Otcovské fejetony: Od punku k opeře

Každá rodina to má jinak. Netroufám si soudit, kam patříte vy, ale všiml jsem si, že existují dvě silně zastoupené skupiny rodičů.

První ("peciválové") se vyznačuje jistou mírou pohodlnosti. Pod záminkou šetření peněz omezuje veškeré kulturní zážitky svých potomků na sledování televize, videa a dvd-přehrávače. Kdepak kupovat vstupenky, to raději půjčit, nahrát, vypálit.

Druhá skupina rodičů ("alternativci") pro změnu hýří výletnickou aktivitou, děti bere na dospělácká divadelní představení, hudební festivaly či do subkulturních klubů. V tomto případě se holky a kluci podobají pejskům, které občas potkáte v náručích snobských paniček při návštěvách některých výstavních síní.

Který z uvedených způsobů mrňousům (i těm o něco větším) prospívá víc, to nechávám na úsudku vzdělaných a moudrých. Přiznávám, že ani jedna z naznačených cest mě nezlákala.

Konzumaci filmů pouze z domácí bedny odmítám. Z vlastní zkušenosti vím, že je to sotva poloviční zážitek. Není přece nad atmosféru kina - a nejlépe s kvalitním obrazem a zvukem. Proto s klidným srdcem utrácím nemalé peníze za vstupenky do multiplexu. Pořád je totiž na co chodit.

Je to jen pár dní, co mě naše předškolačka Karolínka ptala, kdy půjdeme na Roboty. V televizní reklamě totiž slyšela, že tento snímek je stejně dobrý jako u nás doma velmi oblíbená Doba ledová. Nebýt otcovské role, nikdy bych tyhle filmy neviděl. Ano, nikdy bych se necpal ochucenou kukuřicí při sledování takových pecek, jakými jsou třeba Shrek 2, Příběh žraloka či Slonisko a Medvídek Pú.

Nebýt tátou, těžko by se mi před pár lety podařilo uvidět všechna zásadní představení v Divadle Spejbla a Hurvínka, kam jsem chodil s malým Jirkou. A sotva bych někdy vstoupil do báječného retro divadla Říše loutek, kde to baví Karolínku i její mladší sestřičku Elišku.

Sám sebe jsem v poslední době několikrát překvapil, když jsem se posadil do hledišť, kde to voní tradicí, snobárnou a opravdovým uměním. Starší dcera totiž pod vlivem baletního kroužku projevila zájem o představení Národního divadla (Labutí jezero, Louskáček) a nakonec s námi byla i ve Státní opeře na Popelce. Propracovaná hudební díla znějí dětským pokojem, Dáda Patrasová se na naší hitparádě ještě neprosadila. To spíš Jarek Nohavica - jeho "Ostrava" je často vyžadována, Elišce se při ní dobře skáče na posteli. Před usnutím však zvítězí opět Labutí jezero. Jen lehce, potichu.

Nikdy bych neveřil, že si člověk směřující ke čtyřicítce může přehodit program. Když o tom tak přemýšlím, hrůzou mi naskakuji pupínky - co by bylo, kdybych neměl děti? Pravděpodobně bych se motal v zahulených sálech a poslouchal muzika, která mě zastihla už jako teenagera. Alternativní disharmonie, něco málo jazzu a pro obveselení punkrockové popěvky na tři akordy. Tak nějak bych to mixoval až do samého konce. Znám totiž několik zapomenutých přátel, kterým se to stalo. Smutné, velmi smutné příběhy. Ale to už je zase téma na úplně jinou písničku.

Spíš by mě teď zajímalo, na co chodíte vy a vaše děti.