Rizika známkování a rizika slovního hodnocení

Známky jsou pro rodiče jen zdánlivě dobrou informací. Na první pohled je to jednoduché: když jsou známky dobré, mohou navozovat pocit, že se rodiče o školu nemusí zajímat, když jsou horší, většinou následují nějaká kárná opatření. Ta často místo zlepšení vyvolají odpor k učení – přitom mezi klíčové kompetence, které má škola rozvíjet, patří právě kompetence k učení, tj. schopnost i chuť se celoživotně vzdělávat.

Známka je velice nepřesná informace o tom, co dítě umí. Učitelé se často domnívají, že do známky se má promítnout i píle nebo na opak nezájem dítěte, takže je možné, že dvojka a trojka mohou znamenat stejné znalosti. Dále známky ovlivňuje složení třídy a také další subjektivní faktory na straně učitele, takže výsledkem je diskutabilní srovnatelnost známek – tatáž známka může znamenat i dost rozdílnou úroveň znalostí a dovedností dětí z paralelních tříd nebo z různých škol.

VNĚJŠÍ MOTIVACE

Tyto argumenty proti známkování jsou celkem známé. Méně se hovoří o mnohem závažnějším důsledku známkování, a sice o tom, že se pro mnohé děti stává náhradní, tzv. vnější motivací k učení. Projevem této vnější motivace je, že se známka brzo stává hlavním cílem snažení dítěte. Dítě se postupně učí, že nezáleží ani tak na tom, co umí, jak se k tomu dopracovalo, ale hlavně na tom, „co dostalo“. Tato záměna cílů (nikoli učit se vědomostem i dovednostem, ale sbírat známky, které vlastně představují pro dítě odměnu nebo trest) je nebezpečná pro vytváření postojů k práci pro celý život. Kdykoli nabízíme za nějakou činnost odměnu nebo hrozíme trestem, dáváme najevo, že nepředpokládáme, že by tuto činnost dotyčný chtěl snad dělat „jen tak“. U učení tak tímto naším jednáním snižujeme význam učení v očích dětí, ačkoli jim slovně zdůrazňujeme, jak je důležité učit se. Pokud známkami u dětí zničíme vnitřní motivaci k učení a nabízené odměny či tresty je také nezajímají, pak už dospělí nemají v ruce nic, čím by dítě k učení motivovali.

SLOVNÍ HODNOCENÍ SLOUŽÍ HLAVNĚ DÍTĚTI

Slovní hodnocení v pololetí a na konci roku umožňuje učiteli, aby se v průběhu roku osvobodil od používaní známek, a mohl tak dítěti pomocí různých jiných forem sdělovat zpětnou vazbu o průběhu jeho učení. V tomto článku se však nebudeme zabývat tím, co používat místo známek v průběhu roku, chtěli bychom jen stručně uvést, v čem spočívají rizika slovního hodnocení psaného v pololetí nebo na konci roku, čeho se vyvarovat a co naopak používat.

Slovní hodnocení není tedy převyprávěním známek, nemá mít charakter odměny (pochvaly) či trestu. Jeho cílem je zpětná vazba, informace o tom, čeho dítě dosáhlo a co a jak dělat dál. Zatímco známky slouží spíš rodičům jako impuls k „výchovným zásahům“, slovní hodnocení má sloužit především dítěti samotnému, má být pro něj informací, jak jeho pokroky či slabiny vidí jeho učitel. Tím vlastně dítě dostává významný signál, že jeho učení je záležitostí jeho, nikoli rodičů. Proto má mít charakter osobního dopisu dítěti. Jeho délka bude záviset od toho, jaké formy zpětné vazby byly používány v průběhu pololetí, takže nemusí být ani příliš obsáhlé.

STOP NÁLEPKÁM

První a nejdůležitější zásadou při psaní slovního hodnocení je, že se má týkat učiva, výsledků, stavu vědění dítěte, ale také průběhu učení nebo pozorovatelného chování dítěte. V žádném případě nemá docházet k hodnocení osobnosti dítěte, jeho vlastností. Hodnotíme, CO dítě dělá a čeho dosáhlo, jakým způsobem, NIKOLI jaké dítě je!

Aby učitel zachoval tuto zásadu, měl by používat tzv. popisný jazyk a držet se jen toho, co viděl na vlastní oči (nemůže vidět např. vnitřní prožívání dítěte, jeho domácí přípravu, nebo co si dítě myslí atd.). Právě popis konkrétního chování a častosti jeho výskytu poskytuje relativně nezkreslenou informaci. To znamená, že při psaní slovního hodnocení hodně pomohou slovesa popisující, co dítě (případně jak často) (u)dělalo – Hlásila jsi se zřídka namísto Nemáš moc zájem o vyučování (to už je interpretace). Tvé rysy byly narýsovány přesně a byly vždy čisté namísto Jsi velmi pečlivý (to již je hodnocení osoby). Občas se Ti stává, že nevyslechneš druhé do konce a přerušuješ je namísto Jsi impulzivní (opět hodnocení osoby). Právě používání přídavných jmen (klidný, pozorný, agresivní), ale i podstatných jmen (lajdák, loudálek) představuje jedno z největších rizik slovního hodnocení – vytváří základ nálepkám. Jestliže dítě „onálepkujeme“ jako nepozorné, neklidné, zlobivé, ale také vzorné, zodpovědné apod., tak právě tím (zejména tehdy, když je hodnocení napsáno jako oficiální vyjádření) se takové projevy posilují (ačkoli si často nepoučeně myslíme, že tím označením dítěti pomáháme si něco o sobě uvědomit, a tak změnit). Z nálepek je opravdu těžké se dostat. I pozitivní nálepky mají negativní dopady – dítě hodně svazují, mohou vést k rozvinutí pocitů úzkosti, aby nezklamalo, brání mu být sebou samým.

NESROVNÁVEJME

Slovní hodnocení by se mělo týkat jen dítěte samotného, nemělo by se v něm vyskytovat srovnávání s ostatními dětmi (Patříš k nejlepším počtářům z naší třídy. V češtině patříš k průměru třídy.). Srovnávání má být jen s předem stanoveným cílem.

Nemělo by smysl popisovat jen to, co je dobré, ale rozhodně je třeba tím začít. Pokud se povede nedostatek formulovat jako úkol do budoucnosti, je to více motivující než výčet nezdarů. Namísto Ještě ti dělá problémy… raději napsat Bude potřebné ještě dotáhnout… nebo Potřebuješ si zlepšit (procvičit, zdokonalit)…

Zmiňovali jsme se v úvodu o velkém riziku známkování – že se děti učí kvůli známkám, což může vytvářet návyk pracovat jen na základě vnější motivace. I když asi nehrozí, že by se dítě učilo „kvůli slovnímu hodnocení“, i zde je určité riziko. Pokud se budou ve slovním hodnocení objevovat pochvaly, mohou fungovat jako náhradní cíl učení, stejně jako známky. Vyhneme se tomu, pokud bude důsledně zachována popisná forma slovního hodnocení.

POZOR I NA POCHVALY

Většina slovních hodnocení obsahuje pochvaly – Chválím Tě za… nebo Zasloužíš si pochvalu za… Dávat i dostávat pochvaly je sice příjemné, ale děti se jimi současně mohou učit, že se mají snažit hlavně proto, aby získaly pochvalu. Když paní učitelka píše (říká), jakou jí žák udělal radost, že nezapomněl domácí úkol (hezky něco napsal, dobře spočítal příklady…), současně nechtěně sděluje, že hlavním důvodem, proč něco dělat, je zavděčit se druhým. Ačkoli dětem říkáváme, že se učí pro sebe, každou takovou pochvalou to popíráme. Když tedy chceme hovořit o pěkných pocitech spojených s úspěchem, měli bychom hovořit o pocitech dítěte. Asi máš radost, že se počet chyb snížil skoro o polovinu namísto Chválím tě za zlepšení v diktátech nebo Mám velkou radost, že počet chyb klesl na polovinu. Slova chválím, mám radost by se v slovních hodnoceních neměla vyskytovat! Slovní hodnocení může být přínosem pro žáka i jeho rodiče, je v něm zachyceno, jednak co pokládá učitel za důležité, a jednak vývoj. Právě tak ale může ublížit. Snažili jsme se naznačit základní rizika, aby slovní hodnocení mohlo být používáno jako významný nástroj pro podporu učení dětí.