho dětí žilo jen s matkou. Byla jsem svědkem tvrdého hájení matky, doslova „až do krve“, u studenta, který se jinak neprojevoval agresivně. I neukázněné děti, zvláště chlapci, se velmi zastávaly svých matek, za jakoukoli cenu. Mnohokrát jsem slyšela: „Nikomu nevěřím a na ničem mi nezáleží, ale jestli se dotkneš mý mámy, zabiju tě!“ Toto zjištění mně přinášelo smíšené pocity, ale i radost, že některé děti zkrátka autoritu učitele nemohly zpracovat. Těšilo mě, že děti, které své pozitivní emoce jinak velmi pečlivě skrývají, svou matku otevřeně ctí a milují.

Závěrem si kladu otázku, jak předejít tomu, aby to u nás šlo ve školství podobným směrem. Systém, kde učitel má méně pravomocí než student, a tak v rámci „klidu“ přistupuje na podmínky, které nastoluje žák, není užitečný pro žádnou ze zúčastněných stran. V takových podmínkách podle mého názoru učitel nemůže fungovat, rozvíjet se a hlavně: nemůže nastupujícím generacím předávat jakékoli hodnoty.

V září tohoto roku se budu do Ameriky vracet, tentokrát jen na dovolenou, a proto se těším, až půjdu chodbou své osudové školy a vše uvidím již z jiného břehu řeky…