Otcovské fejetony: Nevezmeš!

Cizí zahrada, cizí strom, cizí plody. A taky cizí tříkolka, cizí koloběžka, cizí bicykl, cizí automobil. Děti jsou nenechavé a chtěly by vejít, utrhnout, sáhnout si, nasednout, projet se, někdy i přivlastnit a nevrátit.

To se nedělá, říkám jim pokaždé, není to vaše. Většinou poslechnou. Když to dobře dopadne, budou v dospělosti k veškerému majetku, který jim nepatří, přistupovat jako ke „svatému“.

Vy si teď asi říkáte: zbytečné moralizování, proč o tom vůbec psát, vždyť je to samozřejmost. Promiňte, já nemyslel vás, ani vaše děti. Jen mě napadlo, že to všichni nemáme stejně, jinak by přece neexistovala policejní statistika krádeží a soupisy ODCIZENÝCH věcí. Mám zkrátka neblahé tušení, že po ulicích chodí docela dost lidí, kterým máma s tátou neřekli, že to, co nám nepatří, si nebereme. Pravda, někdy můžeme - pokud nám to dovolí majitel. Jsou však i situace zatraceně složité. Jednu dávám k dobru.

Tuhle jsem jel autobusem, nic zvláštního se nedělo, ale když jsme se blížili do Újezda nad lesy, tak se dva spolucestující proměnili v revizory. Jeden byl starší s knírkem, vypadal seriozně jako pojišťovák, zatímco toho druhého byste si spletli s elitním policistou nebo s vyhazovačem v luxusním podniku. Přítomnost těch dvou mě sice překvapila, ale nevyplašila. Mám totiž celoroční jízdenku.

Cestovalo nás asi pětadvacet a dobrá třetina osazenstva znejistěla. Revizoři se měli co ohánět. Mezi těmi, co jeli bez placení, byli různí lidé - od známého alkoholika až po vzorně vypadající mladou ženu. Někdo kapituloval, jiný smlouval, našli se i dva, kteří by se poprali. Na další zastávce revizoři spolu s několika neplatiči vystoupili. Jako poslední opouštěl palubu rozčílený student. Než vyletěl zadními dveřmi, hodil si na rameno rozepnutou tašku, ze které mu vypadlo několik kartiček a drobných mincí. Všiml si toho, ale sbírat se mu nechtělo.

Dveře se zavřely, jelo se dál a na podlaze ležela ta pozůstalost. Deset kartiček s fotkami nahotinek a mince, odhadem 27 korun. Šest párů očí hledělo na tu spoušť. Byl jsem mezi nimi. Nikdo z nás se neměl k úklidu. Lidé nastupovali a vystupovali, ženy i muži šlapali po mincích a po kartičkách. Copak nepotřebují peníze? Takhle málo zřejmě ne! Sedmadvacet korun, co s nimi, vždyť je to smetí. Anebo ti všichni jsou vychovaní a vědí, že po cizím se nesahá?

Vysvětlení jsem našel ve společenské ostýchavosti. Jen si vezměte, jak byste vypadali - vrhnout se k podlaze autobusu, před lidmi, no to ne, to by přece bylo trapné. Jak by se ale situace vyvinula, kdyby každý z nás pozorovatelů jel tím autobusem sám? Teoretická otázka. A špatně položená. Já vím.

Snažil jsem se domyslet, jak se příběh vysypaných drobáků vyvine dál. Varianta, že je někdo z nás sebere a donese do kanceláře „ztrát a nálezů“, je neproveditelná. Ti ostatní by mu stejně nevěřili.

Nejlepší bude, uvažoval jsem v duchu, když si ty peníze na konečné sebere šofér autobusu. Není to sice ideální vyústění, ale když už musí denně vozit tolik „černochů“, malou odměnu si zaslouží. Lehká svačinka se za zmíněný obnos pořídit dá. Tak co. No nic. Spravedlivé by jistě bylo, aby se vysypané věci dostaly zpět ke studentovi. Alespoň ty nahotinky, určitě je dlouho sbíral. Jak toho kluka najít? To je v tak velkém městě práce pro detektiva. Udělal by to za 27 korun?

Čím déle jsem to promýšlel, tím víc jsem si připadal bezradnější. A pak chtějte spravedlivý svět, když vás zaskočí prkotina, kterou vám tady zdlouhavě přibližuju.

Ale abych to dopověděl. Dvě zastávky před konečnou přistoupili dva snědí muži středního věku a celou záležitost vyřešili bez toho, že by museli v duchu přemítat jako my okolosedící. Okamžitě se vrhli k podlaze a vše vysbírali do poslední kartičky i koruny. Ta přímočarost mě šokovala. Ani jsem se nezmohl na upozornění typu „ale pánové, to přece není vaše“. Až na chodníku mi ještě došlo, že ti dva si neštípli jízdenku. Dobře udělali. Revizoři byli v tu chvíli někde úplně jinde.

Nakonec jsem byl rád, že se mnou tím autobusem nejela moje pětiletá dcera. Určitě by při pohledu na akční „sběratele“ vymyslela nějakou zvídavou otázku.