Otcovské fejetony: Až mi bude sto

Naše Eliška se před nedávnem naučila ukazovat tři prsty. Tohle gesto používá skoro po každém napomenutí. Upozorňuje nás, že v den svých třetích narozenin bude dělat mnohé z toho, co dnes nemůže. Přestože za necelé tři týdny oslaví teprve druhé narozeniny, daří se jí pronikat do tajů všemožných domácích strojů. Umí zapínat a vypínat, měnit programy (televize, myčka, pračka) i pokojovou teplotu. Chtěla by loupat, krájet, mixovat, zapalovat (sporák, svíčka). Když jí to není umožněno, snaží se prosadit: „Ela šama, šama,“. Jenže sama nemůže, což chápe starší sestřička Karolínka, a právě ta Elišce namluvila, že ve třech letech to už půjde.

Třetí narozeniny. První magická hranice. Pamatuje si někdo z vás na tento moment svého života? Já jen trochu. Začaly hodiny bez mámy. V mateřské školce. A nic moc to nebylo. Byl jsem totiž slabý na žaludek. Nejhorší vzpomínku mám spojenou s jakousi tvarohovou pochoutkou, kterou do mě učitelky nacpaly nasilím, takže to dopadlo jediným možným způsobem (podrobnosti si z estetických důvodů nechávám pro sebe).

Pak jsem se těšil, až mi bude šest. Ano, čekal mě nástup do první třídy základní školy, ten ale nebyl hlavním zdrojem radosti. Na prvním místě byly náramkové hodinky. Moje první! Daroval mi je děda z Velkého Oseka. Ten, který snad deset let před odchodem do důchodu celé rodině tvrdil, že v den svých šedesátin přestane kouřit. Ačkoliv tomu nikdo neveřil, stalo se. Rozdělaná krabička startek skončila před zraky příbuzných v kamnech. A děda měl před sebou ještě dvanáct let života, pak zemřel na plicní onemocnění.

Až ti bude deset (a budeš se dobře učit), dostaneš kolo s beranama a přehazovačkou, říkali mi několik let rodičové. Tohle čekání bylo dlouhé až do konce. Sportovní kolo bylo na konci sedmdesátých let minulého století nedostatkovým zbožím. Musel jsem tedy vystát frontu a doufat, že se na mě dostane. Zbyla na mě eska vínové barvy.

Asi za rok poté jsem se pořádně zaposlouchal do rockové hudby. Mohl za to jeden spolužák, který se chlubil spoustou gramofonových desek a kazet. Kiss, Pink Floyd, Deep Purple, Katapult, Schelinger... Magnetofon mi vstoupil do snu. Až ti bude třináct, řekli mi. Dodnes nevím, proč zrovna v tomhle věku. Možná za to mohla rodinná tradice. Moje o pět let starší sestřenice Lenka totiž dostala magnetofon ke třináctým narozeninám. Nakonec jsem vlastnil stejnou značku jako ona - kotoučovou Teslu B 700.

V patnácti jsem byl zase o něco dál díky tělesným změnám, ale ty mi nikdo nesliboval a nejsem se jist, že bych se na ně těšil. Prostě to přišlo a bylo to. Naproti tomu uvedený věk přinášel nové společenské možnosti. Konečně jsem získal občanský průkaz, což mělo dvě velké výhody. Za prvé jsem mohl bez obav navštívit filmové představení, které bylo nepřístupné do 15 let a za druhé jsem si mohl udělat řidičský průkaz opravňující k řízení malého motocyklu.

Na Jawě 20 jsem se řítil k osmnáctinám. Už aby to bylo, opakoval jsem si. Ani ne tak kvůli tomu, že v kině uvidím ty „nejtvrdší“ představení, ani ne kvůli vidině autoškoly (řidičák na auto), jako spíš kvůli vidině osamostatnění. „Dokud ti není osmnáct, budeš nás poslouchat,“ slýchával jsem často hlavně v pubertálním období a naivně jsem si to překládal, že pak si budu dělat, co budu chtít a nikdo neřekne ani slovo. Nebyla to tak docela pravda.

Rodičovské protinázory jsou tu s jejich nositeli až do konce. Povídat by o tom mohla moje teta Mirka. I když je pár let v důchodu, dosud se neodvážila zapálit cigaretu v přítomnosti svého otce (mého dědy, celoživotního odpůrce kouření). A přitom si z dětství pamatuju, jak několikrát prohlásila, že až jí bude čtyřicet, klidně si před dědou „začudí“.

Až mi bude čtyřicet, nezapálím si před svým otcem, ani o samotě. Kouření mi už nějakou dobu nic neříká. Co se mi tedy s těmito kulatinami nabídne nového, to opravdu nevím. Ještě je čas si to pořádně rozmyslet. Snad o kandidatuře do Senátu by se dalo uvažovat. Někde jsem četl, že je to dobře placená a hlavně čistá práce.

Až mi bude padesát, začnu studovat nějakou užitečnou školu. Rád bych totiž nějak překonal období, kdy lidem začíná lenivět mozek. V šedesáti budu mít hodně zkušeností, o které bych se rád podělil se svými spoluobčany. Jestli to na mě poznají, nechám se od nich zvolit starostou naší obce. V sedmdesáti už zřejmě budu zralý na to, abych mohl kázat. Stanu se protestanským farářem. Budu se věnovat seniorkám a seniorům. V osmdesáti bych už měl myslet na důchod. A trochu si ho užívat. Sbohem Čechy, najdete mě na chatě v Portugalsku.

Skočím ještě dál - co bude, až mi bude sto? Jestli se potkáme, pravděpodobně vám ukážu tři prsty (103). A bude to znamenat, že začnu mít podobné nápady jako má teď naše Eliška. To se nasmějete!