U nás je to jinak

Zajímavé, jak se se život za jednu generaci změnil. Alespoň v naší rodině význam dosažení určitého věku jde velmi do pozadí. Neexistují nějaké fetiše a mety, po kterých by děti dlouho toužily až by se jim o tom zdálo a dychtivě by očekávaly nějaký den D, kdy se stane bůhvíco. Ani my tak nežijeme a naše děti náš životní styl sdílejí. Ony také ty mety, které dříve byly nedosažitelným snem jsou dnes zcela běžně dostupným spotřebním zbožím. Dětské digitální hodinky stojí jako jeden BigMac v mekáči, jízdní kolo měli děti dříve než dosáhli na šlapky, počítač (díky naší profesi) znají dříve než se naučily mluvit - jako běžný domácí spotřebič. A nic z těchto věcí pro ně není něčím vyjímečným, co by mělo jakousi auru nedosažitelnosti. Neznamená to, že bychom měli všechno, ale to důležité prostě už dávno máme a to ostatní není tak důležité, abychom po tom nějak zvlášť dychtivě toužili. A myslím, že my i děti jsme takto spokojenější. Ono velké očekávání čehokoliv je obvykle následováno větším či menším zklamáním a čas strávený se založenýma rukama vyplněný jen velkým těšením se, je časem ztraceným. Je důležité vědět co chci, a když to vím, měl bych pro to něco dělat - nečekat, že mi to jednou spadne do klína samo. A proto se ptám Jirky, proč se těší na to, co bude dělat ve čtyřiceti, padesáti, šedesáti? Když to chce dělat, tak proč nezačne hned? A když to dělat nechce, proč si myslí, že za deset či dvacet let chtít bude?