Otcovské fejetony: Další děti

Kdejaký odborník by asi potvrdil, že naše mírné obavy byly na místě. Každý přírůstek může přece vyvolat různé reakce - od rázného odmítnutí, až po láskyplné přijetí.

Po několika týdnech, co ty dvě u nás bydlí, mohu radostně prozradit, že se naplnila ta druhá, tedy lepší varianta. Růžová miminka zapadla do naší rodiny s naprostou samozřejmostí a já se teď mohu vychloubat, že už mám dohromady pět dětí.

Musel jsem se smát, jak si starší dcery rozdělily role: pětiletá Karolínka si vzala na starost Marušku a tříletá Eliška zase Barborku. Pořád by je opečovávaly. „Tatííí, moje mimi má hlad,“ hlasí jedna, zatímco druhá se ji snaží překřičet: „ale moje mimi už papalo“.

S našimi novými mrňousky je pořád něco: pláčou, mlaskají, brumlají, odfukuji, smějí se. Když je toho moc, těším se, že bude chvíli klid - ten bývá obvykle v momentech, kdy je naše „profesionální maminky K+E“ nechají na pokoji. Barborce i Marušce kupodivu vyhovuje nevšímavost okolí. To jsou tak hodné, že o nich nevím.

Nechci si stěžovat, ale věřte mi, že dvě nová miminka, to je opravdu záhul. Náš byt je nasycen zvuky a neustálým děním. „Tatííí, Eliška mi vzbudila Marušku,“ stěžuje si Karolínka. „Tatííí, Kalolínka mi budila Babolku,“ napodobuje Eliška. Stížnosti se mísí s informacemi, co které mimi zase dělá a nebo nedělá.

I když mě bolí hlava, rád sleduji tu roztomilou hru na maminky a snažím si představit, jak to bude za pár let, až přijde správný čas. Ty dvě mají talent, zdá se. Pečovatelky od přírody? Možná. Myslím si to. A mám dobrý pocit.

Jak to ale nakonec dopadne s našimi čerstvými mrňaty - Maruškou a Barborkou? O tom jsem ani moc nepřemýšlel. Prozatím jim přeji, aby Elišku nebo Karolínku nenapadlo, že je v nestřeženém okamžiku vezmou do koupelnu a hezky je osprchují. To by bylo špatně, moc špatně.

Pokud vím, na vodu jsou vnitřní zařízení panenek typu „chou-chou“ poněkud citlivé.

(A co vy, máte s nimi nějaké zkušenosti?)